Komentář - Zážitek z prvního předávání cen české filmové kritiky byl pro stůl č. 29 dost skličující. Seděli jsme tam s Antonínem Tesařem, Alešem Stuchlým, Petrem Cífkou, Petrem Fischerem a Alešem Borovanem tak trochu jako spolek potížistů a kverulantů. Přinejmenším mě, Aleše a Tondu chvílemi polévaly vlny trapnosti a chvílemi jsme se museli smát. Možná podoba večera a výsledky v jednotlivých kategoriích přinesly určité roztrpčení i u dalších stolů.
Je samozřejmě jasné, že žádné hlasování nemůže z podstaty dopadnout podle představ každého jednotlivce - jinak by jaksi neexistovala různost názorů. Přece jen si ale myslím, že ve stávající podobě ono nové sdružení a ceny neplní, co se plnit mělo, a že tu existuje několik systémových chyb, které by se měly změnit uvnitř. Nemá cenu se distancovat a nehlasovat - či zakládat jiné, ještě minoritnější ceny.
Díla, která jinak zapadnou
Body z následujícího textu by jistě mohly kolovat i v podobě soukromých mailů a být předmětem neveřejné diskuse - ale jak všichni víme, je to velmi pomalá a neúčinná cesta. Ceny filmových kritiků se ostatně vydělily od Českého lva právě na základě mnoha článků v médiích a veřejně vyjádřeného odporu. Možná ani není od věci ještě jednou apelovat na všechny oslovené filmové publicisty, aby nyní nehlasovali na Českém lvu a nedublovali už jednu udělené ceny.
Oč tedy jde: Když se ustanovovalo sdružení českých filmových kritiků, měla vzniknout protiváha Českým lvům v tom smyslu, že hlasující kritici by měli zhlédnout pokud možno co nejvíce českých filmů daného distribučního roku (na rozdíl od členů České filmové a televizní akademie, kteří na to zjevně léta letoucí kašlou) a vybrat mezi nimi ta opravdu výjimečná díla, která jinak zapadnou.
Statisticky to vychází tak, že v Česku ročně vznikne jen pár solidních filmů (3-5), z nichž se na Českých lvech pravidelně opomenou 1-3 tituly už v nominacích nebo pak při udílení. Právě tento stav mají kritici svými cenami napravovat. A mají být natolik způsobilí a mít natolik dobrý přehled, aby byli schopni předvídat, které filmy to asi budou.
Čtěte také:
Pouta získala pět nových cen české filmové kritiky
Havel a Neckář předají nové ceny české filmové kritiky
Nominacím na nové ceny filmové kritiky kralují Pouta
Čeští filmoví kritici založili své vlastní ceny
České filmy jsou jako Kuky: vrací se na stejné místo
Pane Vachlere, vážně je podoba Českých lvů udržitelná?
Ceny filmové kritiky z principu nemůžou dělat nic jiného než upozorňovat na to, co se opomíjí (a o čem se dá předpokládat, že bude opomíjeno). Musí prosazovat originalitu, jedinečnost, ozvláštnění, boj proti konvencím. Není to ideologie prosazující jen abstrakci, minimalismus nebo depresivní psychologická díla.
Inovace lze provádět v jakékoli sféře kultury: zábavných žánrových filmech, klasických seriózních („quality") filmech, filmech ovlivněných „nezávislou" poetikou i způsobem produkce. A samozřejmě pak i v hrstce experimentálních děl, která jdou úplně mimo jakékoli trendy (ale která nikdy nejsou automaticky dobrá jenom proto, že jsou experimentální, a lze mezi nimi rovněž rozlišovat dobré a špatné věci.)
Kritika nemá oceňovat pouze dobře odvedené řemeslo, nemá dávat tvůrcům ceny za zásluhy, ze sympatií, nebo ze známosti. Nemá se ohlížet na to, co se líbí většině, protože ta už si na své dávno přišla. Většina mediálního provozu utváří onen hlavní proud-mainstream a právě ceny filmové kritiky ho můžou trochu rozvířit. Konečně po všech PR taženích, marketingových tanečcích a nutnosti zoufale vyplňovat publikační prostor tím, na čem se shodne většina, má kritika na svém vlastním poli možnost vyzdvihnout něco, co je od počátku v pozici toho slabšího.
Kdy se bránit před kritiky
Kritika tedy je obranou a solidárností s těmi menšími. A nenechme se mýlit, v některých kategoriích může být i komerčně úspěšný film ten slabší (podceňovaný), a proto předem diskvalifikovaný. Toto v žádném případě není manifest elitářství, které by prosazovalo jen jednu vrstvu kulturní produkce. Je to jen zopakování úplných základů, apel na větší citlivost a promýšlení, že se v určitých kategoriích má přihlížet k oněm výše uvedeným kritériím.
Jaké jsou tedy letošní přehmaty? Než začnu jednotlivými kategoriemi a cenami, které jsou vždy diskutabilní (nebo se tak aspoň můžou jevit), ještě pár poznámek ke stylu celého večera.
Jako hlavní moderátor jím provázel Petr Nárožný. Úlohu pojal jako „obránce filmových tvůrců před kritiky" a na adresu kritiků trousil poznámky, které se míjely cílem. Je zvláštní, že večer, kde kritici projevují někomu svou náklonnost, snaží se napravit dosavadní křivdy z přehlíživosti a pokouší se tím zjednat si aspoň trochu oprávněný respekt, se moderátor postaví na stranu, kdy vidí kritiky jako ty, kteří spíše ubližují, nenávidí a jsou nespravedliví. Ještě že nezaznělo klišé „kritik je ten, který by něco sám chtěl natočit, ale neumí to" a jeho další stejně hloupé variace…
Nárožný se pokusil v nadsázce zkonstruovat obraz filmového kritika, který „miluje pouze čtyřhodinové filmy točené v jednom statickém záběru a neumí pak ocenit Titanic nebo novou komedii Jiřího Vejdělka", čímž ale dělal parodii z něčeho, co prostě v Česku neexistuje ani na základní úrovni. Bída zdejší filmové kritiky je dána pravým opakem: neustálým nadbíháním mainstreamu. Ten v českých médiích není tvořen zálibou v nejsprostší lidovosti, ale spíš představě něčeho „decentního, vkusného, inteligentního, ale zase ne moc". Mainstreamem je tu oslava kýčovitého humanismu a nostalgie.
Když si vezmete i ty nejradikálnější kritiky v Česku, všichni mají rádi žánrové filmy a nikdo není tak omezený, aby uznával jen totálně zcizující umění. Že se podobným vtipům „o geniálních 4hodinvých čb filmech natočených v jednom záběru" někdo směje, ukazuje jen to, jak hluboce je integrovaný do systému výroby „decentní vkusné zábavy" a naprosto mu uniká, že umění se vyvíjí vždy jiným než právě tím směrem, jenž je momentálně považovaný za „kultivovaný".
Smát se podobným vtipům vlastně znamená, že si o sobě myslíte, že máte společensky mnohem lepší postavení než oni parodovaní „blázni na okraji společnosti". Že se takovým vtipům nesmějete, pak může znamenat, že jste onen blázen na okraji společnosti, anebo prostě proto, že vidíte, jak tito „blázni" u nás prakticky neexistují, a pokud existují, tak nemají žádnou moc a tudíž je hloupé a zbabělé se jim smát.
Riskovat spíš málo
Těch různých narážek zaznělo v průběhu večera víc a nemyslím si, že se u mě projevuje přecitlivělosti, nedostatek smyslu pro humor nebo pocit potrefené husy. Mám za to, že měly v průběhu večera zaznít úplně jiné věci - například ukázky skutečně hloupých žurnalistických klišé nebo odhalení prázdnoty uctivě přijímaného (kultivovaného) pseudoumění. Pak by i moderátor osvědčil, že si osvojil základy kritického myšlení a dostavila by se všeobecná úleva a srozumění, že cílem veškerého smysluplného psaní je boj proti hlouposti a lenosti.
Když se na konci večera hrála ještě ukázka z animáku Ratatouille, kde původně zlý kritik Anton Ego prozře a pochopí, že „kritik skutečně riskuje jenom tehdy, když se pokusí obhájit něco nového", zdálo se, že všichni jsou dojati moudrým proslovem, ale pamatují si z něj jen první část. Totiž že „kritik riskuje málo, avšak přesto pohlíží spatra na ty, kteří mu překládají k posouzení svou práci a s ní i své životy".
Problém je v tom, že v Česku téměř nenajdete kritika, který by právě začal riskovat a obhajoval nové věci a nebál se jít obhájit svůj názor. Většina lidí píše připosraně a názoru a myšlenky se neodváží a nedopustí; cokoli vybočuje z představy „jak se to má dělat", je ihned diskvalifikováno. Ale pak se stejný milovník úhlednosti pokrytecky dojme u monologu Antona Ega. Aneb jak stavět věci na hlavu…
Zkrátka, očekával bych, že pokud se pořádá večer udílení cen filmové kritiky, bude se více prosazovat kritičnost tam, kde to je namístě, vtipy se budou týkat skutečných nešvarů a nebude se podlézat věčné ublíženosti herců a režisérů, kteří nedokážou zkousnout, že si o jejich dílech někdo myslí něco jiného než oni sami.
Chápu, že cílem bylo udělat „hezký večer, který bude probíhat důstojně", ale šlo to udělat i podstatně jinak. Například už nikdy nezvat žádné „přímluvce" pro „objevy roku". Poslouchat za sebou tři patetické monology o tom, proč si někdo zaslouží cenu (když je o ní jaksi dávno rozhodnuto), nebylo nutné; opravdu stačily video-medailonky. Uznávám ale taky, že vzhledem k tomu, že na přípravu celé akce byl asi měsíc, mohlo to dopadnout ještě hůř.
Někdo nezapojil dost estetického citu
Teď už ale k jádru toho, co ukázalo, že Ceny české filmové kritiky nejsou zatím dobrou alternativou. Rád bych předeslal, že je mi jedno, jestli by vyhrál, nebo více či méně cen dostaly Pouta, Největší z Čechů, Český mír nebo Hlava-Ruce-Srdce. Neměl jsem absolutního favorita. Ale zároveň ostatní nominované filmy beru jen do počtu. Zbytek nezvládá ani základně dobře odvyprávět příběh (typicky Kuky), nebo není ničím inovativní (bohužel třeba Švankmajerovo Přežít svůj život nebo Habermannův mlýn od Juraje Herze), případně je v jádru perverzní (Katka, Mamas and Papas).
Když mám před sebou určité kategorie, snažím se zvážit, zda v ní dotyčný film a) vyniká a b) jestli je tato složka organicky začleněná do celku díla. Dát Kukymu cenu za kameru je úlet, porovnáte-li ho se dvěma dalšími filmy (Pouta a Hlava-Ruce-Srdce), kde kamerou sehrává výraznou výtvarnou roli a dává oněm filmům specifickou atmosféru. Kuky těží jen z technické modernosti nového typu kamery, ale není to obrazově výtvarný film.
Kamera v něm bezpochyby představuje nejlepší složku, ale co je to platné, když je to celé tak bezradně vyprávěné a nepříliš dobře obsazené a zahrané? Oceňovat na nefunkčním díle řemeslo může někdo, kdo nezapojil dost estetického citu.
Cena pro Karla Rodena za Habermannův mlýn je dalším ústřelem mimo. Že Roden umí hrát v určitém typu filmů určité role, má charisma a je to hodný skromný člověk, nemůže přebít to, že v Habermannovu mlýnu hraje úplně jiným stylem než všichni ostatní okolo něj a jeho role tu trčí vyloženě bolavým způsobem. Copak všichni ti hlasující nevidí, jak je to neorganické a pro celý snímek nevhodné - že je chyba, pokud vedlejší role zastiňuje hlavní?
Copak není zřejmé, že Vladimír Dlouhý v Kajínkovi hraje dokonalého žánrového padoucha a svým výkonem (jinak špatný) film vylepšil a nikoli stáhnul dolů? Copak není vidět, jak se Jiří Vyorálek dokonale ponořil do role depresivního kameramana v Největším z Čechů a jak je jeho výkon skvěle sehraný s ostatními herci? Nejde tu o subjektivní dojmy. Jde tu o rozdíl umět aplikovat základní kritéria, nebo vybírat zcela bezmyšlenkovitě.
Cena za nejlepší dokument pro Katku hraničí s neetičností. Ocenit film, který vznikl způsobem, že dokumentaristka platí drogy feťačce a pak ji nutí předvádět před kamerou různé scénky („lehni si tady do vody a dělej, že se sebe symbolicky smýváš tu špínu, to bude krásný a dojemný"), je bez pardonu úchylné. Pozná to kdokoli, kdo se chvilku zamyslí nad tím, co tento film ukazuje a jak se mohlo stát, že určité věci byly zaznamenány. Říct, že voyeuristická inscenace zmaru je dobrý dokument, vypovídá o ztrátě základní soudnosti.
Kdo nenapsal recenzi
Můžeme se dál dohadovat, jestli silně „scenáristický" film Pouta má opravdu nejlepší scénář, nebo je to spíš balvan. Můžeme se volně přít, jestli Pouta mají opravdu nejlepší režii, nebo je to film „udělaný" kamerou, hlavním hereckým výkonem a zmiňovaným scénářem, kde režisér už v podstatě nic nedodal. Můžeme se dohadovat, jestli je na Největším z Čechů nejlepší výkon Simony Babčákové, případně, zda to byl nejlepší ženský herecký výkon v daném roce. To už je věc názorů, které se dají vyargumentovat. U výše zmíněných tří omylů ale dobré argumenty nenajdete - recenze už vyšly a argumenty pro v nich nejsou; pouze mlhavá vyjádření spokojenosti.
Čímž se dostávám k tomu, jak řešit situaci, kdy je značná část hlasujících nekompetentní. Při pohledu na listinu hlasujících i trochu zasvěcenější čtenář pochopí. Jsou zde PŘEDEVŠÍM lidé, kteří již léta nic nenapsali, případně nikdy nebyli filmoví recenzenti, kritici nebo dokonce teoretici a historici.
Zcela vážně se například domnívám, že mezi hlasujícími nemá co dělat Jiří Borovička, který píše pouze zprávy pro ČTK. Nevím o tom, že by kdy v životě napsal filmovou recenzi. O Cenách české filmové kritiky může informovat, ale nemá být hlasujícím. Podobně nemá ve výběru co dělat Helena Hejčová, která píše do Vlasty. Co jsem byl naposledy u holiče, žádnou filmovou recenzi jsem ve Vlastě nečetl a nevím, co má tento časopis o pečení bábovek a pletení svetrů společného s reflexí filmů. Minimálně tito dva lidé by tedy na vlastní žádost měli na členství rezignovat.
Chápu, že to může na mnoho čtenářů působit ostře, ale za dobu, co se pohybuju v médiích, jsem pochopil, že někdy to jinak nejde. Zcela konstruktivně proto navrhuju, ať sdružení přijme co nejvíce dalších členů, kteří byli doposud opomenuti.
Dávám tu jen malý přehled jmen, která mě narychlo napadají. Některé z těchto lidí znám osobně, některé neznám, s některými jsem měl dokonce různé spory. Přesto si myslím, že by tam měli být. Netvrdím, že také všichni o členství projeví zájem. Ale rozšíření okruhu hlasujících je bez diskuse nutné. Nejde přitom o vytváření klubu lidí, co spolu mluví, ale o skutečnou pluralitu (několik návrhů zde).
Nechce se mi dál vypisovat a kastovat další hlasující, i kvůli množství jmen. Nic z toho, co píšu v celém článku, také není založeno na osobní antipatii. Např. Petra Nárožného mám jako herce rád, a s Tomášem Baldýnským a Jaroslavem Sedláčkem, kteří byli autory scénáře předávání, se dlouho znám a vycházíme spolu v pohodě. Potěšil mě dokonce svou sebereflexí Jan Foll, který nám, chlapcům od stolu č. 29, v předsálí říkal: „Já už žádný kritik nejsem. Já už mám svoje napsaný. To je teď na vás, mladejch, abyste se do toho opřeli." Což tímto činím.
První ročník Cen českých filmových kritiků působil tak, že se ho ovládli především lidé, kteří to se seriozním psaním o filmu (už) nemyslí vážně a celá akce jim slouží kvůli společenské prestiži. Tedy aby si udrželi titul, na který ale při své práci zapomínají - ať už z neochoty přemýšlet či profesionální deformace, protože si radši připadají součástí „velkého" světa nebo chce "jejich médium" vytvářet onen pozlátkový dojem, který je tak populární v českém společenském prostředí.
Pokud ale tyto ceny mají mít skutečnou prestiž, jež je daná odborností a náročností, musí přijít změny.
