Naposledy nejspíš slavní komici němé éry jako Charlie Chaplin či Buster Keaton dokázali něco alespoň zhruba podobného: mít hereckou, režijní i producentskou kontrolu nad svými projekty a být úspěšný ve všech třech těchto odvětvích. Clint Eastwood to zvládá už mnoho dekád a patří k největším hvězdám uplynulého půlstoletí kinematografie.
Přitom nebyl žádným rozeným talentem, v mládí ho zajímaly spíše dívky a auta než film. "Ještě v 29 letech kopal bazény," poznamenal slavný scenárista William Goldman v narážce na Eastwoodovu tehdejší víkendovou brigádu.
Pak přišlo pár zapomenutelných rolí a po nich stačilo málo - několik sveřepých pohledů ve westernech Sergia Leoneho, které navždy proměnily skomírající žánr a nastartovaly tvůrčí dráhu, k níž jen těžko hledat paralely.
Eastwood nebyl první, kdo italskému režisérovi Leonemu přišel na mysl, když chystal první projekt své westernové trilogie o Muži beze jména. Přál si Henryho Fondu, ale tomu jeho agent ani nepředal scénář. Pak filmaře odmítl Charles Bronson a James Coburn sice přijal, ale za 25 tisíc dolarů, což pro Leoneho byla nepřijatelná částka.
Eastwood měl za sebou několik nevýznamných snímků, ale Leoneho zaujala jeho zvláštně lenivá herecká poloha. A herec měl zase chuť se podívat do Evropy, navíc ve scénáři poznal vliv snímku Jódžinbó od Akiry Kurosawy.
Tak v roce 1964 vznikl prototyp drsného, cynického, osamělého hrdiny, který není žádným svatouškem a kterého poté Easwood bude hrát v různých obdobách po většinu své kariéry. Stvořili ho s Leonem společně, kostým byl z velké části Eastwoodův, stejně jako touha osekat dialogy na nezbytné minimum. Stačilo přidat doutník a chytrou práci s kamerou, pro níž byl Eastwoodův obličej stvořen.
Ze snímku Pro hrst dolarů se v Itálii stal okamžitě hit a herec hbitě kývl na účast v pokračováních Pro pár dolarů navíc a Hodný, zlý a ošklivý.
První dva díly se zprvu v Americe nemohly hrát, neboť japonský režisér Kurosawa podal žalobu kvůli podobnosti s jeho filmem Jódžinbó. A tak společnost United Artists promítla všechny tři díly až po vyřešení právních sporů v rozmezí necelého roku. Každý měl větší úspěch než ten předchozí a z Eastwooda se během chvilky stala hvězda.
Pracovitý Eastwood na nic nečekal, založil vlastní produkční společnost Malpaso a paralelně působil jako herec v cizích projektech i jako tvůrce těch vlastních, do nichž až na výjimky obsazoval sám sebe.
Westernového hrdinu s komplikovanou morálkou ve snímcích Dona Siegela brzy přesunul z širých plání do moderního velkoměsta. Policista utržený ze řetězu ze snímků série Drsný Harry však patří k nejproblematičtěji přijímaným projektům Eastwoodovy kariéry.
Přitom tento ochránce zákona beroucí spravedlnost do vlastních - patřičně vyzbrojených - rukou není zase tak daleko od westernových tuláků, jimiž se Eastwood proslavil. Jenže od snadno romantizovatelných hrdinů s morálními škraloupy k námitkám ohledně obhajování policejní brutality stačí udělat jen drobný krůček do jiného prostředí a žánru.
Don Siegel, který Eastwooda dále režíroval v Cooganově triku či Útěku z Alcatrazu, ho s Leonem ovlivnil v jednom zásadním ohledu. Leone i Siegel uměli z minima vytěžit maximum, pracovali s takřka béčkovými rozpočty a vytvářeli filmy, které vypadaly dražší, než ve skutečnosti byly.
Eastwood se svou společností Malpaso dokázal totéž. Od počátku 70. let minulého století tu vytváří neobyčejně úspěšné snímky a je známý tím, že končí včas a vždy se vejde do předpokládaného rozpočtu i natáčecího plánu. Zkrátka úsporný nejen ve svém herectví, ale také ve všech oblastech tvůrčí činnosti.
