Recenze - 11. září 2001 mělo na americkou kinematografii dalekosáhlý vliv. Zvýšil se počet filmů, které paranoidně zobrazují nepřátele zvnějšku, stejně jako filmů, které ukazují nebezpečně rostoucí vliv státu a jeho monitorování občanů. Ale častěji se objevují i civilní portréty soužití lidí z různých kultur.

Snímek Nezvaný host (v originále pouze The Visitor) by se na základě námětu dal jistě obvinit z naivní propagace multikulturalismu v době, kdy se idea multikulturnosti začíná jevit jako problematická.

Po idylce přichází zvrat

Vypráví o mírně zatrpklém profesorovi ekonomie Walterovi, jemuž před časem zemřela manželka a on se marně snaží vyplnit prázdno ve svém životě. Pokouší se tak jako ona hrát na klavír, ale nemá talent.

Přednášení na lokální univerzitě ho zoufale nebaví, protože léta učí totéž. Pod tlakem okolností musí jet na konferenci do New Yorku přednést příspěvek, u nějž je uvedený jako spoluautor, ale ve skutečnosti ho napsala jeho kolegyně.

Foto: Aktuálně.cz

Jako každý dobře zaopatřený profesor má samozřejmě v NY vlastní apartmán, aby nemusel přespávat po hotelích. V bytě však po příjezdu nalézá párek ilegálních imigrantů - Syřana Tareka a Senegalku Zainab, kteří se tam dostali přes jakéhosi zprostředkovatele Ivana.

Je nabíledni, co musí následovat - postupné sbližování. Walter je totiž decentní a v jádru tolerantní muž, který navíc ve své osamělosti hledá spřízněné duše a vůbec potřebuje nalézt rovnováhu a oživit svůj vnitřní životní rytmus. Ostatně Tarek hraje na bubny zvané džembe a zasvětí jej do tajů, jak cítit hudbu srdcem.

Když už je idylka příliš provoněná sluncem Central Parku, přijde ale zvrat - Tareka zatknou v metru, zjistí, že nemá vízum a pošlou ho do věznice, kde čeká na deportaci. A Walter má konečně motivaci udělat ve svém životě něco pořádného a pomoct někomu, na kom mu záleží. Je tu totiž jistá naděje, že s dobrým právníkem se podaří obnovit žádost o zelenou kartu…

Na vlně laciného humanismu?

Ať budete Nezvaného hosta popisovat sebevybranějším slovníkem, vždy vás bude v zádech strašit kýč. A ať by film dopadl jakkoli, rozehraný je předem tak, že apeluje na ušlechtilost diváků, kteří budou stát samozřejmě na straně jednotlivců proti nelidskému státu.

Foto: Aktuálně.cz

Nezvaného hosta snadno můžete obvinit z toho, že se konjunkturálně veze na vlně laciného humanismu a předvídatelně se snaží líčit cizince tak, že přinášejí Americe oživení a užitek. Vždyť filmaři-umělci automaticky fandí jiným umělcům, ať už hrají na hudební nástroj jako Tarek nebo vyrábějí šperky jako Zainab.

Filmy tohoto typu jistě slouží jako potřebná obrana proti rostoucí xenofobii ve společnosti a jejich úloha je především výchovná. Jejich nevýhodou ovšem je, že oslovit mohou už jen ty přesvědčené, kteří na film půjdou právě proto, aby si potvrdili vlastní toleranci a cítili se tak trochu jako Walter - kultivovaní lidé, jež se dovedou otevřít "jinakosti".

Divák se nemusí stydět

Nezvaný host naštěstí překonává funkci pomůcky do hodin občanské nauky a obstojí i jako filmové dílo. Režisér Thomas McCarthy začínal a dodnes působí jako herec, tudíž i jeho snímek je především herecký. Bylo by však nevšímavé neocenit režii, která je v souladu s povahou hlavního hrdiny: uměřená, nenápadná, bez extrémů, ale se schopností učenlivě pozorovat a zkoumat.

Za celou hodinu a tři čtvrtě tu nenajdete emočně přepjatou scénu, nic, kde by se člověk musel stydět, že mu tvůrci předkládají své poselství násilně. Je vlastně okouzlující vidět americký film, kde se nikdo nechová "americky" - ani sektářsky pozitivně, ani s protivnou nadřazeností vůči ostatním.

Foto: Aktuálně.cz

Nikdy také úplně nepronikneme k hlavnímu hrdinovi. Nesledujeme film jeho očima, protože o jeho emocích téměř nic nevíme;  spíše nás dovede překvapit libovolnou reakcí - ať už odmítne studentovi přijmout seminárku, vyzkouší si hraní na bubny nebo se rozkřičí před úřední přepážkou. Nic z toho byste do něj předem neřekli.

Vyprávění se soustředí jen na to, co hlavní hrdina dělá a co může vědět. Nikdy se nepřeneseme přímo do kůže jiné postavy nebo nevidíme, co se děje "za Walterovými zády". Zároveň není s Walterem možná přímá identifikace. Film si zkrátka drží jakýsi "profesorský odstup" - ale to neznamená, že je nutně suchopárný a studený.

Spíše nás uvádí do prostředí akademiků, v němž inteligentní lidé dodržují pravidla a dovedou se domluvit. To minimum emocí, které z Waltera vytrysknou, dojímá právě proto, jak pečlivě se snaží udržet seriózní a klidnou masku, již si nasadil před světem, aby ho nikdo neotravoval.

Není to pravé pozlacené umění

Dokonalá souhra mezi režisérem - který často komponuje obrazy do mlčenlivých, statických a symetrických kompozic (tedy pravého opaku současného dominantního hollywoodského stylu) - s hlavním hercem Richardem Jenkinsem, jenž si po právu vysloužil oscarovou nominaci, nutí diváky tajit dech a pečlivě sledovat, kdy a zda se ve Walterovi něco pohne.

Foto: Aktuálně.cz

Nezvaný host se v poslední třetině zhoupne k nečekané romanci, kterou nevygraduje, ale nechá rozpustit v jakémsi rezignovaném smutku. Možná už je to příliš vzdálená asociace, ale v průběhu sledování mi zničehonic vytanuly v paměti stařičké filmy japonského režiséra Jasudžira Ozu. Vždy vystavěné jako (téměř) banální civilní příběhy s úplně jednoduchoučkým morálním poselstvím.

Nic vypjatého, žádné násilí a sex, jen drobná každodenní nedorozumění. Jejich síla ale byla právě v tom, jak se věci ukážou. Z odstupu, do hloubky, s trochou nedořečeného a s otevřeným, mírně bolavým vyústěním.

McCarthy samozřejmě stylově není nástupce Ozua (těch je ostatně několik v Japonsku či Tchajwanu), ale pro americkou kinematografii znovuobjevuje hodnoty demokracie tím, jak vede své herce a kameru: dá prostor všem a nesoudí je. Není divu, že na takový snímek nakonec na Oscarech zapomenou - pokud netryskají emoce na plátně i na pódiu, není to pravé pozlacené umění…