reklama
 
 

Evropa je též rodina, je třeba se pochopit, říká režisér filmu o bratrech Okamurových

6. 3. 2019 19:05
Dokument Filipa Remundy o bratrech Okamurových bude mít premiéru na Jednom světě. | Video: Jeden svět |  01:42
Tomio, Hayato a Osamu Okamurovi nejsou jen protagonisté nového snímku Filipa Remundy nazvaného Bratři Okamurovi, který bude mít o víkendu světovou premiéru na právě začínajícím festivalu Jeden svět.

Skrze životní příběh tří bratrů a jejich komplikovaných vztahů se režisérovi povedlo vyobrazit víc než jen rodinný portrét dvou politiků a jednoho architekta. Remundův snímek přeneseně hovoří také o české i evropské společnosti.

"Tento film jsem se pokusil natočit tak, aby byl srozumitelný pro lidi, kteří se zajímají o práci všech tří bratrů," říká Filip Remunda. "Snažil jsem se pochopit příznivce Tomia Okamury, s nímž politicky nesouhlasím, ale setkání s nimi pro mě bylo klíčové." Výsledkem je film o architektuře, politice, rodině a o tom, jak spolu vyjít, když jsme každý jiný.

Aktuálně.cz: Jak vás napadlo natočit "trojportrét" bratrů Okamurových?

Od začátku jsem chtěl natočit film o třech bratrech, protože mi přišlo důležité vztáhnout k Česku a Evropě příběh rodiny, která je částečně rozhádaná a kde vznikl svár mezi bratry Tomiem a Hayatem, jenž pronikl i do médií. My v Evropě jsme taky rodina, protože pocházíme asi z 1500 našich předků a přežili jsme pouhou náhodou. Neustále se snažíme přežít a dost možná nám k tomu pomáhají náhody. Měli bychom se začít vnímat jako rodina či společenství, kde jeden na druhém - ať už se nám to líbí, nebo ne - závisíme. A ten vztah mezi příběhem rodiny a společnosti mě zaujal natolik, že jsem v tom uviděl téma pro dokumentární film.

Zachycujete i pokusy domluvit se na natáčení s Tomiem Okamurou, který ve filmu na rozdíl od svých dvou bratrů ale vystupuje převážně nepřímo, skrze archivy a vlastní facebooková videa. Zkoušeli jste ho kontaktovat i nad rámec scén viděných ve snímku?

Já jsem původně ani nevěděl, nakolik spolu Hayato a Tomio mluví či nemluví. Není to tak, že by si jen předávali vzkazy skrze média. Když v rodině dojde k něčemu podstatnému, co se jich všech týká, normálně spolu mluví, jako se to stalo na pohřbu jejich táty, který zemřel v Tokiu, a oni se tam všichni sešli, postarali se o něj a převezli jeho popel do Prahy, protože si přál, aby byl uložen u jejich mámy. Koneckonců tady má tři syny a chtěl se jim přiblížit. Nikdy se jim nevzdálil. I když žil v úplně jiné zemi, kapitalistickém Japonsku, jezdil za nimi do socialistického Československa.

Nad rámec toho, co je vidět ve filmu, jsem oslovil Osamua, který se s Tomiem normálně baví. Osamu minimálně v jednom mailu předává můj vzkaz, že bych se s ním chtěl setkat a že bych s ním chtěl točit. Dokonce jsem mu chtěl ten jeho čas nějak vrátit a nabízel mu, že bych natočil krátký film o stavbě jeho domu, protože Tomio staví podle návrhu švýcarského architekta, věděl jsem, že zanedlouho má lít betonové základy. Chtěl jsem průběh natočit a sestříhat mu z toho film na památku.

Tenhle vzkaz dostal a myslím, že Osamu mu to říkal i do telefonu a během osobního setkání. Osamu se mu pokoušel vysvětlit, že nejsme z bulváru, nechceme natočit senzaci, ale poctivý dokument, který bude splňovat žánr autorského dokumentárního filmu. Zatímco na začátku kariéry Tomio média potřeboval, dnes jsou jeho sociální sítě - zjednodušeně řečeno - možná silnější než zpravodajství televize Nova. V takové situaci se snadno selektuje, s kým komunikuje.

Přesto jste věřil, že by natáčení s ním mohlo vyjít?

Na začátku ano. To setkání zachycené ve filmu, kdy na mě Tomio zvyšoval hlas a které pokračovalo i mimo kamery, když jsme spolu jeli ve výtahu a byli u sebe dost blízko, byl pro mě intenzivní fyzický zážitek. Končil tím, že jsem na pana Okamuru, když mi mizel kdesi za vrátnicí, křičel: "A mohl bych vám aspoň zavolat?" A on odvětil: "Nevolejte." Po téhle zkušenosti jsem se telefonicky spojil s druhými dvěma bratry, kteří se mnou byli ochotní natáčet. A uvědomil jsem si, že to asi nevyjde. Osamu mi vysvětlil, že Tomio nemá zájem se mnou natáčet, ví, že neděláme reklamu na jeho politické hnutí SPD, a jakákoli polemika stran tohoto hnutí a jeho předsedy není vítána.

