Cannes 2014 (od našeho spolupracovníka) - Přestože na Croisette kdysi zvítězil Michael Moore s dokumentem Fahrenheit 9/11, festival v Cannes obecně dokumentům příliš nefandí – nemá pro ně vlastní sekci, nerad je pouští do soutěže. Přesto se jich tu letos premiérovalo několik, a to velmi dobrých.
Beze slov, prosím
V Cannes je letos v módě pozorovací typ dokumentu, kdy režisér nechává mluvit kameru a čas. Takový je Majdan od Sergeje Loznici. Jde o fascinující dílo, chronologickou kroniku tří měsíců, které na přelomu roku otřásly kyjevským náměstím Majdan.
Sledujeme nejprve pokojné zimní protesty proti zkorumpované vládě, organizované i spontánní zpěvy národní hymny. Vidíme výjevy z organizačního štábu i z kantýny, kde ženy mažou chleby a rozlévají čaj. Postupně narůstá napětí, objevují se policejní kordony. A pak sledujeme boje. Mrtví. Večerní zádušní vzpomínka, kdy masa lidí drží v rukou rozzářené displeje telefonů. Jen jeden muž svítí svíčkou.
Loznica snímá Majdan v širších záběrech. Všímá si výhradně lidí na náměstí, a to i při střetech s policií, která tak často zůstává mimo výseč.
Pohledy režisér nevysvětluje, síla jednotlivých výjevů tkví v kompozici a v délce. Zhruba každých třicet minut se na černém plátně objeví jednoduchý titulek, který shrnuje dosavadní události. O další orientaci v ději se tak postará jenom zvukový záznam z majdanského pódia.
„Ti lidé mě překvapili,“ řekl mi Sergej Loznica. „Vyrůstal jsem v Kyjevě a měl jsem dojem, že to město a jeho lidi znám. Najednou ale ukázali ohromné odhodlání, a také schopnost organizace,“ vzpomínal na tříměsíční natáčení na Majdanu s tím, že po jednom ze střetů s policií se třeba na náměstí vypravily tisíce obyčejných lidí, aby plochu uklidily. „Nikdo je nevolal, přišli sami. Byli jako mravenci.“
Loznica mi zároveň potvrdil, že odmítá mluvit s ruským tiskem. „Mám těch lží dost,“ říká. Zároveň ale věří v pozitivní ukrajinskou budoucnost – majdanová zkušenost je prý tak sjednotila a nabila, že to nelze zapomenout.
Mistr černé a bílé
Tiché a dlouhé výjevy zvolil také Wim Wenders v portrétu světoznámého brazilského fotografa Sebastiaa Salgada The Salt of the Earth.
Salgado původně studoval ekonomii, chtěl pracovat pro Světovou banku. Díky přítelkyni se začal zajímat o fotografii a na cestách do rozvojových zemí pořizoval dechberoucí portréty: nejslavnější jsou jeho snímky ze zlatých dolů Serra Pelada z osmdesátých let.
Wenders posadil Salgada za polopropustné zrcadlo, na které promítá jeho fotografie: může tak plynule přeostřovat z fotografa na jeho dílo, případně mít na plátně obojí.
Pasáže, které Wenders natočil, jsou podobně ostře černobílé jako Salgadovy fotografie. Ukázal tak podmanivou směs stupňů šedi, jakou jsem snad v životě neviděl. Vždy jsem litoval, když se obraz obarvil: to v momentech, jež natáčel Wendersův spolurežisér a fotografův syn Juliano.
Pokud jde o film samotný, Wenders spíše rekapituluje Salgadův život, než aby šel do hloubky jeho tvůrčích metod: krásu tohohle filmu vidím v obrazovém zpracování.
Hvězdy na přilbách a válka v mobilu
Loznica i Wenders jsou pozoruhodně soustředění a řemeslně dokonalí, ovšem též vyžadují trpělivost. Zábavnější formu dokumentu představil Gabe Polsky v téměř hokejovém kusu Red Army o jednom z nejlepších hokejových obránců Vjačeslavu Fetisovovi a sovětské hokejové škole.
Ta na jedné straně produkovala nejlepší hru na světě, ale hráči trpěli pod drsným trenérem Viktorem Tichonovem. Zvrat v jejich životech přinesl pád železné opony a možnost hrát v americké NHL.
Polsky využívá animace, symboly rudých hvězd a folklórní hudbu. Působí to místy až komiksově a neučesaně, Polsky ale pořád působí upřímně, Red Army není žádný turistický výprodej.
Moderní technologie pak pomohly ke vzniku drsné filmové básně Silvered Water. Jde o kanonádu amatérských záběrů z války v Sýrii, pořízených na mobily a levné kamery.
Vidíme očekávatelné: mrtvé, zraněné, mučení, spoušť a zkázu. Film ale rozhodně nepůsobí jako náhodný YouTube playlist – už jenom díky tomu, že režiséři mezi sebou vedou pozoruhodný dialog: Ossama Mohammed žije v Paříži, Wiam Simav Bedirxan natáčí každodenní život v okupovaném Homsu. Výsledkem je nekompromisní obžaloba ozbrojeného konfliktu.
