Christopher Lee byl šarmantní démon. Poslední svého druhu

Boris Hokr Boris Hokr
12. 6. 2015 7:24
Přes všechnu svou démoničnost nikdy neztratil nadhled a smysl pro humor. Christopher Lee, který ztvárnil přes 300 rolí a zemřel ve věku 93 let, si až do konce života zachoval pokoru.
Foto: Reuters

„Máte děti? Tak ty dobře vědí, kdo je to Christopher Lee. Máte pořád ještě prarodiče? No, ti to vědí taky. Úžasný chlápek.“ Téměř cimrmanovsky reagoval na zprávu, že 7. června zemřel sir Christopher Lee, filmový kritik a historik hororu Scott Weinberg. V jeho poznámce je cítit hluboká úcta, kterou si Lee za svůj život – a nejen ten filmový – stokrát zasloužil. Byl totiž – slovy Tima Burtona, se kterým spolupracoval na pěti filmech – „posledním svého druhu a skutečnou legendou“.

O to větší, když si prostudujete jeho životopis a zjistíte, že se přihlásil jako dobrovolník do Zimní války, posléze prošel několika taženími v rámci 2. světové války a sloužil i ve speciálních jednotkách, o čemž ovšem nikdy nehovořil. A jen tak mimochodem byl příbuzný Iana Fleminga. Po válce se ovšem rozhodl, že je načase zkusit něco nového. Načež mu jeho bratranec Nicolo Caradini, tehdejší italský velvyslanec v Británii, na jednom společném obědě položil nevinnou otázku: „Nechtěl bys to zkusit ve filmu?“

Lee chtěl a během své kariéry pak natočil bezmála tři stovky filmů. To není špatné na někoho, komu nejprve řekli, že je na herce příliš vysoký. A kdo pak téměř deset let pečlivě sledoval své okolí, učil se a nasával zkušenosti, aby všem pochybovačům ukázal, a nakonec se skutečně dočkal své první role, v níž by mohl vykřičet do světa svůj talent… a v které byl k nepoznání změněn maskou a ještě navíc to byla role němá. Jednalo se totiž o Monstrum ve snímku The Curse of Frankenstein.

Pozor, Vaše Výsosti, povstává rytíř, který kouše

Navzdory této ironii osudu se jednalo o zlom v jeho kariéře. Lee se zde poprvé setkal se slavným Peterem Cushingem (teoreticky se mohli potkat už dříve, ale Leeova role v Hamletovi z roku 1948 je menší než epizodická), především se ovšem stal jednou z tváří legendárního studia Hammer. V následujících letech se tak stal Sherlockem Holmesem, Rasputinem, Mumií… Do historie se však nesmazatelně vepsal jako Drákula.

Toho ztvárnil v celkem sedmi hammerovských filmech. Jeho Drákula vyhlíží jako téměř britský gentleman, aby o to více později zapůsobilo, když se ukáže jeho démonická podoba – projevující se nejen upířími tesáky, ale také krvavým bělmem a nenapodobitelnou hrou obočí. A ano, je to také postava nezpochybnitelně vyzařující zakázanou, perverzní sexualitu spojenou s krví a smrtí.

Jeho sepětí s postavou bylo takové, že svádělo i po desítkách let k vtipkování například ohledně jeho pasování na rytíře. Královna se měla prý zatraceně dobře ujistit, zda drží slavnostní meč dobře, protože před ní klečí někdo, kdo mnohokrát povstal z hrobu, aby šel pannám a jiným ctným ženám po krčku…

Přestože byl ale Lee Hammeru vždy vděčný za způsob, jakým nastartoval jeho kariéru, nikdy také neskrýval, že ne se vším byl spokojený. Kupříkladu jej iritovalo, jakým způsobem je jeho postava napsaná. Coby vzdělaný muž, pocházející z rodiny plné kultivovaných osobností a sám plynule hovořící řadou jazyků včetně mandarínštiny, prý doslova prosil, aby mohl alespoň občas pronést větičku převzatou z originálu Brama Stokera, protože jinak byly mnohdy jeho repliky tak strašlivé, až bylo lepší předstírat, že hraje v němém filmu.

Nakonec se však Lee s Hammerem rozešel, když si uvědomil, nakolik může být úspěch Drákuly pro jeho kariéru zničující. Pokoušel se najít nové role, v nichž by čelil větším výzvám. A jednou z nich se stal lord Summerisle v kultovním snímku Rituál. Podle mnohých zde podal svůj nejlepší herecký výkon – vyváženou směs charismatu a démonického šílenství. Jako kdyby se v něm opět probouzel vnitřní démon, Drákula, vždy však pevně zkrocený hercovou vůlí…

Přesně takoví jsou ostatně i jeho dva slavní zabijáci, které ztvárnil v sedmdesátých letech. Prvním byl nájemný vrah Scaramanga z bondovky Muž se zlatou zbraní (a třetí bradavkou, na kterou nesmíme zapomínat!). Druhým pak zlotřilý Rochefort ve Třech mušketýrech Richarda Lestera – a ať si říká kdo chce co chce, byl lepší než d´Artagnan. Dost možná za to mohla klasická britská výchova gentlemana, díky níž byl Lee skvělým šermířem.

