Praha - Jakékoli srovnávání nedělních Oscarů a sobotních Českých lvů, které by chtělo být aspoň trochu seriózní, ztroskotá hned po prvních krůčcích. A nejde zdaleka jen o vesmírný rozdíl v prestiži, sledovanosti a komerčním rozměru obou akcí.
Zatímco Oscary prokazatelně zvyšují tržby oceněným a dokonce i „pouze" nominovaným filmům a zajišťují dopředu práci tvůrcům, kteří si mohou do životopisu uvést „pracoval jsem na oscarovém filmu", Český lev žádný viditelný efekt nemá. České filmy v době udělovaní Lvů většinou již neběží ve větším počtu kopií v kinech a zisk Lva nezaručí režisérovi či producentovi pro příště vyšší státní grant nebo přízeň sponzorů. Vše je určeno velikostí naší země a zdejšího trhu. Tuto danost nelze překonat.
Vlastně to příliš neprožíváme
Principiální problém ve srovnání Oscarů a Lvů je ale ještě jinde: pořád se snažíme hrát si na Oscary. Ano, jen si hrajeme a nic jiného než hra na ceremoniál nám jako by nezbývá. Chtěli bychom stejný hvězdný lesk, ale protože tušíme, že na to nemáme, tak si z toho děláme šoufky. Víme, že česká kinematografie je parodií na fungující filmový průmysl, a tak uděláme parodii i z předávání cen.
Mrkáme tím na sebe navzájem „my víme, že to nestojí za moc". V podobě ceremoniálu, v samotných nominacích, v děkovných řečech se vždy „povinně" musí dát najevo, že to vlastně příliš neprožíváme a že na své úspěchy ani nemusíme být hrdí. (Figuru „my" používám proto, že se televizní přenosy snaží být co nejinteraktivnější a vtahovat publikum do společně sdílené upachtěnosti.)
I ti, kteří jsou vlastně rádi za ocenění, raději moc neříkají, „aby se neřeklo, že to berou moc vážně". Na večeru, kde je všechno jenom jako a základní poetikou je trapný humor, výpadky a připravená neprofesionalita, by bylo trapné prožívat cokoli doopravdy a naplno. Vlastně ani nepopírám, že některé scénky bývají vtipné; jen za nimi stojí vědomí, že celý slavnostní večer oslavuje všeobecně bídný stav kinematografie.
Je to v jiných malých zemích stejné? Copak v jiných evropských zemích vznikne ročně dost filmů, aby bylo možné vystavět nominace z pěti kandidátů a ne jen tří jako nás? Jistěže se všechny země, a dokonce i Amerika potýkají s tím, že je někdy těžké najít dost kandidátů na ocenění; jistěže ve všech zemích zůstávají opomenuty ty opravdu malé a přitom občas velmi dobré filmy. Ale těžko bychom ve světě hledali výroční filmovou cenu koncipovanou v takové poraženecké a švejkovsko-cimrmanovské podobě.
Nikoli podřizování se standardu
Přitom - a to je největší paradox současné české kinematografie - za vrchol je tu všeobecně považováno uspět na Oscarech, dostat se do Hollywoodu a tam natáčet, případně mít film v americké kinodistribuci. Čili vlastně zdejší filmaři v hloubi chtějí být světoví, ale jaksi zapomněli, že dnes to znamená něco jiného než dřív. To, co by mělo být naším nejlepším lokálním zbožím, je podřizováno globalizovanému vkusu. Jenomže malé filmy z malé země budou světové svou lokálností a originalitou, nikoli podřizování se standardu, na nějž ani nemůžou dosáhnout.
Právě proto, že tu dlouhodobě nefunguje řemeslná stránka věci (ať už z důvodů podfinancovanosti či obyčejné ledabylosti), odpadá téměř jakákoli konkurenceschopnost našich filmů v zahraničí. Začíná to už u příšerně nastříhaných ukázek v kinech, pokračuje to a špatnou synchronizací zvuku (hlavně dialogů) s obrazem, neodnaučenou divadelní dikcí herců a končí to zvláštní plochostí a televizní řídkostí obrazů.
Letos sice u nominovaných filmů pozorujeme vzmáhající se úroveň řemesla, ale pořád přesně v duchu hry na malý český Hollywood a „poctivé dobovky". Nejviditelnější je to u Třech sezón v pekle, formálně výbojnější a netradičnější vyhlíží Protektor a nejmoderněji se nadechli tvůrci Kawasakiho růže.
Čtěte také:
3 sezóny v pekle a Protektor mají 11 nominací na Lvy
Filmy vybočující z onoho kultivovaného stylu, příliš civilní (Dvojka) či příliš expresivní (Normal), už vypadávají z hledáčku pozornosti českých akademiků. Nejméně si ale víme rady právě s propracováním lokální poetiky - již představují Muži v říji či Zoufalci. (Pod lokálností si přitom nepředstavujme provinciálnost, typickou pro většinu špatných českých filmů.)
Velice chabá nápodoba
Členové České filmové a televizní akademie letos vybírali z rekordního počtu 34 celovečerních hraných snímků. Že z tohoto množství bude o křišťálovou sošku ve všech kategoriích bojovat jen šest titulů, ukazuje, jak úzký záběr česká Akademie má a jak se upíná k té americké.
Dokonce i nejúspěšnější český snímek loňského roku, Líbáš jako Bůh, který rozhodně nikdo nepodezírá z uměleckých ambicí, je jenom velice chabou nápodobou hollywoodských komedií typu Lepší už to nebude a Lepší dříve než později.
Zdá se tedy, že by všichni toužebně chtěli být jako Jan Svěrák nebo lépe Miloš Forman. Nejenom, že to není možné a při takovém přístupu skončíte u toho, že skoro netočíte (viz ohromné prostoje mezi filmu u Svěráka a Formana) - ale hlavně už trochu stojíte mimo proud současné umělecké kinematografie.
Důvod, proč mají na Oscarech, v Cannes, Benátkách, Berlíně a jinde úspěch filmy z Maďarska, Polska, Rumunska, Německa, Rakouska a Jižní Koreje, je ten, že se v zásadě neohlížejí na to, aby vyhovovaly tradičním požadavkům na jednoduché srozumitelné a emocionálně silné příběhy podávané co nejméně problematickou formou.
Vliv televize, internetu, počítačových her, ale z druhé strany i konceptuálního umění a dalších vlivů zrychlují či zpomalují tempo oproti standardizované rychlosti snímků, které byly považovány za ideál před dvaceti třiceti, ale i čtyřiceti lety.
Současné české filmy se vlastně jen ohlížejí po nevratné etapě české nové vlny 60. let a zastavuje se někde na přelomu 70. a 80. let americké kinematografie. Dál už jejich estetický a možná ani mentální horizont nesahá.
Čest výjimkám, ale zatím trčíme takhle zaseklí.
