reklama
 
 

Česká kritika se zatím stále jen hrbí před filmaři

17. 1. 2012 6:59
U televize nad druhým ročníkem nových ocenění

Komentář - Slavnostního sobotního večera udílení Cen české filmové kritiky jsem se nezúčastnil z prostého důvodu. Zrovna ten den se nám narodila dcera - takže jsme byli rádi, že přišla na svět aspoň o trochu dřív, než začal přímý přenos. (Správně, nerušit tatínka při práci!)

Byl jsem tak asi jeden z mála hlasujících, kdo nebyl přítomen v sále, ale sledoval onu akci v televizi. Následující poznámky budou tedy „divácké" a dostatečně distancované.

Máme málo času

Jako hlavní problém se ukázalo především to, že celá akce chce zatím být pouze „anti-Lev", ale takovým způsobem, že se to ani nesmí říkat explicitně, takže si z toho nakonec nikdo nic nevezme. Znamená to, že se vzdáme všeho blbnutí, veškeré estrádnosti, protahování situací do trapna a budeme věcní a seriózní.

Máme na to taky málo času, když nás vzali do televize, tak to musí odsýpat jako podle jízdního řádu. Na rozdíl od akademiků nakoukáme celou roční produkci (což obnáší občas i obvolávání producentů, aby vám poslali DVD) a vzhledem k tomu, že se (většinou) s tvůrci nekamarádíme, máme celkem nezávislý pohled na to, co vzniklo.

Problém Českého lva je ovšem nikoli přímo v druhu humoru, nebo v tom, že se ceny snaží vůbec nějaký humor do přenosu vpašovat; pořadatelé mají právo razit si vše podle svého vkusu. Kontraproduktivnost Českého lva spočívá hlavně v tom, že za šílené dvě hodiny není schopen představit roční produkci takovým způsobem, aby z ní něco měli i diváci, kteří všechno nenakoukali.

Aby zkrátka bylo aspoň trochu zřejmé, že vznikly takové a takové filmy, jsou o tom a tom, existují na ně takové a takové reakce, a některé z nich jsou dokonce v něčem výjimečné. Dá se to udělat ukázkami, komentáři, krátkými rozhovory s tvůrci, kteří budou třeba konfrontačně reagovat na to, co o nich někdo napsal. A všechno by mělo být podáváno bez frází a floskulí.

Zhruba tohle jsem si představoval, že se konečně podaří Cenám české filmové kritiky, a to i díky tomu, že se tu hraje s menším množstvím filmů - nominováno jich je mnohem méně než těch, které vznikly. Výběr se tedy dá zdůvodňovat a dá se i na velmi malé ploše demonstrovat, co znamená kritické myšlení a nastolení kritérií.

Smysl se vytrácí

Je mi jasné, že podoba večera byla dána i oním omezeným časem přenosu, který byl určen předem, a autoři scénáře se do něj museli strefit. Než se cena etabluje a stopáž bude delší, může to chvíli trvat. Nemá ale cenu mluvit o zjevném nebo si teď něco omluvně projektovat do budoucna.

V podobě, v jaké mohli vidět udílení cen diváci v televizi, jde nakonec nejen o unylou nudu skoro horší než divadelní Thálie, až se vytrácí důvod se na něco takového dívat. Ale hlavně se vytrácí smysl ocenění, která jsou udílena někým někomu za něco. Jinými slovy, kritici jako osobnosti se po takovém večeru jeví stále naprosto anonymní (a trochu zapšklá) masa, která jen dává palec nahoru a dolů. Čili se jen replikuje nejhorší klišé o tomto řemesle, jež si udržují (hlavně nekomunikativně naladění) laici.

Čtěte také:
Filmem roku je podle české kritiky manažer na útěku
Český film se loni změnil v nekonečné promo
Jiráský a Sedláček mají nejvíc nominací na ceny kritiků

Lví nominace uvedou Kočičková s Žáčkem ve jménu lásky
Lucerna vystavuje filmové plakáty k Českým lvům
České filmy si letos zaslouží i zavedení anticen
Pane Vachlere, vážně je podoba Českých lvů udržitelná?

Není dán prostor argumentům a neshodám, které se přitom dají vyjadřovat i velmi stručně, a moderátor si zase pouze postěžuje emocionálním stylem. Těžko říct nakolik autenticky, důležitý je obsah sdělení. Tentokrát jsme si vyslechli dojemně veselou historku o tom, že Ondřej Vetchý byl dotčen, když se s ním před desítkami let někde nechtěl bavit Jiří Cieslar, který ho přitom předtím v recenzi pochválil.

Jako kdybychom stále museli redukovat kritiku na dětinské má rád/nemá rád, líbí/nelíbí a všechny spory byly založené na citech a osobních sympatiích, nebo antipatiích. (Pomiňme přitom možnost, že na historce nemusí být nic vtipného, pokud jde o situaci, kdy se Cieslar nacházel v těžké depresi a jeho odmítnutí se s Vetchým bavit vůbec nemuselo být výrazem povýšenosti.)

Jako by se nastolenou podobou cen nechtěl vyjadřovat žádný postoj k filmům. Jako by šlo jen o procedurální záležitost. Seženeme lidi, kteří mají povinnost koukat se na filmy, psát o nich a dělat rozhovory s tvůrci - tohle nazvěme „filmová kritika", udělejme kategorie, pozvěme na slavnostní večer ty, kteří nejsou úplně mediálně nezprofanovanějšími tvářemi a kteří budou jako na běžícím pásu odevzdávat sošky. A hlavně se nesnažme o nic víc; není čas, nejsou peníze, stačí zachovat dekorum. Jako kdyby tato bojácná opozice k Českým lvům něco sdělovala.

