Cannes ukazuje papeže i Kim Ki-duka v depresi

Michal Procházka, Cannes
15. 5. 2011 9:00
Letošní soutěž zatím čeká na první majstrštyk
Kim Ki-Duk v Cannes
Kim Ki-Duk v Cannes | Foto: Reuters

Cannes - Soutěžní novinka italského režiséra Nanniho Morettiho nazvaná Habemus Papam slibovala provokativní snímek trefující se do papežského stolce, který poslední dobou provází řada polemik. Autorita je v Evropě od toho, aby byla zpochybňována a testována, jestli vydrží i naše pochybnosti a posměšky, naznačoval dopředu filmař.

Jeho komedie o svatém otci, který se po zvolení schovává před věřícími v zákulisí vatikánského paláce, však jen velmi opatrně lavíruje mezi legrací, pietou i politickou korektností. Letošní canneská soutěž tak pořád čeká na první majstrštyk.

Foto: Festival de Cannes

Moretti kdysi natočil anarchistický snímek Ecce Bomba o popleteném snaživém knězi. Škoda, že nyní nebyl schopen většího nadhledu, ostřejší legrace a jasnější odpovědi na otázku, kterou si pokládá: Jak se pokorný křesťan může ujmout tak odcizené funkce, jež se během století stala z papežské instituce? 

Útěk melancholického starce

Film rámují autentické záběry z davového šílenství, které provázelo pohřeb Jana Pavla II. Pak už sledujeme Morettiho smyšlený příběh o volbě nové hlavy církve, který nás zavádí za stěny vatikánského paláce. Zde se schází sbor kardinálů působících dojmem důchodců, kteří mlsají koblihy a lenivě procvičují povinný katechismus.

Čtěte také:
Cannes naladil Cimrman v Paříži a morbidní teenageři
Cannes zahájila nová komedie Woodyho Allena
Do Cannes míří Sněhurka, rocková hvězda, bobr i Piráti
V Cannes bude v porotě Jude Law a Uma Thurmanová
Procházka se jako producent v pohybu představí v Cannes

Režisér si dělá legraci z uzavřeného světa vatikánské konkláve, která se vzdálila realitě, ale ukazuje i archaickou moc, jež podle něj přišla o vnitřní obsah i smysl. Zápletka spočívá v tom, že žádný z pohodlných kardinálů se nechce ujmout uvolněné funkce svatého otce a přijmout zodpovědnost. A tak se papežem stává ten poslední, kdo přišel hodnostářům na mysl - nenápadný Melvill ztělesněný Michelem Picollim.

Nanni Moretti
Nanni Moretti | Foto: Reuters

Dojatému starci se však roztřesou kolena, takže uteče před oficiálním jmenováním a schová se v paláci. Zatímco veřejnost netrpělivě čeká na odhalení jména příštího papeže, nový svatý otec se utápí v depresi. Okolí se jej marně snaží přivést k rozumu, a tak povolá ke dvoru vyhlášeného psychoanalytika představovaného samotným Morettim.

Opravdu vtipné jsou psychoanalytické seance s papežem sledované kardinály, při nichž je zakázáno ptát se na vše, co souvisí se sexem, fantaziemi, matkou i vzpomínkami z dětství. Naopak psychoanalytik hraje s duchovními karty a vede řeči o manželství, podvědomí i laciném benzínu vatikánské pumpy.

Dál už však film ztrácí grády i napětí. Útěk melancholického starce z vatikánského vězení pak ústí v bezcílné putování ulicemi i k reminiscencím na mladické sny o herecké kariéře. Moretti se z několika anekdot marně snaží uplést plnokrevné životní osudy lidí, kteří se svými funkcemi zapomněli žít.

Foto: Festival de Cannes

Sebezpytování nového papeže není zdaleka tak zajímavé, přestože se hlavní role chopil Picolli. Nefungují ani vtípky televizního komentátora sledujícího stále se prodlužující volbu. Filmu uvedenému v canneské soutěži necelý měsíc poté, co vstoupil do italské distribuce, dochází výroba humoru ze všech těch bizarních a dojemných starců trochu brzy.

„Pokusil jsem se podat svoji verzi Vatikánu. Nezajímaly mě skandály související s případy pedofilie či finančními podvody," ohlašoval levicový filmař. Svoji představu víry nakonec nejvíc ukazuje na příkladu volejbalového turnaje zorganizovaného za zdmi paláce.

U pinkání přes síť vzniká mezi všemi kardinály aspoň na okamžik skutečné lidství a sbratření, které má být protiváhou oné absurdní volby. Otázkou však zůstává, jestli se podařilo zachytit podstatné téma současné církve.

Box se sebou samým

Arirang
Arirang | Foto: Festival de Cannes

Téma jiné duchovní deprese a osobní krize zastupoval v Cannes známý korejský filmař Kim Ki-duk, který představil po tříleté odmlce nový film uvedený v sekci Certain Regard. Po festivalech kolovala řada legend. Říkalo se, že po minulém filmu Sen se stáhnul z veřejného života a farmaří na venkově. Podle jiných měl být nemocný, či dokonce opustil kinematografii.

Ve nemilosrdně osobním, bolestném i patetickém snímku Arirang dává korejský drsňák na tyto otázky odpověď. Uchýlil se do hor, propíjel se z deprese a natáčel sám se sebou introspektivní rozhovory, v nichž nejsou žádná tabu a které nám umožňují nahlédnout do nitra korejského filmaře.

Depresi vyvolal zážitek z natáčení snímku Sen, při němž došlo málem k tragédii. Jedna z hereček se ve scéně z vězení ocitla v ohrožení života a pod dojmem toho nebyl korejský mistr s to natáčet další filmy. A co víc, tvůrčí krize v něm vyvolala pochybnosti o uměleckých záměrech a marnosti filmů, ale i životě samém.

Arirang
Arirang | Foto: Festival de Cannes

Co jeho filmy znamenají? Stojí za to, aby při nich došlo k ohrožení života druhých? O co v nich usiluje? Neprahne jenom po slávě? Je dostatečně korejský? Z čeho vychází pocit marnosti, jenž nyní zapíjí? Jeho „domácí video" konfrontuje tvůrce se sebou samým, pokládá si otázky a zároveň na ně odpovídá. Jako by bil hlavou o zeď nebo sám se sebou boxoval.

Diváci sledují paralyzovaného umělce v podmínkách „pokání", kdy si vaří v ešusu, chodí na záchod za chalupu a spí ve stanu, který si postavil uvnitř pokoje. Jako by se sám ocitl v některém ze svých filmů a čeká, až přijde vykoupení. Jen se tentokrát místo alegorických obrazů díváme na rozcuchaného a rozervaného „bojovníka kinematografie". 

Trestá se, snaží se očistit, přijmout pokorněji své poslání. Ona hodina a čtyřicet minut intenzivní zpovědi je svým způsobem fascinující. Můžeme v ní vidět i úvahu nad filmovým médiem a novou možnost filmu, který namísto bombastických příběhů zachycuje intimní pocity.

Na druhou straně je tu otázka, zda i o vlastním životě nelze zajímavěji vyprávět prostřednictvím cizích příběhů. Nebezpečí vyhrocené autobiografičnosti spočívá v tom, že výsledek této terapie je nakonec přes všechnu otevřenost hlavně sebestředný.

 

Právě se děje

Další zprávy