Cannes 2013: Kdo ještě může Coenům vzít Zlatou palmu?

Šimon Šafránek
24. 5. 2013 6:05
Nadvládu dobrého vkusu nabourali zatím jen Refn a Escalante.
Inside Llewyn Davis
Inside Llewyn Davis | Foto: FDC

Cannes 2013 - Festival, který v reálu začal poměrně akčně, s vyloupeným sejfem a střílením na bulváru Croisette, probíhá v kinech spíše klidně. Ze dvaceti soutěžních filmů jich zbývá odpromítat ještě šest a zatím jsme v kině nezažili žádnou skutečnou emocionální bouři.

Proti dobrému vkusu

Podle tabulky mezinárodních kritiků, jíž vydává časopis Screen, je papírovým favoritem na Zlatou palmu snímek bratří Coenů Inside Llewyn Davis. Ironický, ale zároveň citlivý pohled na newyorskou folkovou scénu těsně před příchodem Boba Dylana má souhrnné hodnocení 3,3 bodu ze 4 možných.

Na druhém místě se s třemi body drží čínské drama A Touch of Sin, v němž se Jia Zhang-ke odvrátil od tichých sociálních skic a připravil čtyři násilné historky ze současnosti. O třetí pozici se ve Screenu dělí The Great Beauty od Paola Sorrentina, jakési velmi volné pokračování Felliniho Sladkého života, a íránské rodinné drama The Past od Asghara Farhadiho, neméně volné pokračování rodinných problémů, jež Farhadi tepal už v Rozchodu Nadera a Simin.

Heli
Heli | Foto: FDC

Nadvládu dobrého vkusu nabouraly jen dva filmy. Amat Escalante uvedl Heli, portrét mladého Mexičana, přes jehož rodinu se přežene krutá vlna války drogových kartelů. Zhruba v polovině studeného, emočně úsporného snímku přichází scéna mučení, v níž dojde i na zapalování penisu. Escalante obraz servíruje v celku, kdy v holé místnosti ještě děti hrají videohry, a chodbou vidíme do kuchyně, kde zřejmě matka kuchtí večeři. Pro mě byl Heli svým dokumentárním chladem a pečlivě inscenovanými obrazy jedním z objevů festivalu a také jedním z mála filmů, které hrůzu kartelových válek zobrazují pohledem obyčejných lidí, a přitom bez patosu a hollywoodských klišé.

Ve středu pak náladu v sále rozčeřil dánský režisér Nicolas Winding Refn. Jeho Jen Bůh odpouští je osobitou vizí nočního Bangkoku, kde gangster Julian musí na žádost matky pomstít smrt svého bratra. Tenhle film ve mně zatím zanechal nejsilnější dojem.

Video: youtube.com

Klasikovo dilema

Právě dnes se ovšem promítá další americký favorit, černobílá Nebraska od Alexandera Paynea, kterou novináři na ranní projekci odměnili hlasitým potleskem. Soutěž pak uzavřou novinky dvou legend: Roman Polanski v sobotu promítne adaptaci hry Venus in Furs a Jim Jarmusch svou upírskou romanci Only Lovers Left Alive.

Borgman
Borgman | Foto: Aktuálně.cz

Černým koněm závodu by mohl být Borgman od Alexe van Warmerdama, kterého tu připodobňují k loňskému Caraxovu výjimečnému snímku Holy Motors.

Každopádně jsem zvědavý na to, jak se rozhodne prezident poroty Steven Spielberg. Sám natáčí klasické filmy a staří klasici jsou taky jeho největšími oblíbenci. V porotě s ním ovšem sedí i rumunský mistr artových dramat Cristian Mungiu a otázkou zůstává, nakolik se do hry nějakým doporučením zapojí i festivalový impresário Thierry Frémaux.

Faktem je, že posledním opravdu lidovým filmem, který v Cannes vyhrál, je Mooreův "dokument" Fahrenheit 9/11 z roku 2004. A posledním snímkem, který určoval trend, bylo o tři roky později Mungiovo drama 4 měsíce, 3 týdny, 2 dny.

Video: youtube.com

Vlna retra

Ve vedlejších sekcích diváky rozdělil The Bling Ring Sofie Coppoly. Podle některých je to "jenom o dětech, které si chtějí užívat", jak se vyjádřil kolega ve frontě. Já myslím, že jde o hlubší snímek, který se z ženského pohledu věnuje dospívajícím holkám, jejich snům a v širším pohledu také fascinací celebritami a módními trendy.

Blood Ties
Blood Ties | Foto: FDC

Naopak velkým zklamáním pro mě byl režijní debut Jamese Franca Když jsem umírala, adaptace stejnojmenného jižanského románu Williama Faulknera. Franco je zvláštním úkazem, v kině ho před projekcí uvítal bouřlivý potlesk, holky stály, foťáky cvakaly. Vedle hollywoodských filmů se přitom herecky a zejména produkčně věnuje úzkoprofilovým artovým projektům, a tak ho na každém festivalu vítají s otevřenou náručí. V Když jsem umírala ovšem mladík zjevně narazil na strop svých možností. Film vypadá studentsky, režisér dělí plátno na dva obrazy, ve kterých sledujeme totožný výjev, jenom z jiného úhlu. Je to úmorná podívaná.

O něco lepší byl romantický retro thriller Ain't Them Bodies Saint od Davida Loweryho. Casey Affleck na sebe vezme vraždu a jde sedět, Rooney Mara se na svobodě stará o jejich společné dítě a čeká, až se jí Casey vrátí. Filmu pomáhá hudba, jako když taháte za nervy, ale kamera a la Terrence Malick sráží dílo na kolena.

As i lay dying (James Franco)
As i lay dying (James Franco) | Foto: Aktuálně.cz

Právě časté pohledy ke svým vzorům a snaha o akademické retro jsou největší společnou slabinou, kterou na canneských filmech vidím. V tomto ohledu má prvenství nesoutěžní anglicky mluvená krimi Guillauma Caneta Blood Ties o dvou bratrech na opačných stranách zákona. Film stojí na dokonalých sedmdesátkových kostýmech a kulisách, ovšem ani hvězdné mezinárodní obsazení (Clive Owen, Marion Cotillard, Zoe Saldana, Mila Kunis, Mathias Schoenaerts) nedokáže odvrátit dojem, že jde jenom o derivát bez jiskry autentičnosti. Zvlášť, když ve scéně z nevěstince hraje Bad Girl od Lee Mosese, píseň, kterou ve stejném prostředí (ale mnohem originálněji) použil před dvěma lety už Bertrand Bonello.

Poslední soutěžní projekce se v Cannes odehrají v sobotu, palmy se pak budou udělovat v neděli večer.

Čtěte také
Cannes 2013: Krvavé noci v Bangkoku odpouští jen Bůh

Cannes 2013: Pan Božský mezi striptérkou a světicí

Cannes 2013: Ňouma bratří Coenů může snít o Oscarech

Cannes 2013: Rozchod Ahmada a Marie. Tentokrát v Paříži

Cannes 2013: Emmu Watson fascinují prachy, koks a Paris

Video: youtube.com
 

Právě se děje

Další zprávy