Technicistní přístup

Když jsem loni psal polemický text o prvním ročníku a „za trest" byl pak zvolen do užšího výboru, který rozhoduje o pravidlech sdružení (kde nakonec se scénářem přenosu nemůžete udělat vůbec nic), opravdu mě nenapadlo, že se v procesu odstraňování „drobných chybek na kráse" dojde až k takové bezobsažnosti.

Nepíšu to jako obvinění organizátorů, popisuju to jako onen pozorovatel. Zcela vážně: kdyby se mě někdo zeptal, jestli se na něco takového chci dívat za rok zas, řeknu, že ne. Což neřeknu o Zlatých glóbech nebo Oscarech - a světe div se, nakonec ani o Lvech. (Na to je moje láska k obskurnostem příliš silná.)

Celý ryze technicistní přístup „ať to odsejpá" vede k absurditám toho typu, že cenu za film Rodina je základ státu předává Eva Zaoralová, dlouholetá umělecká ředitelka karlovarského festivalu, který jeho světovou premiéru v hlavní soutěži bez udání důvodů odmítl. Že nikdo nemohl vědět, jak hlasování dopadne? Jistěže nemohl. A že Eva Zaoralová hlasovala pro Aloise Nebela, jste mohli zjistit až po přenosu při kontrole výsledků.

Jenomže vtip je jinde - Eva Zaoralová tu vystupuje zároveň jako kritik-individualita, také jako vrchní zástupce či patronka celého „cechu" i jako „mediální celebrita" či „vážená společenská osobnost", aniž by přitom z večera bylo jakkoli patrné, jaká kritéria vedla hlasující k ocenění různých filmů. Zkrátka vše se spláchne a vymaže, jako by udělením ceny zmizely všechny rozpory a neshody.

Jenomže právě na tom kritika stojí - na otevírání a zviditelňování rozporů, na vyjasňování toho, co a proč považujeme za dobré/špatné, přípustné/nepřípustné, novátorské, účelné apod. V kritice neplatí „vítěz bere vše, zapomeňte na cokoli dalšího". Kdybychom se během večera dozvěděli, jaké názory obhajovaly Sedláčkův film a jaké byly proti, udělá se služba filmu (což by byl bonus oproti Lvům) i kritice (což by ospravedlňovalo název ceny).

Takto se nedělá služba ani filmu, ani kritice. A pardon, jestli je to moc smělé - ale tyto slavnostní večery by také konečně měly být o tom (snad tu vazba „být o" nevadí), co kritika dělá, a její postoj by měl být dominantní, ne podřízený. Zatím se z obou dosavadních večerů zdá, že se kritika hrbí před filmaři, omlouvá se jim za svou „hrubost", moderátor předstírá mírnou roztrpčenost nad nespravedlností světa a nakonec si všichni padneme v náruč.

My teda přijdem

Přitom v českém prostředí je to úplně naopak. Současné české filmy jsou po právu nenáviděny (a to i zcela obyčejným publikem, které už publikem být odmítá), protože drtivá většina z nich za nic nestojí. Ale to je v začarovaném kruhu vlivů dáno právě nízkými kritérii na žánrovou zábavu i náročnější díla.

Dokud česká média a filmová kritika nebudou v úhrnu a základním nastavení mnohem tvrdší než dnes a konečně se aspoň trochu nepřiblíží tomu, jak se píše na Západě, dokud nebude vyjadřován od čtenářů požadavek na to, aby kritici své soudy zdůvodňovali a nabízeli náhled do svého přemýšlení, tak samozřejmě ani filmaři nebudou cítit určitý pozitivní tlak. Od toho se pak odvíjejí i nároky filmových škol, grantových komisí, televizních dramaturgů v případech, kdy snímky koprodukuje televize atd.

Z přímého přenosu prostě musí zmizet tón kritiků „tak my se vám omlouváme, dneska na vás budeme hodní" a gesto herců-moderátorů „tak dík, my teda přijdem". Dokud na sebe filmaři nebudou přísnější, než na ně je kritika, do té doby nemůže existovat žádný autenticky chápaný pakt o dočasném přátelství.

Filmaři samozřejmě netočí pouze pro náročné kritiky, což samo o sobě je dost legrace - jako by jich tady byly zástupy...  Ale minimálně točí (nebo měli by točit) s jakousi konkurenční vidinou toho, co se děje ve světě. Což neznamená přímou nápodobu, ale alespoň zpřetrhání vazeb na omezený okruh oběhu česká kina-české televize.

Letošní ročník byl v tomto jistě lehce diskutabilní. Několika filmům se podařilo obrazit svět na festivalovém turné (Alois Nebel, 80 dopisů, Dům), ale pak skončily ve stínu snímků, které působí hodně „lokálně" v tom smyslu, že jim v zahraničí nemusí být rozumět - Rodina je základ státu a Poupata.

Tohle by stálo za hlubší úvahu; stejně jako to, nakolik zde vůbec existuje společenská poptávka po kritickém myšlení jakožto součásti naší existence; někdy se zdá, že to jen automaticky splývá s obrazem nespokojených a „zobecňujících" rejpalů.
 
Zatím se však spokojme s tím, že se pomalu dělají aspoň první kroky, abychom díky českým filmům uměli porozumět sami sobě v otázkách toho, jak se žije u nás. 

autor: Kamil Fila | 17. 1. 2012 6:59

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama