Zatímco Otesánek si před čtyřmi lety vysloužil Českého lva jako nejlepší film roku, Šílení se letos v této kategorii nedostali ani mezi nominované tituly. Nicméně na cestě už je další snímek a s ním i další šance - i když režisér, scenárista, výtvarník a animátor Jan Švankmajer by asi řekl, že ceny nejsou podstatné.
V čem vás láká právě film?
Film má oproti divadlu jednu přednost: není závislý na okamžitém úspěchu u diváka. Může si na své obecenstvo třeba i několik let počkat. To divadelní představení nemůže. Začínal jsem jako divadelní režisér, tak vím, o čem mluvím. Divadlo také nevládne časem, tak jako film prostřednictvím střihu. Jinak je to pro mne jeden z mnohých výrazových prostředků, které používám k vyjádření svých pocitů, emocí, obsesí...
Jak moc se cítíte být surrealistou?
Jsem členem surrealistické skupiny od roku 1970 a v roce 1976 jsem na skupinovou anketu Proč jsem surrealista odpověděl takto: Jsem zastáncem determinismu, alespoň v tom smyslu, v jakém vidí určení člověka genetika, astrologie, psychoanalýza. Jsem surrealista prostě proto, že nemám na vybranou. Surrealismus, tento romantismus dvacátého století, v sobě shrnul a zatím naposledy definoval otázky, na které hledaly odpovědi celé generace předchůdců, jež osud (geny, hvězdy, dětství) postavil na atektonickou stranu barikády. Je směšné, nebo spíše příznačné pro dobu, v níž žijeme, že právě surrealismus, který se od svého vzniku neustále vrací k otázkám po smyslu svobody, lásky a poezie a přitom na této cestě odhazuje jakýkoliv umrtvující, estetizující balast, je eklektiky všeho druhu osočován z dogmatismu. - A k tomu nemám co přidat.
Nesvádí surrealistické postupy k uzavřenosti díla do sebe?
Nevím, co nazýváte surrealistickými postupy, ale podle mne žádné postupy nemohou vést k nesrozumitelnosti uměleckého díla. Autentické dílo může být nesrozumitelné jen tomu, kdo není připraven ho vnímat. Ale to není chyba toho díla. Ti, co tvrdí, že ve své "tvorbě" berou ohled na diváka, berou především ohled na svou kapsu.
