Brno - Nejnovější snímek slavného latinskoamerického režiséra Miguela Littina se jmenuje Ostrov Dawson 10 a byl natočený na základě zkušenosti levicových politiků, které s nástupem Pinochetova režimu odvedli do lágru na nehostinném ostrově a věznili je tam za krutých podmínek.
Film uvedený na brněnském festivalu Cinema Mundi předkládá dva dominantní významy, když v jednom komentuje politickou situaci doby a politickou zkušenost vězněných jedinců. Tato rovina ale zůstává spíše v pozadí, bez otevřených odpovědí a bez silnějšího historického ukotvení (kvazidokumentární záběry působí spíš efektně, než něco dokumentují).
Mnohem výraznější je druhá rovina: at staví film v kontextu kinematografické historie do řady snímků vyprávějících o krutostech vojenského vězeňského systému, o životě v něm a z něj vyplývající lidské zkušenost hrdinů. A právě tady narážím na největší problém s Littinovým filmem; ačkoli zřejmě svým způsobem věrně reprodukuje/adaptuje zkušenost konkrétních mužů na ostrově Dawson v oné době, v obecnějším kontextu „filmů o lágrech" nepřináší nic nového.
Když se podíváme na filmy jako Velká iluze, Stalag 17, Most přes řeku Kwai nebo Velký útěk, částečně pak třeba na Lovce jelenů, každý z nich nabízí jasné vyjádření se k tématu. V jádru jsou východiska téměř identická - skupina mužů na jednom místě, kteří jsou v něčem odlišní a něčím spojení, hodní a zlí věznitelé, absurdita důsledně aplikovaného ideologického systému. V realizaci se trochu liší, ale důležitý je vždycky akt vzdoru.
V Ostrovu Dawson 10 chybí nebo je (samotnými vězni, ne vězniteli) potlačen dříve, než začne, a tak zůstávají jen symbolické prvky typu nápisů na zdech a ničím nekonfliktní opravy kostela. To lze sice považovat za svého druhu ozvláštnění, ale film je významově poněkud tupý a zůstává silný jen v detailech a konkrétních scénách. Littin je zkušený režisér a umí některé chytlavé momenty patřičně působivě zinscenovat (třeba vězně vidícího svět vzhůru nohama).
Zatímco proces vzpoury se odehrává výrazně pod povrchem, humanistická gesta jednoho z dozorců s přibývajícími minutami získávají na prostoru. Divák má až pocit, že se vězni po odchodu největšího psychopata (poměrně brzkém) vlastně nijak zvlášť špatně neměli a jejich největším problémem byla zima, což jistě není pravda. Stále se čeká na nějaký akt marnosti, kdy se zdánlivé příměří zlomí, ale nic nepřijde a film nakonec spíše vyšumí do prázdna bez katarze.
Přemýšlel jsem, jestli mi něco důležitého neuniklo, například historické nebo politické souvislosti, ale podle všeho (respektive podle režiséra) byla primárním a řídícím impulzem k natočení filmu lidská zkušenost jeho hrdinů.
Littin nijak zvlášť nechtěl svůj film vnímat v kontextu jiných vězeňských snímků, ačkoli - možná zcela nevědomě - předkládá soubor konvencí, které tyto filmy už dávno vyčerpaly. Západní divák ovšem nemá příliš na výběr, nelze se stát na dvě hodiny Chilanem.
Moje sedmdesátiprocentní hodnocení je nevyhnutelně ovlivněno vlastní (kulturní) zkušeností. Ostrov Dawson 10 se mi jeví jako víceméně zbytečný a ve své výpovědi poněkud banální film; doma však zřejmě umělecky uspěl v tom, kvůli čemu byl natočen.
| Miguel Littin (1942) |
Littin je mimořádně vlivný latinskoamerický umělec (režisér, scenárista, spisovatel) a největší hvězdou brněnského filmového festivalu Cinema Mundi. Debutoval v 60. letech, v průběhu Allendeho socialistické vlády v Chile byl navíc otevřeně levicově politicky orientovaný a politicky aktivní.
Jeho filmy byly nominovány na Oscara v letech 1976 a 1983 (Svědectví obce Marusia a Alsino a kondor). Slavný latinskoamerický spisovatel Gabriel García Márquez je nejen jeho přítel, ale dokonce o něm i napsal knihu Dobrodružství Miguela Littina v Chile.
V reportážní publikaci, která vyšla i u nás v roce 2007, se Márquez věnuje popisu Littinovy napínavé cesty do Chile v roce 1985. Odtud byl Littin "nenávratně vyhoštěn" s pádem Allendeho socialistické vlády a nástupem Pinochetova režimu 11. září 1973. Po dvanácti letech se do země vrátil pod jiným jménem se změněnou vizáží, s falešnou manželkou a se třemi filmařskými týmy, aby natočil čtyřhodinový televizní dokument.
Dobrodružné však byly osudy nejen Littina, ale i jeho filmů. Rozporuplné přijetí filmu Zaslíbená země (1971) v Sovětském svazu vystřídalo téměř „homevideové" sledování v domácím prostředí. Ve snímku o dějinách rolnického hnutí si totiž zahrálo tolik místních, že se stal jakousi rodinnou kronikou. V ní diváci poznávají své příbuzné, hromadně si film nakupují na DVD a doplňují jej o scény z vlastních životů. Dvouhodinový film tak mívá v "domácích sestřizích" údajně i osm hodin.
Neuvěřitelný je i příběh filmu ironizujícího diktátorské režimy Náprava dle metody, který byl skoro ve všech zemích uvedení z původních tří až čtyř hodin zredukován na dvě a půl až jednu a půl (!) hodiny.
Když se ukázalo, že na Kubě by měla být jediná verze v původní podobě, zmizela neznámo dřív, než o ni stačil Littin zažádat a udělat kopii. Momentálně se snímek restauruje v Chile, takže není jisté, zda se kopie úplné verze někdy dočkáme.
Diskutabilně může působit Littinova obhajoba Allendeho „demokratického" levicového režimu. Je ale těžké chtít, aby objektivně zhodnocoval systém, jehož byl nedílnou součástí - šéfoval chilské kinematografii od roku 1971 do nástupu Pinochetova režimu.
Zatím posledním Littinovým snímkem je drama Ostrov Dawson 10, který se promítá na festivalu Cinema Mundi. Je ironií osudu, že Littinův pobyt v Brně mu možná zachránil život, protože jeho velký dům při chilských zemětřeseních před několika dny stál v nejhůře postižené oblasti a dnes už neexistuje.
Cinema Mundi při této nepříjemné příležitosti uspořádá speciální projekce Littinových filmů, přičemž zatím je jasná jedna - dnes ve 20.15 Littinův filmový debut Šakal z Nahueltora v sále číslo 7. Vstupné je dobrovolné, výtěžek půjde na podporu Chile.