Nebezpečně šarmantní ironik

Přestože však čím dál víc vystupoval ve velkých amerických produkcích a jiných žánrech, vždy se nějakým způsobem vracel k hororu či hororovým tvůrcům. Osobně jsem si jej ostatně poprvé zapamatoval v roztomile pitomoučké hororové komedii Gremlins 2 díky všemu tomu šarmu a ctihodnosti (na hraně sebeparodie), s kterou se pohyboval mezi všemi těmi šerednými nazelenalými potvůrkami.

Christopher Lee - Ghost Riders in the Sky | Video: YouTube

V devadesátých letech se v rámci jednoho takového návratu začala jeho spolupráce s Timem Burtonem, od které byl už jen krůček k posledním velkým rolím jeho kariéry. Na prahu osmdesátky se tak stal Sarumanem v trilogii Pán prstenů. Pro fanoušky Tolkienova díla – a tím myslím ne pouze ty filmové – přitom bylo balzámem na duši, když na nejrůznějších setkáních trousil poznámky ve stylu „poprvé jsem knihy četl v padesátých letech“ nebo z hlavy vyjmenoval všech pět Istari (a pokud nevíte, o čem je řeč, nejste fanoušci, jen diváci). A téměř vzápětí se objevil ve druhé a třetí epizodě nových Star Wars coby hrabě Dooku.

V obou projektech pak navzdory svému věku nespoléhal jen na svou pověst, ale předvedl, jak dobře se ještě dokáže ohánět holí či mečem. Je však pravda, že k tomu s úsměvem později dodal, že už není nejmladší: „Bylo mi už osmdesát, takže jsem musel Georgovi (Lucasovi) říct, že zvládnu šermířský souboj, ale na běh už musím mít dvojníka.“

K využívání dvojníka pro nebezpečné scény měl ale historek více: „Producenti a režiséři se vás vždycky zeptají, jestli zvládnete tohle nebo tamto, a já měl období, kdy jsem pro jistotu říkal ano na všechno. Takže když se mě zeptali, jestli zvládnu řídit dvojspřeží (pro film Quo Vadis z roku 1951), kývl jsem, že ano, mám přece řidičák na všechny typy vozidel … a najednou jsem držel otěže dvou agresivních koní...“

Přes všechnu svou démoničnost tedy nikdy neztratil nadhled a smysl pro humor. A také nezapomínal, co je v životě skutečně důležité. Se svou ženou žil více jak padesát let a na dotazy, jak je to možné, odpovídal jednoduše: „Musíte si vybrat někoho výjimečného.“

Což platilo o jeho ženě, i o něm samém.

Magie hlasu a písní

V jedné ze zásadních scén Pána prstenů (knižně na konci Knihy třetí, ve filmu na začátku Návratu krále) přijíždí král Théoden spolu s Gandalfem do Železného pasu, aby naposledy promluvili se Sarumanem. Ten se je pokusí oklamat svým posledním a dost možná největším kouzlem – Hlasem, vemlouvavým, předstírajícím moudrost a přátelství. Všem okolo, prostým hobitům i obyčejným mužům Rohanu, se náhle zdá, že zde promlouvá někdo vznešenější než oni, někdo, kdo je příliš vysoko nad nimi, koho nemohou soudit…

Rhapsody of Fire & Christopher Lee - Magic of Wizard's Dream | Video: YouTube

Upřímně řečeno, těžko najít někoho, kdo by Sarumana měl hrát spíše než právě Lee. Jakkoliv totiž zestárl, jeho hlas jako kdyby naopak košatěl, získával na síle a hloubce. Není náhodou, že právě on byl angažován italskou metalovou skupinou Rhapsody coby vypravěč provázející jejich EP The Dark Secret, a dokonce s nimi nazpíval duet. Však se měl také o co se opřít – jako zpěvák se podílel i na již zmíněném Rituálu.

Metalová zkušenost se mu natolik zalíbila, že posléze spolupracoval s Manowar a sám nahrál dvě metalová alba. Plus kompilaci metalových koled. V jednadevadesáti. Pokud potřebujete důkaz, že se udržoval ve formě nejen fyzicky, tak tady ho máte. A pokud si některé z těchto věcí pustíte, uvěříte, že ten chlap byl skutečný čaroděj.

Především ale poskytl hlas řadě animovaných snímků – od Posledního jednorožce po třeba Mrtvou nevěstu. A v neposlední řadě také pro skvělé Podivuhodné příběhy – adaptaci několika povídek Edgara Alana Poe, kde se mezi narátory objevil třeba Guillermo del Toro nebo Béla Lugosi… ale nejvýraznější je právě Lee.

Právě tehdy, když nemusíte přehlížet dnes již afektovanou barvitost hammerovských klasik či jinak filtrovat z filmového materiálu zub času, pochopíte, že „první rytíř hororu“ byl skutečně ze vznešenějšího kadlubu, jedním z posledních poslů dávných časů, který navzdory svým ikonickým rolím na rozdíl od Sarumana nikdy nesešel ze správné cesty.

I proto, že si vždy zachoval pokoru: „Točit filmy pro mě nikdy nebyla jen práce. Byl to můj život. Jakkoliv jsem se věnoval i řadě dalších činností – od psaní knih po zpěv –, právě hraní mě pohánělo dál a dávalo mému životu cíl.“

A mimochodem, Lee namluvil i Poeova Havrana a slavné „Nikdy víc“ neznělo nikdy osudověji. Ale ani krásněji.

 

Právě se děje

Další zprávy