"Každý herec musí hrát postavy, jaké mu sedí," poznamenal jednou. "Olivier by zase vypadal směšně s pončem a pistolí."
Eastwood opravdu nemá fond Laurence Oliviera ani žádného z hereckých souputníků, kteří budovali kariéry také na jevištích. Ale kamera miluje právě ten mnohoznačný fotogenický pohled vystupující z nehybné kamenné tváře. To se v kurzech herectví naučit nedá.
Za úspěch a hvězdný status nicméně nevděčí jen pracovitosti a pronikavým očím. Jeho filmy mají moc zapůsobit na různorodé publikum. Ztělesňuje obyčejné, nedokonalé hrdiny, kteří bojují proti bezpráví, bez přehnaného patosu, leckdy i s cynismem. Jeho snímky jsou konzervativní v tom, s jakou nedůvěrou vyobrazují vládu, na druhou stranu se dotýkají - byť pro někoho problematicky - i liberálních témat, jako jsou policejní násilí a zkorumpovanost či třeba prozření starého nesnášenlivého chlápka ve snímku Gran Torino.
V počátcích režijní kariéry Eastwood zmiňoval, že jej nejvíce ovlivnil Alfréd Hitchcock. Není divu, také to byl velmi pracovitý autor, který chrlil jeden film za druhým, uměl se pohybovat v různých žánrech a nebál se akčních scén. Podobně jako další slavní hollywoodští tvůrci, jež Eastwood zmiňuje coby inspiraci - Howard Hawks, Anthony Mann či William Wellman.
To všechno byli autoři klasického Hollywoodu, v němž fungoval zaběhnutý studiový systém. Clint Eastwood nastoupil v době, kdy se systém zbortil, vznikaly odvážné, evropskou kinematografií inspirované snímky takzvaného Nového Hollywoodu. Ostatně jeho rozporuplní hrdinové přesně zapadali do této nejisté doby plné změn.
Avšak Eastwood ve své společnosti Malpaso stvořil jakési hollywoodské ministudio, které pracovalo nezávisle a po svém, ale s produktivitou a étosem jasně nastavené manufaktury na jediný typ výrobku: filmy Clinta Eastwooda. Je to značka s životností, jaká v kinematografii nemá precedens. Za western Nesmiřitelní z roku 1992 a boxerské drama Million Dollar Baby z roku 2004 získal Eastwood čtyři Oscary, v obou případech jak za nejlepší film, tak za režii.
Když roku 2008 natočil Gran Torino, hovořilo se o dojemné herecké rozlučce, v níž si Eastwood dovedl udělat legraci sám ze sebe. A možná v postavě válečného veterána žijícího uprostřed korejské čtvrti, který pozvolna mění svůj pohled na jiné etnikum, trochu reflektoval i vlastní politické postoje.
Režírovat však nepřestal. A také do hlavní role se vrátil - o celých deset let později, skoro coby devadesátník. V předloňském dramatu Pašerák opět ve vlastní režii hraje morousovitého válečného veterána, který vzpomíná na "staré dobré časy", kdy nebyl internet a černochům se smělo říkat negři.
Možná je tento skutečností inspirovaný snímek o devadesátníkovi, který z nouze začne pašovat kokain pro mexické kartely, tak trochu odvarem Gran Torina. Ale opět přesně - a také jímavě - vystihuje, proč je Eastwood jednou z největších hvězd.
Stále platí, že vše podstatné dovede zahrát pohledem, který uvízne v paměti. Ale svět kovbojů, kde stačilo blýskat očima a pálit z koltů, už je nenávratně pryč. A tak Eastwood v mnoha scénách přiznává, že nyní už z toho kovboje zbylo jen roztřesené, zjizvené, vyzáblé tělo.
Jeho filmy vždy více těžily z pohybu kamery než ze střihu. Nyní kamera spočívá na hubených nohách, které pomalu vystupují z vozu a dlouze se šourají nikoli do dáli, ale směrem ke kufru. Těch několik metrů je však pocitově nekonečně daleko.
Jako by se ty nohy loučily s více než šedesátiletou hereckou kariérou. A zároveň jako by v každém pohledu do tváře herce probleskoval pocit, že ten kovboj kdesi hluboko stále zůstal kovbojem. A může se kdykoli vrátit.
