Recenze - Na počátku byl román Julese Verna, na konci stojí hraný film, který se holedbá, že byl natočen jako třídimenzionální podívaná. V našich kinech se však promítá jen "obyčejná" 2D verze. Zas tak obyčejná ovšem není. Dokonce působí dost nezvykle na to, aby se z její formy mohl stát zdroj zvláštního hravého potěšení.
Současný trend u popcornových snímků je totiž přehlcovat je nejenom efekty, ale spoustou dějových linií, odkazy na jiné filmy, a vůbec akci všemožně komplikovat.
Dávno zapomenuté světy
Výsledkem občas může být inteligentní a dosti náročné dílo, jakým je třeba Temný rytíř, které se vymkne ze škatulky pouhé zábavy, či podnětná experimentální šílenost jako Speed Racer, ale většinou blockbustery končí jako přeplácané eintopfy.
Výborné srovnání k Cestě do středu Země poskytuje třetí díl Mumie, neboť v obou hraje hlavní roli Brendan Fraser a výchozí naladění obou filmů je podobné. Jde tu o starosvětské paperbackově ochmatané dobrodružství z objevování dávno zapomenutých světů skrytých pod povrchem.
Mumie se nikdy nespokojí s jedním typem akce, ale nechá jich paralelně probíhat několik, "aby se divák nenudil" - a dospívá tak občas k nepřehlednosti a paradoxně právě k nudě, jíž se chtěla vyhnout.
Cesta do středu Země je oproti Mumii průzračná, jednoduchá, posloupná a vždy pochopitelná. I za cenu toho, že občas působí naivně. V tom ale tkví její kouzlo, neboť skutečně funguje jako návrat do dětství. A to nejenom diváckého, ale překvapivě i filmového.
Všude něco musí trčet
Téměř každá nová technologie původně filmové výrazové prostředky neobohatila, ale zjednodušila a přispěla nikoli k většímu realismu, ale naopak umělosti.
S nástupem zvuku se z filmů nakrátko stala přehlídka mluvících hlav. S příchodem barevného filmu se paleta odstínů ztenčila do křiklavého technicolorového lunaparku. S rozvojem širokoúhlých formátů se přestaly obrazy komponovat do hloubky, ale postavy se "rozvěsily" po ploše vedle sebe jako kolíčky na prádlo.
Trojrozměrné filmy v 50. letech zase vymýšlely příběhy, v nichž musela být víceméně každá scéna pointována něčím, co vybafne z plátna ven, nebo v ní od počátku něco trčí do prostoru.
V Cestě do středu země se souhrou okolností spojila dohromady "zastaralá předloha", moderní technologie (3D formáty se stále vyvíjejí a nejsou v kinech standardem) a "zastaralý styl". Jenomže s tím přichází oproti jiným trikovým velkofilmům velké očištění a úleva.
Akce musí být co nejjednodušší, aby mohla být přerušována trojrozměrnými atrakcemi, na nichž se vždycky zastaví naše pozornost, a přitom se nesmíme ztrácet v ději. Dalo by se říct, že už několik let tu nebyl tak upřímný zábavný snímek.
Jízda na horské dráze
Při jeho sledování se mi spontánně vybavovala stařičká Cesta na měsíc od Méliése či různé vědecko-fantastické filmy z 50. let, kde hlavní urostlý hrdina bojuje s gumovými příšerami.
Tady je profesor Trevor Anderson (hraný roztomile "vidlákem" Fraserem) věřící v teorii, že ve středu Země není jen láva, ale probíhá zde opožděná evoluce.
Na týden dostane do úschovy mírně nezdárného synovce (Josh Hutcherson), který v bedně od zemřelého otce najde dotyčný Verneův román a v něm poznámky, jež dokazují pravost oné hypotézy.
I vydají se oba na Island, kde si najmou sličnou horskou průvodkyni Hannah a sestoupí do hlubin Země.
Zde objeví důkladně promazané důlní vozíky, přerostlé nerosty, agresivní faunu a ještě agresivnější flóru, nekonečně hluboké propasti, rozsáhlé moře s viskozitou roztaveného stříbra a všechno to je filmově využito ve formě "jízd na horské dráze", adrenalinových úprků a pádů a "vyskakování čertíků ze škatulky".
Fascinující hra
Tedy, vždy je potřeba v obraze objevit nějaký třetí rozměr - ať už rozšíření bitevního pole směřuje po vertikální ose nahoru a dolu, nebo po horizontální do hloubky a nebo směrem k nám, publiku v hledišti.
V ději nejsou žádné mezery, prostoje, zádrhely, hrdinové se na střídačku navzájem zachraňují a my ochuzeni o skutečnou 3D vizi jenom odečítáme a spekulujeme, jak asi určité efekty mohou vypadat v lépe vybavených kinech.
Na rozdíl od jiných recenzentů si ale nemyslím, že uvedení Cesty do středu Země v 2D verzi je nesmyslné a okrádá nás zcela principiálně o celkový zážitek.
Není totiž náročné odhadnout, jak má ten či onen efekt vypadat, protože už jen svou stylizací určité záběry napovídají, že teď se na nás něco vyřítí či se náš zrak řítí nezvladatelně někam dovnitř; že je nějaký objekt v mizanscéně vystavený příliš do popředí či že má určitá lokace působit plasticky.
Je to vlastně fascinující hra, která se na základní rozumové úrovni odehrává úplně stejně, jestli sledujeme 2D nebo 3D verzi, protože je evidentní, že určité scény a prvky jsou koncipovány nestandardně a automaticky si toho všimneme.
Spravedlivá zábava
Navíc i smyslově nejde o radikálně odlišný prožitek, jelikož beztak běžně do dvourozměrných filmů promítáme svou představivost a na základě určitých vnímacích konvencí konstruujeme v mysli třetí rozměr. Tady nás dotyčný film jenom o něco víc upozorní a strhne pozornost k jednotlivých detailům.
V Cestě do středu Země nevidím ani technickou, ani stylovou revoluci, ale návrat do minulosti, kdy je onen zdánlivě přidaný rozměr vlastně umožněn tím, že se odehrává na tak jednoduchém dějovém půdorysu a že se triky v žádném případě nesnaží působit přesvědčivě, ale rozvíjejí poetiku umělosti.
Veškerá magie tu těží z toho, že domnělé vědecké objevy, o nichž je tu řeč, mají podobu překonaného šarlatánství. Pokládám takovou podobu kinematografie a zábavy za maximálně spravedlivou, protože si na rozdíl od různých dokumentů v IMAXu nehraje na to, že je nám zábavným způsobem představována věda. Toto je jen a jen zábava.
Journey to the Center of the Earth, USA 2008. režie Eric Brevig, scénář Michael D. Weiss, Jennifer Flackett a Mark Levin podle románu Julese Verna, hrají Brendan Fraser, Josh Hutcherson, Anita Briemová ad 92 min, distribuce Warner. Premiéra v ČR 4. září 2008.
