Cannes - Woody Allen nás zase všechny překvapil, třebaže tentokrát mu nedávali na festivalu v Cannes mnoho šancí. Jeho novinka Půlnoc v Paříži, která zahájila ve středu 64. ročník nejslavnější filmové přehlídky na světě, byla navíc dopředu stigmatizovaná účastí Carly di Bruni. Manželka francouzského prezidenta byla obsazena do vedlejší role pařížské průvodkyně Rodinova muzea, což se nesetkalo ve Francii zrovna s pochopením.
Nakonec si ale organizátoři mohli mnout ruce, jak důležité je míti "humor a inteligenci" Woodyho Allena, neboť jeho šarmantní novinka zachraňuje rozpačitý rozjezd jinak velmi očekávaného ročníku s našlapaným programem. Hned první dva filmy z oficiální soutěže se však ukázaly být špatné. A situaci tak zachraňují Allenovi "Američané v Paříži" a s nimi také morbidní teenageři amerického kultovního autora Guse van Santa.
Na co Allen myslel
Francouzi si pamatovali, jak se Nicolas Sarkózy před rokem dojímal i komicky žárlil, že se novomanželka "tahá" s americkými filmaři. Uvést nový Allenův snímek se tak nezdálo šťastné. Zvlášť když je Sarkózy jedním z nejméně populárních prezidentů v historii Francie a liberální umělecké kruhy mu nemohou přijít na jméno.
Levicový filmař Robert Guédiguian například napsal v Libération, že se na film určitě nepůjde podívat: "Na co asi myslel Woody Allen, když točil v Paříži s Carlou di Bruni? Měl na paměti také současné pařížské chudáky? Nebo ilegální přistěhovalce, které vyhošťujeme ze země, třebaže za mizerné peníze dřou na naši životní úroveň?"
Dnešní Francie nežije pohádkami, ale debatami o sociálních problémech a imigrantské politice. V anketách z předvečera zahájení se filmaři vyslovovali spíš k domácí politice či k současné vlně revolucí v arabském světě. Na každém rohu festivalového paláce visí plakát nabádající k solidaritě s Japonskem. Ve vzduchu je cítit očekávání výrazného filmu s poselstvím.
Jenže Cannes zahájila Allenova romantická komedie o scenáristovi přijíždějícím do francouzské metropole se snoubenkou z bohaté rodiny a jejím tatínkem. Plakát k filmu zobrazuje mladíka na pobřeží Seiny s vangoghovským nebem a uvozuje tak příběh lehce nadnesené, ale vtipné limonády o intelektuálech, které trápí pocit viny za ztrátu vlastních ideálů i za pohodlný život v luxusu.
Scenárista Gil (Owen Wilson) potkává v Paříži svou uměleckou múzu (Marion Cotillardová), která mu připomene dávné literární ambice i mladický romantický obdiv k americkým literátům. "Je to hollywoodský osud. Kdysi chtěl psát veliké knihy, ale shodou okolností se ocitl u filmu a propadl pohodlnému životu. Najednou se probudí u bazénu a vidí, že mezitím uplynulo deset let," říká k tomu sám Allen.
Asi největší kouzlo přichází v okamžiku, kdy se "pokleslý literát" Gil přenáší ve svých představách do minulosti, aby se setkal s Ernstem Hemingwayem, Scottem a Zeldou Fitzeraldovými či Gertrudou Steinovou. Allen tu s humorem konfrontuje Gilovy idealizované fantazie o velikánech literatury s realitou a český divák si začne připadat trochu jako v Cimrmanovi - i vzhledem k tomu, jak diletantský Gil radí géniům v jejich tvorbě.
Komedie se prostřednictvím blonďatého krasavce Owena mile posmívá všem snaživým diletantům, kteří se pod dojmem Paříže chtějí stát spisovateli. V druhém plánu je to vyznání pařížské metropoli coby magickému místu plnému iluzí a ozvuků historie, do něhož je Newyorčan Allen očividně zamilovaný (mimochodem právě oznámil, že další zastávkou na jeho filmařské cestě po Evropě bude Itálie).
