reklama
 
 

Vary: Škopův film ukazuje slovenskou ves, kde se o Vánocích probudilo peklo

3. 7. 2019 15:35
Na slovenské dědině by chtěl žít každý. K podobně uštěpačné poznámce alespoň vybízí vyobrazení místa dění ve slovensko-českém snímku Budiž světlo, s nímž režisér Marko Škop na festivalu v Karlových Varech bojuje o ceny v hlavní soutěži.

Právě fakt, že slovenská vesnice tu zastupuje problémy celé společnosti, dělá ze Škopova druhého hraného snímku očekávanou, ceněnou, ale zároveň problematickou podívanou.

Původem slovenský dokumentarista Marko Škop už před čtyřmi lety zaujal hraným debutem Eva Nová, charakterní studií stárnoucí herečky alkoholičky v podání Emílie Vášáryové. V tomto filmu Škop zúročil zkušenosti z dokumentární tvorby, hlavně v práci s prostředím a uvěřitelným zachycením napětí ve společnosti. Budiž světlo je ambicióznější dílo, které toho však chce postihnout až příliš mnoho.

Čtyřicátník Milan se z Německa, kam jezdí za prací, vrací domů na Vánoce. Nečeká na něho idyla klidu a míru.

Nejstarší syn cvičí s dalšími chlapci, aby ochránili ves i vlast před vším nežádoucím a cizím. Doma to neklape, manželka protagonistovi vyčítá, že když už přijede, více si hledí sbírky samopalů v podsvícené vitríně než jí. Otec mu zase říká, že je slaboch. A do toho přichází sebevražda jednoho z místních mladíků, která spustí kolotoč událostí nevěstících nic dobrého.

Škop buduje napětí uvnitř rodiny i ve vesnici a vykresluje jak svět osobních nejistot, tak obrázek komunity, kde je jedinou jistotou křesťanská víra a pevný polovojenský řád. A nepřítelem může být vše - od homosexuality přes západní společnost či muslimy až po liberální demokracii jako takovou.

Protagonista Milan ani jeho syn nejsou typičtí macho muži, v čemž tkví jedna z největších předností filmu. Budiž světlo se zaobírá různými podobami mužnosti a vykresluje vztahy otců a synů mezi třemi generacemi jedné rodiny. Ukazuje slabost, která však může být předností, když se mění v citlivost a neochotu podléhat diktátu většiny. Bohužel toto nosné téma utápí potřeba vykreslit ve zkratce snad všechny nešvary, které hýbou dnešní Evropou.

Snímek Budiž světlo aspiruje na některou z cen karlovarského festivalu. | Video: Film Servis Festival Karlovy Vary |  01:26

Kvůli občasné tezovitosti a nedotaženosti některých postav či motivů se tak Budiž světlo nestává dalším mistrným společenským dramatem s thrillerovými parametry, jako byl třeba dánský Hon či ruský Leviatan. Naopak místy až příliš sklouzává do blízkosti spíše žánrového díla, v němž by se všechny problémy řešily pomocí síly.

To režisér pochopitelně nedopustí, odvahu nakonec vyobrazuje jinak než jako schopnost vzít do ruky zbraň.

Hrdinu Milana přesvědčivě ztvárnil František Beleš jako muže ve středním věku, který se do dneška musí potýkat se svým panovačným otcem, jemuž vyká a který ho v dětství bil, a přitom hledá cestu k vlastním dětem, ženě i sobě samotnému.

Jen škoda že silný motiv spoléhá na doslovnost scén. V nich když se například nedaří v životě, nedaří se ani v tom milostném, což ještě "okoření" věty typu: "Žádný pták není tak tvrdý jako život." Tedy průpovídky, které by jinde mohly být údernými hláškami, ale v žánru intenzivního dramatu působí křečovitě.

Do jiného, lidovějšího žánru film stahuje také postava mladého kněze s démonickou bradkou, který vládne místní komunitě. A navíc se jako šedá eminence na faře pohybuje jeho tajuplná, převážně mlčící matka.

Snaha o provázanost motivů nakonec vede spíše k uspěchanosti než ke komplexnosti, tvůrce zrazují detaily a drobnosti, které v podobném typu děl však v posledku rozhodují.

Budiž světlo

Scénář a režie: Marko Škop
(Film soutěží na Mezinárodním filmovém festivalu Karlovy Vary)
AČFK, česká premiéra 10. října

Přes všechny výtky je Budiž světlo v mnoha ohledech důležitý a odvážný snímek. Momentů, kdy postavy ožijí a kdy začnou pracovat silné emoce, však nabízí poskrovnu.

Marko Škop natočil film, který ve Varech jednoznačně aspiruje na některou z festivalových cen. Pokud ji ale získá, nebude lehké se ubránit pocitu, že je tak trochu za zásluhy a nikoli za přesvědčivost a estetickou sevřenost.

Je to hrozivý obraz vesnice a potažmo celé země, či dokonce Evropy, kde není možné žít podle vlastních představ. Kde se lze jen podřídit, anebo pykat. Na mnoha místech ten obraz ale zůstává jen črtou.

autor: Tomáš Stejskal | 3. 7. 2019 15:35

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama