Clooney natočil sci-fi, ve kterém lidé umírají na nákazu. Nedívá se na to snadno

Martin Šrajer Martin Šrajer
29. 12. 2020 17:00
V ambiciózním sci-fi filmu Půlnoční nebe, který natočil a hlavní roli v něm ztvárnil George Clooney, umírá planeta i hrdina. Vydržet až do konce snímku, nově dostupného na Netflixu, ale není snadné ani pro diváka.

V životech některých hollywoodských herců přichází fáze, kdy se rozhodnou využít svého renomé k režii. Mnozí k úlevě diváků zůstanou u jednoho pokusu. Jiní díky tomu objeví svůj skrytý talent. To byl i případ Američana George Clooneyho.

Na počátku milénia kritiky příjemně překvapil ironickým životopisem televizního moderátora zverbovaného CIA Milujte svého zabijáka a vycizelovaným černobílým dramatem z éry mccarthismu Dobrou noc a hodně štěstí.

O žurnalistice, mužské paličatosti a vysilujícím hájení pravdy vyprávěly také neprávem přehlížené Tvrdé palice. Den zrady z pohledu mladého tiskového mluvčího přiblížil cynismus a chamtivost intrikujících sociopatů u moci.

Náladu současné Ameriky vystihl i tři roky starý Suburbicon: Temné předměstí. V černohumorném thrilleru, který napsali bratři Coenové, hledal Clooney paralely mezi dneškem a rasovou nesnášenlivostí bílé většiny v 50. letech minulého století.

Filmy, které dosud režíroval, charakterizuje jednak kritické stanovisko vůči stavu americké společnosti, médií či politiky, jednak poučenost klasickou hollywoodskou kinematografií. Náznaky obojího lze rozpoznat také v Clooneyho novince Půlnoční nebe.

Dojemné sci-fi s varovným environmentálním poselstvím patří s válečnými Památkáři z roku 2014 k nejvýpravnějším položkám hercovy režijní filmografie. Zároveň jsou oba filmy vypravěčsky tak rozhárané, že u nich není snadné udržet pozornost.

Film Půlnoční nebe je na Netflixu s českým dabingem i titulky. | Video: Netflix

Civění do prázdna

Adaptace čtyři roky starého románu Good Morning, Midnight od Američanky Lily Brooks-Daltonové se odehrává ve světě na pokraji apokalypsy. Lidé zdecimovali přírodu a teď vymírají v důsledku rychle se šířící nákazy. Společnost se rozpadla na fragmenty.

Nejedná se přitom o nijak vzdálenou budoucnost - úvodní titulek zasazuje děj do roku 2049. Také z toho je zřejmé, že scenárista Mark L. Smith na podkladu knihy pouze domyslel do nepříjemných důsledků problémy, s nimiž se jako civilizace potýkáme již dnes.

George Clooney.
George Clooney. | Foto: Netflix

Ponurou atmosféru samoty, beznaděje a pomalého rozkladu ve filmu zakoušíme s vážně nemocným výzkumníkem, který jako poslední zůstal na observatoři u severního polárního kruhu. Doufá, že se mu podaří navázat kontakt s posádkou lodi Aether. Ta se vypravila hledat v hlubinách kosmu náhradní planetu, kterou by lidé mohli kolonizovat. Nyní se vrací k Zemi. Netuší ale, že jí hrozí smrtelné nebezpečí. Jeden z posledních přeživších pozemšťanů chce proto posádku včas varovat.

Muže přežívajícího jen díky pravidelným transfuzím krve a panákům alkoholu hraje sám devětapadesátiletý Clooney. Scénář mu povětšinou předepisuje koukat do prázdna, procházet dlouhými prázdnými chodbami a střídat zasmušilý výraz s udivením.

Víc emocí může projevit, když na zdánlivě vylidněné pozorovací stanici jednoho večera objeví dívku se širokýma očima a vyděšeným pohledem. Jmenuje se Iris a je stejně málo sdílná jako vyprávění, které zatajováním mnoha podstatných informací podněcuje naši zvědavost.

I beze slov je ale zjevné, že Iris stejně jako umírající muž touží po něčí blízkosti a kontaktu. V Clooneyho chmurné vizi nešťastných zítřků jsou rodinné vztahy a mezilidská citová pouta tím posledním, co přetrvává, zatímco se všechny jistoty hroutí.

Caoilinn Springallová jako Iris a George Clooney v hlavní roli.
Caoilinn Springallová jako Iris a George Clooney v hlavní roli. | Foto: Netflix

Chlad bílých plání

Když se film zaměřuje jen na dvojici trosečníků, sugestivně navozuje stesk po domově. Oproti hrdinům tradičních robinsonád ovšem ti z Půlnočního nebe nemají kam se vrátit. Jejich skomírající naději v budoucnost udržují naživu hlavně vzpomínky.

Minulost o sobě dává vědět prostřednictvím flashbacků, jejichž hřejivé barvy, umělost a přesvícenost připomínající klasická technicolorová melodramata kontrastují s arktickým mrazem. Stejným chladem jako nekonečné bílé pláně se vyznačuje odtažitá režie.

Protagonista s mnoha tajemstvími poprvé vyřkne své jméno až těsně před koncem. Nevíme, jakou nemocí trpí a zda kvůli nákaze někoho ztratil. Přestože s ním trávíme většinu filmu, zůstává nečitelný. Srozumitelnější jsou situace, které zažívá.

