Po dlouhé době v jejich podání vidíme na televizní obrazovce hrdiny, kterým je něco přes dvacet, mluví dnešním jazykem a žijí současnou kulturou. "Byla to hrozná pohoda, moct jednou v roli mluvit jako ve skutečnosti. Při natáčení nás nechávali si některé věty připsat, změnit nebo úplně improvizovat," říkají Cyril Dobrý a Sláva Pecháček v neformálním rozhovoru pro Aktuálně.cz.
S čím jste šli na casting Zrádců? Nebo vás do toho někdo namočil?
Cyril: Namočila nás do toho castingová režisérka Mirka Hýžíková. Já nad tím moc nepřemýšlel, prostě jsem šel na casting.
Sláva: Mě zahlídla v nějakým studentským filmu hrát takovýho hajzlíka, tak řekla Viktoru Taušovi, a ten když mě viděl, byl nadšenej. Já na začátku nečekal, že to bude tak formálně výrazný a zajímavý. Myslel jsem, že to bude stereotypnější.
Cyril: Já taky nečekal, že to bude takovej nářez, proto jsem byl asi na tom castingu tak klidnej.
Jak se vám nakonec Zrádci líbí?
Cyril: My jsme zatím viděli jenom první díl v Brně na festivalu Serial
Killer a to bylo už vloni na podzim. Až teď jsem se díval na druhej díl v televizi a bavilo mě to. Už jsem zapomněl, jak to při natáčení šlo za sebou, a bavilo mě na to vzpomínat. Zároveň je náročný dívat se sám na sebe. Je to jako když se člověk nahraje na telefon a pak si to pustí, křeč.
Slávek: Já od toho zatím nemám moc odstup.
Dívali byste se na to, kdybyste v tom nehráli?
Sláva: Já jo, našel bych si to zpětně. V televizi, kterou nemám, bych na to asi nekoukal.
Cyril: Já bych na to koukal, ale asi bych to nedokoukal. Já seriály skoro nikdy nedokoukám.
Sláva: To je fakt, no, já u toho tak většinou usnu, ale tady mě zasáhlo třeba i to, jak je to smutný. Říkal jsem to i Viktorovi, že mi až zpětně došlo, jak je to smutný. To může být s tou nezvyklou formou další překážka pro diváka.
Cyril: Mě třeba mega baví koukat na tebe.
Sláva: Ha ha, mě taky baví koukat na tebe, Cyrile.
Cyril: Ha ha, to jsem rád, Slávku. Mně přijde, že ty hezký momenty tam dobře fungujou v kontrastu k tý depce, třeba ty scény Davida (jméno Cyrilovy postavy, pozn. red.) s rodičema nebo když tam my dva děláme blbosti, je to fakt kamarádský a hezký. Jsem hodně zvědavej, jaký bude finále, jestli to bude na konci taková true depka, ze který je člověku fakt špatně.
Napadlo vás, jaké by bylo hrát roli toho druhého?
Sláva: Napadlo, no. Já bych to nedal, co jsi dal ty.
Cyril: Já bych zas nedal, co jsi dal ty, myslím, že nám oběma dost sedlo, jak to bylo rozdaný. Já jsem teda vždycky hrozně nervózní z každý role, i když na to mám vystudovanou vysokou školu, takže vůbec nechápu, jak jsi to dal. Neměl jsi tam třeba ten průvodní text jako já, ale rovnou dialogy. Určitě nám ale pomohlo, že jsme mohli mluvit tak, jak mluvíme normálně. Že ten jazyk je současnej.
Sláva: Jo, v tomhle to bylo od tvůrců vůči nám hodně benevolentní.
Cyril: Je vtipný, jak někdo napsal, že Miro Šifra je jediný scenárista, kdo umí psát autentický dialogy, čemuž se on sám hrozně tlemil, protože z těch původních textů ve slovenštině zůstalo pár slov. On nás nechával hodně věcí si dopsat anebo prostě improvizovat. Musím říct, že byl skvělej, jezdil hodně na set a konzultoval s náma všechno, co mohlo vyznít blbě. Když věděl, že bude složitá scéna, přijel i v noci a řešil to s náma.
Sláva: Jo, byl hodně součástí tvorby i na place, to se moc neděje, že by scenárista byl takhle přítomnej. Vždycky jsme si sedli před nějakým obrazem a probrali to.
Prý jste měli ve scénáři třeba i vtipy, které jste ve scénách mohli, ale nemuseli použít. Nebo jste si mohli vymyslet vlastní.
Cyril: To bylo na tom skvělý, že člověk mohl přijít na začátku dne s papírem a říct "tohle říkat nebudu" nebo "sorry, ale tady bych to řekl jinak". Pak už to bylo hrozně příjemný, když jsme se do toho dostali. Jeli jsme si pak v takové pohodě. Ráno si přečteš, o čem to je, a pak už jen mluvíš, jak mluvíš, my mluvíme jako prasata i normálně. Třeba když mě střelí do ruky, tak jsem tam mega nadával všem těm Vietnamcům, ale koukal jsem, že to pak překryli nějakou hudbičkou…
Cyrile, ty jsi začal malými rolemi v seriálu Ulice a pak jsi šel na DAMU?
Ne, to bylo naopak, já nejdřív začal chodit na DAMU. Až pak jsem hrál v Ulici a dalších seriálech, můj táta je u Máji Květný a ta má castingovou agenturu Myrnyx Tyrnyx, která tady hodně castuje různý cizí produkce. Já tak dostával hodně rolí takovýho mluvícího komparzu a vždycky mě to bavilo. Tak jsem si říkal, že bych zkusil DAMU, a nějakým zázrakem jsem se tam dostal.
Bavilo tě to na DAMU?
Něco jo, něco ne, bude to asi podobný, jako to má Sláva na FAMU, že se tam zavřeš do malýho kolektivu a je to takovej intenzivní, uzavřenej svět. Na začátku tě to hodně pohltí, a hlavně fyzicky je to docela náročný. Můj pedagog na pohyb by se asi smál, kdyby mě teď slyšel, protože jsem to dost šmelil, ale prostě na tý škole to není tak, že sedíš u kompu a něco si čteš. Ráno jdeš na akrobacii, pak máš tanec, nějakou mluvu, pak tam celý odpoledne skáčeš, děláš nějaký úlety… a večer máš fakin šerm.
A umíš fakin šerm?
Cyril: Neumím fakin šerm!
Sláva: Takže nebudeš nikdy hrát prince, Cyrile.
Cyrile: Ha ha, no, to nebudu.
Jak těžké je pro tebe střídat divadlo a televizi, kde se hraje víc filmově?
Cyril: Já toho zatím tolik neudělal, abych mohl tolik vykládat, ale obecně je pořád vidět na naší tvorbě, že všichni herci tu mají nějaký divadelní angažmá. Jsou prostě zvyklý hrát jako v divadle, což je fakt specifický, kór když někdo hraje tady v Nároďáku (Národním divadle, pozn. red.). Je to tam velký, člověk to musí uběhat, řvát u toho, má to úplně jiný parametry, ve filmu je pak těžký to nedělat. Je důležitý se naučit nedělat nic. Já mám často pocit, že bych to měl jako mega zahrát v nějakým momentu, hrozně tam něco zandat, ale pak když vidíš takový momenty, tak si říkáš, no ty vole.
Co tě baví víc?
Cyril: Mě to baví oboje, ale spokojenej jsem tak maximálně s pár minutama svých výkonů.
Sláva: Ale prosim tě… Modrovous! (zmiňuje představení Studia Hrdinů, kde Cyril momentálně hraje, pozn. red.)
Jaký je Modrovous?
Slávek: Vynikající.
Cyril: No, ještě se mám co učit. Že bych si dokázal představit, jak se to dělá, když Ryan Gosling v Driveu vlastně nedělá nic, jen jezdí autem a pak se trochu usměje, a je to stejně super film, tak to ne.
Slávku, ty se věnuješ kameře a studuješ ji na FAMU, jak došlo k tomu, že jsi začal točit?
Sláva: Začal jsem jezdit na skejtu, když mi bylo asi 12, a taky točit skejtový videa. Má to tak podobně docela hodně lidí z kamery na FAMU. Pak mě ovlivnil můj kamarád David Hoffman, asi v patnácti, hodně mě s tím seznámil. Tak jsem se přihlásil na FAMU, vyšlo to a od tý doby se tomu věnuju a chci to dělat.
Co chceš v budoucnu točit nejvíc?
Sláva: Filmy, proto tu školu studuju. Spousta lidí, co tu školu nemá, třeba točí reklamy. Ta škola je myslím rozhodující nejenom kvůli kontaktům, ale těm přesahům, tomu, jak tě učí, čeho všeho můžeš docílit obrazem. Ale je dobrý umět všechno, třeba jako Martin Douba, kterej točil Zrádce. Taky si přivydělává u reklamy, aby se uživil.
Zrovna jeho kamera ve Zrádcích je dost divoká, jak to vlastně dělá?
Sláva: Kropí to z ruky. Běhal tam s tou kamerou celou dobu kolem nás, ale to dělal i Viktor, i on sám si to občas švenkuje. Je fakt, že jsme byli kolikrát až nepříjemně blízko tý kameře. Člověk si na to musí zvyknout, že je tak blízko.
Cyril: Máš třeba na někoho mluvit v konkrétní scéně, a ani ho přes kameru pořádně nevidíš, zato vidíš sebe v odrazu tý kamery. Vidíš ten svůj ksicht a to si občas říkáš: hochu, kámo, co to říkáš, už běž domů prosimtě.
Mně připadá odvážná volba nechat hlavního hrdinu mluvit přímo do kamery. Kdyby mi někdo řekl, že uvidím v současném českém seriálu hlavního hrdinu "bourat čtvrtou stěnu", budu se bát, že to bude průšvih. Ale vyšlo to.
Sláva: Tak na druhou stranu to není poprvé…. to už se taky stalo. Třeba ve Spalovači mrtvol.
To je trochu jiný případ. Jaký byly vaše první dny na natáčení, když se čelem ke kameře Cyril postavil poprvé a ty jsi před ní, Slávo, měl spíš tak přirozeně existovat?
Sláva: Divný, pro mě jako neherce hodně nepříjemný, nejdřív jsme jeli do Liberce natáčet na tu policejní stanici, kde nás zatknou a my jdeme do cely předběžnýho zadržení…
Cyril: … no a to bylo tehdy dost vyhrocený, oni předtím točili nějaký scény s Lenkou Krobotovou a Davidem Novotným a prej to nějak nešlo. Bylo vedro, divná nálada ve štábu a do toho tam běhal Viktor a řval, že přivezli nějaký na pí*u tenisky, že chtěl tamty tenisky za 30 tisíc a že dokud tam nebudou, tak on nebude točit. A my tam zrovna přijeli a říkali jsme si: no ty krávo…
Sláva: A nakonec v pohodě, nějakej sběratel půjčil tenisky za 200 tisíc a točilo se. Ta scéna, kde já dělám fakáče, což původně měl dělat Cyril, ale to se pak přetáčelo.
Cyril: Většinu natáčecích dní jsme měli spolu, což bylo dobrý.
Jak se vám točilo s Viktorem Taušem, který vždycky text pro sebe analyzuje a na základě toho přijde s nějakou hodně specifickou vizuální vizí?
Sláva: No je super, že režisér je citlivej a emocionální člověk, ptá se, zajímá se, jak na tom jsi, emocionálně reaguje na to, co se na place děje, brečí, směje se… odžije si to tam.
Cyril: On vždycky strašně dobře věděl, kde v tom příběhu zrovna jsme. Věděl, co by tam mělo být, co se má zahrát, ale nevěděl, jak přesně se to stane, což bylo skvělý. Nebylo to tak, že by ti řekl hotovou věc, naprosto přesnou představu. Ale vždycky ráno přišel a dal ti takovej dramaturgickej balíček. Mluvil o tom, o čem ten den bude, nad čím máš přemýšlet, co se mojí postavě stalo předtím, co se pak tuhle scénu střihne a tak dál. A pak tě nechal rozmyslet, jak to zahraješ, a dal ti vědět, že až budeš mít čas, máš přijít říct.
Sláva: Taky tam umí dostat tu dokumentárnost nebo prostě přirozenost v tom zpracování. Studoval na FAMU dokument, což se projevuje.
Cyril: Ale když mi poslal ten klip s Rottrovou (titulní skladbu k Zrádcům od Marie Rottrové, pozn. red.), tak jsem mu na to napsal, že je kýčus. Ono se to tam občas stane, ten kýč tam je. Ale vždycky vzápětí po něm nebo před ním se stane něco, co to zase hodí jinam. Anebo je to těsně na hraně. Často ty obrazy nedávají smysl, technicky to není reálný, nestalo by se to tak, ale on si dovolí ten bizár za účelem přenosu té emoce. Mnohem víc mu jde o ně, než aby dodržel tu detektivku, ten žánr. A je to zvláštní, protože v něčem to je dokumentární, ale zároveň těžce stylizovaný.
Sláva: Já jsem si na ČSFD.cz četl, že policejní stanice nemůže být v kostele, ha ha, někdo s tím ale naopak rád jde. Ona je i otázka, jestli by sis koupil za prodávání pervitinu žlutou Teslu. Někomu tyhle věci vadí, ale někdo to miluje.
Cyril: Co se týče proma, tak je super, když tomu lidi dávají pět hvězd, nebo odpad.
Co vám na Zrádce říkají blízcí lidé?
Sláva: Že mi není rozumět. Já si to občas taky říkám. Ono je to tím stylem snímání obrazu a zvuku tak nestandardní, že kvalita zvuku to má u Viktorových věcí prostě těžký. Nejde to úplně udělat tak, jak by chtěl. Ale jinak jsem neslyšel od nikoho, že by to bylo blbý. Můj učitel z FAMU, Jaroslav Brabec, byl nadšenej z prvního dílu, i když druhej už se mu prý tak nelíbil.
Někteří herci jsou zvyklí si pro sebe domýšlet předchozí příběh postavy. Zuzana Stivínová vyprávěla, že si před natáčením seriálu Pustina dala dohromady celou představu o tom, jaká byla její postava jako dítě, jako mladá žena, co se jí v životě stalo, aby měla na co myslet ve scénách, kde třeba mlčí a zírá do prázdna.
Sláva: To jsme s Viktorem dělali taky. Bavili jsme se o těch klucích, z jakých jsou rodin, jak se seznámili, proč začali dealovat drogy a tak dál. My jsme se začali scházet už dlouho před natáčením. Taky myslím, že je důležitý dost vědět o těch postavách.
Cyril: Nám to v tý pražský bublině občas přijde, že drogy jsou nějaký devadesátkový zlo. Když jsem byl malej a chodil jsem venčit čokla na Střelák, tam vždycky bývaly fetky, ale to už dnes není. A člověk má pocit, že to tím pádem zmizelo. Ale na malejch městech jede pervitin pořád a je to jasný, co tam mají lidi dělat. Není tam 150 techno klubů a x dalších možností, kam jít, jako tady.
Sláva: A přitom tady jsou drogy taky. Jenom jiný, nejsou to jenom junkies, co jsou na ulici a mají psy a špinavý jehly. I v normálních společenských vrstvách se fetuje, akorát se o tom nemluví.
Co se vám hrálo nejlíp?
Sláva: Mně se o dost líp hrají ty vyhrocenější scény. Je těžší dělat pozitivní emoce než na někoho křičet.
Cyril: Emočně vypjatý momenty dávají přesný zadání. Člověk ví přesně, co má dělat. Zato když nemáš náladu a máš dělat srandu a ve scénáři jsou vtípky, který v reálu vůbec nefungujou, tak to je na té práci fakt nejhorší.
Takže Joaquin Phoenix to měl v Jokerovi vlastně jednoduché?
Cyril: Tak to ne. Tam je zase hrozně moc vidět kontinuita, jak ten jeho vývoj graduje. Celý je to pohybově zpracovaný strašně detailně a něžně, jsou tam dokonalý herecký střihy.
Máš nějakého současného herce zvlášť rád?
Cyril: Ono je dobrý koukat na všechny, úplně nejlepší je koukat na to, když to někdo dělá špatně. Ale mám hodně rád třeba Christopha Waltze, to, jak umí člověka vyprávěním uvádět do příběhu. To mě hrozně baví a je to přitom nejtěžší. Umět to udělat vtipně a dobře, aby to hned všichni pochopili. Mně to občas jde a občas fakt nejde, občas neumím ani říkat vtipy. Ale jasně, koukám na dnešní herce a říkám si, jak bych to udělal já. Většinou dojdu k tomu, že by to bylo fakt na pí*u.
Na co se rádi díváte v televizi?
Sláva: Já si pouštím Případy 1. oddělení, mě to baví, že to jsou ty reálný případy. Jak je to nasnímaný, už míň.
Cyril: Já se dívám na zprávy.
Sláva: Jo, to já taky. V sedm večer na zprávy.
Cyril: Teď jak jsou všechny ty distribuční platformy a můžeš si hrozně vybírat, tak já když si zapnu telku a dávají něco dobrýho, mám to mnohem radši. Mám najednou podobnej pocit, jako bych byl v kině. Je to pro mě událost, protože se musíš zastavit, když jsi nestihl začátek, tak si to musíš domyslet…
Sláva: Podřizuješ se prostě.
Miro Šifra říká, že rád psal pro televizi něco o dvacátnících, protože v dnešní televizi málokdy člověk vidí tak mladé postavy. Cítíte vy sami nějaký generační rozdíl, jestli je kvůli debatě o klimatické krizi a aktivitě mladých lidí silnější než před pár lety?
Sláva: Já mám naopak kamarády i o dost starší a naopak mi přijde, že se vzájemně obohacujeme. Teď jsem si potykal s Aloisem Fišárkem, co stříhal Zrádce, a bylo to jako mluvit s dvacetiletým.
Cyril: Já myslím, že tady ty rozkoly byly vždycky, kapely jako The Who mají songy o tom, že se kvůli bombám nedožijou devadesáti, zatímco starý lidi na to prděli a podporovali zbrojení. Mladá generace má problém s tím, že jak se víc a víc definujou různý diagnózy a nemoci, je jich všude plno. Nemyslím si, že mají fiktivní problémy, to ne, ale vlastně jsme se narodili do totální pohody. Všichni můžou chodit do fitka, cvičí jógu, nakonec ale mají depky sami ze sebe.
Třeba ale jenom ti v Praze, jiní jsou na tom hůř. Třeba ti maloměstští uživatelé drog, které jsi zmiňoval. Možná se všichni nemají tak dobře.
Sláva: No to je fakt, chudoba se týká velkýho procenta mladých.
Cyril: Jo, asi jsou chudý, to jo. Dřív byli lidi častěji regulérní zaměstnanci, dneska je to všelijak a věci jsou drahý jak sra*ka. Když jsem dělal loni na dílně, tak jsem si musel půjčovat stovku na cigára s tím, jak jsou drahý nájmy. Pak ještě lítají po internetu ty bláboly, že když si budeš platit minimální odvody, tak nedostaneš důchod. Ale my ho stejně nedostaneme, že jo… stejně se ho nedožijeme.
Sláva: Já myslím, že ale ještě nějakej prů*er zažijem.
