reklama
 
 

Co my jen víme? je směs dokumentu a sektářské agitky

8. 4. 2008 11:05
Když se film tváří, že něco ví, a přitom blábolí

Recenze - Originální název snímku by se dal přeložit třeba jako "Co - píp - vlastně víme?" A vskutku, často se mu daří navozovat dojem "co to - píp - má vlastně být"?

Oficiální materiály avizují něco mezi hraným příběhem o životní krizi hluchoněmé fotografky a dokumentem, v němž nám "přední odborníci" v různých oborech dají nahlédnout na "nové paradigma" chápání světa.

Z hlediska filmové kritiky jde o naprostou matlaninu špatně zahraných a kýčovitě stylizovaných scének typu "špatně jsem se vyspala", "připadám si v zrcadle tlustá" nebo "nemám ráda svatby" - a k tomu vstupů entuziastických mluvících hlav, jejichž personální zařazení osciluje mezi typem "potrhlý vědec" a "svědek Jehovův".

Vstupní data postačí

Režiséry tohoto dílka, které se chce srovnávat s Matrixem, Minority Report, Vanilkovým nebem či Alenkou v říši divů, jsou tři členové sekty, která vyznává za svou učitelku jednu paní v tlustém červeném svetru, již před třemi dekádami osvítil v kuchyni duch jménem Ramtha a dnes skrze ni mluví o smyslu Všehomíra.

Už jenom tato vstupní data by k odmítnutí filmu stačila každému rozumnému člověku, který nemá rád, když mu někdo chce s blaženým úsměvem na tváři vykecat díru do hlavy.

Není třeba být členem klubu skeptického klubu Sisyfos, dokonce ani vědec, aby se dalo rozpoznat, jaké manipulativní techniky a prohřešky proti základní logice snímek obsahuje.

Předně snaží z velmi abstraktních a filozoficky delikátních témat a otázek vyvodit něco hodně jednoznačného pro to, co máme v životě dál dělat.

Složité, nejednoznačné a dosud nevyřešené problémy redukuje na příručku, která nám radí, že se nemáme rozčilovat a opakovat staré chyby, protože tím jen posilujeme negativní neuronové spoje v mozku, a přitom je lepší vytvářet si nové, pozitivnější.

To je sice asi vhodné, ale k tomu není třeba mít přednášku o základech kvantové mechaniky aplikované ve zcela zavádějících podobenstvích. Jinak řečeno, film naprosto pseudovědecky spojuje různé obory - onu kvantovou mechaniku a neurologii, své si řeknou i chiropraktikové a anesteziologové - aniž by tyto disciplíny sdílely stejné slovníky a řešily stejné problémy.

Všechno propojit nelze

Nelze se přitom "holisticky" vymlouvat na to, že moderní věda upadá do přílišné specializace a je tedy žádoucí celostní chápání věcí. Některé věci se prostě propojovat nedají, alespoň dokud k tomu nemáme příslušné nástroje a metody.

Obecně se navíc zdá - a minimálně v jednom případě je to potvrzeno stížností zneužitého fyzika Davida Alberta - že výpovědi mluvčích jsou demagogickými střihy vytrhávány z kontextu a jsou poskládány do předem připraveného sektářského závěru: "Každý z nás je svého druhu Bůh a všichni jsme propojeni, protože jsme ze stejných částic."

Co tedy vytknout bizarnímu dílku nejvíc: kvantová mechanika se věnuje dějům na subatomární úrovni. Nelze tvrdit, že pokud platí princip neurčitosti u částic, že platí i na úrovni lidských měřítek.

Tedy ve smyslu "každý člověk má v libovolném okamžiku nekonečné množství možností a může udělat cokoli a třeba se nacházet na dvou místech současně". To je nemístná vulgarizace vědy, nikoli korektní příměr, a už vůbec cesta k vyššímu stavu vědomí.

Nelze provádět chybné sylogismy, při nichž z premisy o nutnosti pozorovatele pro existenci určitého jevu dojdeme k pojmu absolutního pozorovatele všech dějů, čili Boha.

A odsud se přesuneme k tomu, co kdybychom byli schopni zaujmout absolutní pozorovatelskou pozici. To bohužel nezavání svobodným myšlením, ale středověkou scholastikou.

Nemůžete rovněž provádět analogie: "Když buddhistický mnich dovede myšlenkou proměnit krystalickou strukturu vodní kapky (sama o sobě neprokázaná blbost, pozn. aut.), proč bychom silou myšlenky nemohli proměnit naše tělo, když jsme z 90 procent z vody?"

Ilustrační zajímavosti

  • Film Co my jen víme? je starý již čtyři roky.
  • Do Česka jej dovezla společnost Felicius, zabývající se pořádání veletrhů Esoterika a Biostyl a dále internetovým prodejem DVD Celestinské proroctví a knihy Rok hliněné krysy.

Notabene, když jeden z mluvčích pár minut předtím korektně vědecky mluví o tom, že naše chování a funkce orgánů jsou určovány hlavně proteiny, peptidy a aminokyselinami produkovanými v mozku. Proteiny nejsou voda, milý Ramtho, to bys mohl vědět, když už ti je 35 000 let...

Tahat z nás peníze

A tak dále. Fyzikální teorie jednotného pole, která zkoumá propojení dějů mikro a makrosvěta, je doposud plná nejasností. Tato tajemství jsou ve filmu přitom paradoxně "vyřešena" esoterickými žvásty a jasnými odpověďmi. Vůbec tu tedy nejde o překonání nějakého zkostnatělého paradigmatu, ale o snadnou, líbivou a lacinou rétoriku, nad níž vlhnou oči lidem, kteří líní něco skutečně kriticky studovat.

Jak kdysi řekl filozof Ludwig Wittgenstein: "O čem nelze hovořit, o tom je třeba mlčet." Mystici, pavědci a sektáři by si z něj měli vzít příklad. Oni nicméně milují žvanění.

Při premiéře filmu v pražském Světozoru tak bylo nutné přetrpět přednášku Freda Alana Wolfa, který za hodinu neřekl naprosto nic podstatného, ale svým showmanstvím jen lákal na workshop, za který už ovšem požadoval bratru 4900 kč.

A přesně o toto všem šarlatánům jde. Tahat z nás peníze.

What the bleep do we know? USA 2004. Scénář a režie William Arntz, Betsy Chasseová, Mark Vicente, kamera David Bridges, Mark Vincente, hudba Christopher Franke, hrají a účinkují Marlee Matlinová, Elaine Hendrix, J.Z. Knightová alias Ramtha, David Albert, Amit Goswami, John Hagelin, Fred Alan Wolf. 109 minut, distribuce Felicius. Česká premiéra 3. dubna 2008.

autor: Kamil Fila | 8. 4. 2008 11:05

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama