Cannes - Soutěžní novinka italského režiséra Nanniho Morettiho nazvaná Habemus Papam slibovala provokativní snímek trefující se do papežského stolce, který poslední dobou provází řada polemik. Autorita je v Evropě od toho, aby byla zpochybňována a testována, jestli vydrží i naše pochybnosti a posměšky, naznačoval dopředu filmař.
Jeho komedie o svatém otci, který se po zvolení schovává před věřícími v zákulisí vatikánského paláce, však jen velmi opatrně lavíruje mezi legrací, pietou i politickou korektností. Letošní canneská soutěž tak pořád čeká na první majstrštyk.
Moretti kdysi natočil anarchistický snímek Ecce Bomba o popleteném snaživém knězi. Škoda, že nyní nebyl schopen většího nadhledu, ostřejší legrace a jasnější odpovědi na otázku, kterou si pokládá: Jak se pokorný křesťan může ujmout tak odcizené funkce, jež se během století stala z papežské instituce?
Útěk melancholického starce
Film rámují autentické záběry z davového šílenství, které provázelo pohřeb Jana Pavla II. Pak už sledujeme Morettiho smyšlený příběh o volbě nové hlavy církve, který nás zavádí za stěny vatikánského paláce. Zde se schází sbor kardinálů působících dojmem důchodců, kteří mlsají koblihy a lenivě procvičují povinný katechismus.
Čtěte také:
Cannes naladil Cimrman v Paříži a morbidní teenageři
Cannes zahájila nová komedie Woodyho Allena
Do Cannes míří Sněhurka, rocková hvězda, bobr i Piráti
V Cannes bude v porotě Jude Law a Uma Thurmanová
Procházka se jako producent v pohybu představí v Cannes
Režisér si dělá legraci z uzavřeného světa vatikánské konkláve, která se vzdálila realitě, ale ukazuje i archaickou moc, jež podle něj přišla o vnitřní obsah i smysl. Zápletka spočívá v tom, že žádný z pohodlných kardinálů se nechce ujmout uvolněné funkce svatého otce a přijmout zodpovědnost. A tak se papežem stává ten poslední, kdo přišel hodnostářům na mysl - nenápadný Melvill ztělesněný Michelem Picollim.
Dojatému starci se však roztřesou kolena, takže uteče před oficiálním jmenováním a schová se v paláci. Zatímco veřejnost netrpělivě čeká na odhalení jména příštího papeže, nový svatý otec se utápí v depresi. Okolí se jej marně snaží přivést k rozumu, a tak povolá ke dvoru vyhlášeného psychoanalytika představovaného samotným Morettim.
Opravdu vtipné jsou psychoanalytické seance s papežem sledované kardinály, při nichž je zakázáno ptát se na vše, co souvisí se sexem, fantaziemi, matkou i vzpomínkami z dětství. Naopak psychoanalytik hraje s duchovními karty a vede řeči o manželství, podvědomí i laciném benzínu vatikánské pumpy.
Dál už však film ztrácí grády i napětí. Útěk melancholického starce z vatikánského vězení pak ústí v bezcílné putování ulicemi i k reminiscencím na mladické sny o herecké kariéře. Moretti se z několika anekdot marně snaží uplést plnokrevné životní osudy lidí, kteří se svými funkcemi zapomněli žít.
Sebezpytování nového papeže není zdaleka tak zajímavé, přestože se hlavní role chopil Picolli. Nefungují ani vtípky televizního komentátora sledujícího stále se prodlužující volbu. Filmu uvedenému v canneské soutěži necelý měsíc poté, co vstoupil do italské distribuce, dochází výroba humoru ze všech těch bizarních a dojemných starců trochu brzy.
„Pokusil jsem se podat svoji verzi Vatikánu. Nezajímaly mě skandály související s případy pedofilie či finančními podvody," ohlašoval levicový filmař. Svoji představu víry nakonec nejvíc ukazuje na příkladu volejbalového turnaje zorganizovaného za zdmi paláce.
U pinkání přes síť vzniká mezi všemi kardinály aspoň na okamžik skutečné lidství a sbratření, které má být protiváhou oné absurdní volby. Otázkou však zůstává, jestli se podařilo zachytit podstatné téma současné církve.
Box se sebou samým
Téma jiné duchovní deprese a osobní krize zastupoval v Cannes známý korejský filmař Kim Ki-duk, který představil po tříleté odmlce nový film uvedený v sekci Certain Regard. Po festivalech kolovala řada legend. Říkalo se, že po minulém filmu Sen se stáhnul z veřejného života a farmaří na venkově. Podle jiných měl být nemocný, či dokonce opustil kinematografii.
Ve nemilosrdně osobním, bolestném i patetickém snímku Arirang dává korejský drsňák na tyto otázky odpověď. Uchýlil se do hor, propíjel se z deprese a natáčel sám se sebou introspektivní rozhovory, v nichž nejsou žádná tabu a které nám umožňují nahlédnout do nitra korejského filmaře.
Depresi vyvolal zážitek z natáčení snímku Sen, při němž došlo málem k tragédii. Jedna z hereček se ve scéně z vězení ocitla v ohrožení života a pod dojmem toho nebyl korejský mistr s to natáčet další filmy. A co víc, tvůrčí krize v něm vyvolala pochybnosti o uměleckých záměrech a marnosti filmů, ale i životě samém.
Co jeho filmy znamenají? Stojí za to, aby při nich došlo k ohrožení života druhých? O co v nich usiluje? Neprahne jenom po slávě? Je dostatečně korejský? Z čeho vychází pocit marnosti, jenž nyní zapíjí? Jeho „domácí video" konfrontuje tvůrce se sebou samým, pokládá si otázky a zároveň na ně odpovídá. Jako by bil hlavou o zeď nebo sám se sebou boxoval.
Diváci sledují paralyzovaného umělce v podmínkách „pokání", kdy si vaří v ešusu, chodí na záchod za chalupu a spí ve stanu, který si postavil uvnitř pokoje. Jako by se sám ocitl v některém ze svých filmů a čeká, až přijde vykoupení. Jen se tentokrát místo alegorických obrazů díváme na rozcuchaného a rozervaného „bojovníka kinematografie".
Trestá se, snaží se očistit, přijmout pokorněji své poslání. Ona hodina a čtyřicet minut intenzivní zpovědi je svým způsobem fascinující. Můžeme v ní vidět i úvahu nad filmovým médiem a novou možnost filmu, který namísto bombastických příběhů zachycuje intimní pocity.
Na druhou straně je tu otázka, zda i o vlastním životě nelze zajímavěji vyprávět prostřednictvím cizích příběhů. Nebezpečí vyhrocené autobiografičnosti spočívá v tom, že výsledek této terapie je nakonec přes všechnu otevřenost hlavně sebestředný.