Karneval nahých těl
Zklamáním naopak byla soutěžní australská Šípková Růženka (Sleeping Beauty) - film poněkud krkolomně zobrazující nemravnou školačku, která chodí po vyučování experimentovat do baru a pracovat jako lolitka. Debut původem spisovatelky Julie Leighové vypráví o drsné dívce ve světě posedlém kultem krásy, jež se nechala zlákat prací luxusní společnice. Její tělo slouží k potěše a útěše impotentních mužů platících si za erotické fantazie.
Rozpoznáme tu však i příběh krále Šalamouna, který nechal mezi lid poslat čtyři nevinné panny. Stejně tak scénář vychází z Márquezovy povídky o starci, který tráví noc s nahým tělem nadrogované spící dívky a reflektuje při tom ztracený život. Emily Browningová je v hlavní roli ke všemu odhodlané dívky Lucy zajímavá. Jako nevinně vyhlížející holčička si pohrává s nadrženými byznysmeny v baru, experimentuje a rebeluje proti životu a alkoholické matce.
Ale šokující obraz mládí, které žije okamžikem, postupně ztrácí na feromonech. Z podobenství o zištné době i nezralé a nebezpečné kráse, jež přivodí zkázu jejích dobyvatelů i její nositelky, se stává bizarní a nudný karneval s nahými dívčími těly, který rétoricky odsuzuje sexualitu zazobaných „kořenů".
Ještě hůře dopadl letos jediný britský snímek v soutěži nazvaný Musíme si promluvit s Kevinem; režisérka Lynne Ramsayová si zvolila příliš velké sousto. Pokusila se ztvárnit trauma matky (Tilda Swintonová) vyrovnávající se s vlastní zodpovědností poté, co její syn zastřelil ve škole své spolužáky. Pomocí ambiciózní filmařiny evokuje stav ženy, která hledá nový vztah ke světu i synovi sedícímu ve vězení, zároveň se brání nepřátelskému okolí. Vzniklo však něco mezi videoklipem a planě psychologizující disertační prací o mateřské depresi.
Humor ve stínu smrti
Jakou úlevu pak vyvolal mezi diváky nový snímek Guse van Santa, který svižně zahájil sekci Certain Regard s titulem Restless. Ne že by byl méně morbidní, naopak. Avšak autor tu zvládl složit dohromady příběh dvou depresivních teenagerů, aniž vznikl melodramatický thriller o nevinném mládí a dospělých netvorech.
Osiřelý Enoch se nedovede vyrovnat se smrtí rodičů, zatímco Annabela umírá na rakovinu mozku pod dohledem starší sestry. Společné setkání zažehne mladickou lásku, která je prostá klišé, pubertálního sexu z Prci prci prcičky i ublíženeckého pláče. Scházejí se v márnici místní onkologie, hrají si na Halloween a kamarádí se s duchem (!) japonského pilota, který zemřel na americkém území v roce 1941.
Vlastně jednoduchý film zachycuje mládí nacházející se v tragickém stínu smrti. Stejně tak mluví o zraněných lidech utíkajících do vlastních fantazií, než se spolu učí žít skutečný život - jakkoliv krátký nakonec může být.
Kouzlo vtipného a osvěžujícího dílka stojí i na tom, jak výstřední teenageři bezstarostně imitují dospělé rituály, jimiž se vyrovnáváme se smutky a tragédiemi. Chodí se dívat na cizí pohřby, předehrávají si vzájemné kondolence a dopředu si "zkoušejí" scénu z blížící se Annabeliny smrti.
Je to zvláštní, ale odcházíte z filmu, který vás přes hřbitovy a hovory o smrti nabil až čímsi pozitivním. To smutné se skrývá za mladickou bezstarostností, to veselé končí smrtí. Do sensuálního vizuálního stylu hrají veselé melodie a citace slavných "love story", přitom sledujete dva sotva zralé lidi, kteří si navzájem pomohli vyrovnat se s vlastními ztrátami i odchodem jednoho z nich. Van Santova hra se smrtí je dojemná, ale nikoli sentimentální. Je plná humoru, aniž bychom se cítili trapně.
