Chodit, zmoknout, uschnout. Upovídaná Mistryně by fungovala i jako audiokniha

Režisér Bohdan Karásek má za sebou zatím jen dva středometrážní a jeden celovečerní film, už teď ale platí za experta přes takzvaný mumblecore – žánr, jenž vše podřizuje přirozeně znějícím dialogům a obloukem se vyhýbá dramatickým zvratům.

V Karáskově úspěšném celovečerním debutu Karel, já a ty (Cena Innogy pro objev roku 2019) se tak svými nevzrušivými životy propábila skupinka tápajících třicátníků. A ani v Mistryni se zdánlivě nic zásadního neuděje – jen postavám je o pár let víc a od vztahových škatulat se tematicky posouváme vstříc blížící se krizi středního věku.

Křivdy, lásky, Bůh i zahrádka

Lékařku Moniku (Marie Švestková) poznáváme v momentě, kdy má na dosah prakticky vše, co si vysnila: dopisuje dizertační práci na téma, jímž doslova žije, a za čtyři měsíce má porodit dítě, o které se roky marně snažila. Manžel ji miluje, od okolí slyší, že „jen kvete“, jenže ona to uvnitř cítí překvapivě jinak. Když jí osud zavane do cesty bývalého partnera a životní lásku Petra (Jiří Havelka), všechny ty hluboko uložené pochyby a nejistoty musí najednou ven – stačí, aby se s Petrem prošli, promokli a uschli.

Zobrazit
7 fotografií

Zatímco se stávajícím partnerem Lukášem vidíme Moniku prohodit sotva pár vět, a to ještě převážně praktického charakteru, s Petrem dokáže rozmlouvat v podstatě nonstop. Občas si sednou, občas zastaví, ale většinou kráčejí a nepřetržitý proud slov jako by ten jejich permanentní pohyb kopíroval. Při bloumání Libercem proberou první poslední: Křivdy, strachy, partnery minulé i současné, stárnutí, Boha, roboty, zahradničení, neúplné rodiny, ba i ty zmiňované toaletní papíry, jež prý nepochopitelně rolujeme každý jiným směrem.

Úvodem filmu prostupuje Moničin vnitřní monolog, ten se však záhy stane zcela nepotřebným: Do Moničina podvědomí totiž mnohem účinněji, a přitom zcela nenásilně, pronikneme právě přes pronášené vzpomínky, úvahy a postřehy. Některé utkví, některé působí spíš jako výplň, ale není to tak i se životem?

Řekni přirozeně „pocit jistoty“

Dokud jde o dialog, kde jeden inspiruje druhého, má Karáskův film rytmus i spád a divák ani nevnímá, že by se čas vlekl. Jakmile se však do hloubání pustí sama Monika, přirozenost vystřídá křeč, nespornému talentu Marie Švestkové navzdory. Budiž jí omluvou, že fráze typu „každý potřebujeme pocit jistoty“ by nenuceně nepodala snad ani Meryl Streepová.

Naštěstí je tu Jiří Havelka, herec odkojený improvizací, jemuž není zatěžko přispěchat s nějakou tou zlidšťující poznámkou vždy, když začíná jít do tuhého. A na co Havelkovo kouzlo nestačí, tam nastoupí zcizující hříčky režiséra – krátké komentující prostřihy, někdy zbytečně banální, ale jindy vítaně ironizující.

Související

Recenze: Dietl naruby. Aňa Geislerová září ve filmu o sterilizaci romských žen

Jak přibývá úvah a rozhovory těžknou, film začne přešlapovat na místě. Tehdy se však znovu změní kulisy a to, co před pár hodinami Monika prožívala téměř osudově, jako by se rozplynulo spolu s ranní mlhou. Z původně intenzivního prožitku se stala vsuvka, věta vložená do uvozovek. Vzpomínka.

Linklater pro mileniály

Mistryně tak sice ztratí počáteční dynamiku, ale dokáže si udržet náladu, již Karásek systematicky buduje. Fanoušci Linklaterovy devadesátkové trilogie (Před úsvitem, Před soumrakem, Před půlnocí) tenhle hořkosladký pocit z prchavosti okamžiku důvěrně znají a dokážou jej ocenit, byť Karásek ho ve své mileniálské verzi přece jen dost naředil.

V zahraničí se mimochodem Mistryně překládá jako Everything As It Should Be (Všechno je, jak má být). Je to paradoxně mnohem přiléhavější název než poněkud zavádějící titul Mistryně. Stejnou větu pronese Monika v závěru a nám dojde, že přesně tuhle emoci si chceme ponechat a hýčkat.