Pocit ztracenosti, který Půlnočním nebem prostupuje, tak není vázán na konkrétního člověka. Má obecnou platnost. Zřetelně si jej uvědomujeme také při sledování paralelní příběhové linie na palubě lodi, se kterou se muž snaží navázat kontakt.

Posádce ve vesmíru chybí souřadnice, které by ji navedly zpět. Také zatím neztratila víru díky vzpomínkám na blízké, které si připomíná holografickými videi. Postavy jsou však opět naskicované povrchně, nefunguje mezi nimi žádná chemie. Víme o nich jen tolik, aby mohly zpřítomňovat motivy, s nimiž film pracuje.

Mitchell v podání Kylea Chandlera se touží vrátit domů za syny, astronautka Sully, kterou hraje Felicity Jonesová, čeká dítě s kapitánem lodi. Domov pro ni tak není vázán na rodnou planetu.

Felicity Jonesová jako Sully a David Oyelowo v roli Toma Adewoleho.
Felicity Jonesová jako Sully a David Oyelowo v roli Toma Adewoleho. | Foto: Netflix

Scény z kosmu sice rozvádějí téma rodiny, zázemí a nových začátků, jejich propojení s pozemskou dějovou linií ale pokulhává. Byť hrdinové na Zemi a mezi hvězdami zažívají podobné události, po většinu času o sobě nevědí.

Obě dramata se nedoplňují, a tak nevytvářejí ucelený příběh. Jedno naopak zpomaluje to druhé. Neustálé střídání prostředí a postav narušuje rytmus i napětí. K protnutí příběhových linií, které do té doby působí jako dva samostatné filmy, dochází příliš pozdě.

Nespěchat

Poté, co Clooneyho výzkumník s Iris opustí observatoř a vydají se ke stanici vysílající silnější signál, se skoro statický příběh konečně dává do pohybu. Kvůli scénám z vesmírné lodi ale vyprávění drhne a film je dál stejně pomalý a málo vtahující.

Přestože je ve hře osud lidského pokolení, postavy nikam nespěchají a pokračují v rozvláčných dialozích, aby oklikou došly k prostým závěrům o důležitých hodnotách. Vychází najevo, že film toho sděloval tak málo, protože na srdci nic víc nemá.

Množství vycpávkových záběrů neubývá ani v pozdější fázi. Namísto gradace přichází například absurdně dlouhá oprava radaru, ozvláštněná nepatřičnou muzikálovou vsuvkou. Když si postavy při vážně míněné sekvenci začnou notovat song Sweet Caroline od Neila Diamonda, divák má chuť sám uprchnout na jinou planetu.

Odměřený melancholický tón podobně narušují scény jako z béčkové akce, kdy se Clooney řítí mlhou a vánicí na sněžném skútru, zatímco se pod ním lámou ledy. V těchto okamžicích jinak nenápadná hudba Alexandra Desplata připomíná tuctový žánrový soundtrack.

Tvůrcům jako by bylo líto nevyužít stomilionového rozpočtu k tomu, aby vytvořili digitální sněhové bouře nebo čistě dekorativní záběry z vesmíru. Opájejí se designem kosmické lodi, která však připomíná přezdobený vánoční stromeček.

Postupy uměleckého filmu, jako je nekomunikativní vyprávění, pomalé tempo či neproniknutelnost postav, tak neorganicky prokládají atrakce vlastní žánrové kinematografii. Na rozdíl od snímku Památkáři tato nekonzistence není inspirativní, jen únavná.

Zpočátku relativně sevřené vyprávění se vinou nesladěných dějových linií postupně rozpadá. Ochabující divácký zájem udržuje především zvědavost, jak to celé skončí. Odhalení, k němuž ve finále dochází, je ale spíš výsměchem.

Kyle Chandler hraje Mitchella.
Kyle Chandler hraje Mitchella. | Foto: Netflix

Alternativa ke Gravitaci

Pomalý, vážný a důležitě se tvářící film dvě hodiny slibuje ohromující pointu, která sjednotí všechny motivy a osvětlí vztahy mezi postavami i význam kýčovitých flashbacků. Namísto ní přichází banální, předvídatelné a silně sentimentální odhalení.

Předchozí snímky George Clooneyho, včetně těch vypravěčsky problematických, byly překvapujícími díly inteligentního a uvědomělého filmaře. Podivně rozklížené Půlnoční nebe je jen dalším poměrně zbytečným doplňkem netflixovské videotéky.

Spíše než promyšlené dílo vzniklé z potřeby vyjádřit se k relevantním společenským tématům připomíná produkt počítačových algoritmů. Nepůvodní, myšlenkově plytký, plný klišé. Vše, co ukazuje a nad čím se zamýšlí, jsme viděli v jiných filmech zpracované lépe.

Možnost nabídnout alternativu k velkým studiovým filmům je nicméně jednou z priorit Netflixu. Předplatitelům, kteří by chtěli vidět něco jako Marťana, Interstellar nebo Gravitaci, ve které rovněž účinkoval Clooney, nyní může ze své nabídky doporučit Půlnoční nebe.

Škoda že dodavateli této audiovizuální výplně se stále častěji stávají jinak originální autoři. Jestliže jsou záchranou hrdinů Půlnočního nebe vzpomínky na minulost, divák udělá lépe, když si raději znovu pustí některý Clooneyho starší film.

Půlnoční nebe

Režie: George Clooney
Film je k vidění na Netflixu.

 

Právě se děje

Další zprávy