Je něco, co vás na jejich rodině překvapilo či emočně zasáhlo? Bratři za sebou mají těžké dětství, které by je mohlo spojovat.

Kromě věcí, které jsou veřejně známé a které o sobě Tomio Okamura sám říká, jsem pochopil, že jejich táta byl člověk, který si toho hodně prožil a musel toho hodně dokázat. Především svému tátovi, což byl Korejec, který přejel z ekonomicky vyhladovělé Jižní Koreje do Japonska. To se po válce dostalo zpátky do sedla, ale život v tehdejším Japonsku byl pro Korejce těžký a jemu se povedlo se prosadit a dotáhl to, jak říká Hayato Okamura, na zámožného a váženého muže.

Obě tyto země jsou známé tím, že rodina je pevně přednastavený organismus, kde otec hraje velkou roli. I otec bratrů Okamurových se v tomto ohledu choval jako typický Japonec a vyžadoval autoritu. Tu bylo těžké získat, když syny vídal jednou za čas. V Praze pak docházelo k neshodám mezi ním a matkou, která se syny snažila chránit. A pak se přihodilo třeba to, co Tomio Okamura odhaluje v pořadu Třináctá komnata, kdy ho otec v jakési bizarní formě trestu pálil vonnými tyčinkami a poslal ho do Japonska, kde ho ostříhal dohola a poslal ke strýci pracovat na vrakoviště. Aby se skrze tuto tvrdou manuální práci vrátil zpět převychován.

Takových zážitků bylo zřejmě mnoho a mohu z toho, ač nejsem psycholog, vyvodit jediné: všichni se s tím po svém vyrovnávají a snaží se dostát tomu, jak je otec vychoval. Aby se stali pevnými muži, hlavami rodin.

Tomio v tomto pořadu - tehdy ještě jako byznysmen - také říká, že během dětství a času stráveného v dětském domově si uvědomil, jak se musí umět spolehnout jen sám na sebe a jít za svým. Dělá z něj právě tato pracovitost úspěšného politika?

Hayato mi říkal, že mu volali nějací přátelé, jak potkali Tomia ve městě A a druhý den zase ve městě B, které bylo několik desítek, možná stovek kilometrů vzdálené, a že ve svém bratrovi zkrátka vidí tu příslovečnou asijskou houževnatost. Že na rozdíl od jiných politiků Tomio s vášní jemu vlastní objíždí regiony a vede debaty, ať prší, nebo praží slunce, a snaží se přesvědčit voliče.

V tomto ohledu vidím podobnost s tím, co kdysi přivedlo k úspěchu Václava Klause staršího, který svoji volební kampaň postavil na tom, že objížděl regiony. Pak se proslechlo, že má rád svíčkovou, a všude mu ji nabízeli. Zkrátka vedl kontaktní kampaň.

Podobně houževnatě vedl kampaň Tomio Okamura a povedlo se mu dosáhnout toho, pro někoho šokujícího, dvouciferného výsledku. Můžeme se samozřejmě bavit, jakou roli tu hrála píle a jakou schopnost sehnat peníze. Billboardů a různých stohů polepených propagačními plakáty bylo po vsích mnoho. Ale podobnou vlastnost jsem vypozoroval u všech bratrů: všichni mají zájem o věci veřejné, nechtějí se jen vézt, ale být aktivní, měnit věci, přiložit ruku k dílu.

S protagonisty se vypravujete do Tokia, Amsterdamu a Bratislavy, městská architektura ve filmu působí jako nepřímý komentář ke společnosti. To jste tak zamýšlel od začátku?

V Japonsku jsem se dozvěděl, že tvar šálku, z nějž piju čaj, ovlivňuje to, jak mi chutná. Návštěva Japonska před lety ovlivnila mé chápání světa. Čím dál víc mě zajímá téma estetiky a jejího vlivu na psychologii a vnímání jednotlivce. S radostí jsem sledoval, nakolik je to také téma Osamua Okamury, který se zabývá městským plánováním a urbanismem.

Vypravili jsme se s ním do Amsterdamu navštívit budovu, která dostala cenu architekta Miese van der Roheho za nejlepší stavbu Evropy. Původní stavbu bychom nazvali panelák, tento obří panelák se však rozhodli přestavět na obytnou čtvrť, příznivou k životu. Osamu nás upozornil, že dříve bylo okolí rozděleno, terén kopcovitý a v oddělených lokalitách se více dařilo různým gangům, lidé se odtud stěhovali. A chytrý zásah vedl k tomu, že se jedna část čtvrti propojila s druhou, že se opravil městský park. Kromě toho, že se tam lidé začali stěhovat zpět, k sobě začali mít blíže.

Tvůrci mysleli i na to, že v bývalém paneláku asi nebudou žít vysokopříjmové vrstvy obyvatelstva, a tak místo luxusních fitness center vybudovali spíše hřiště či klopené běžecké dráhy pro veřejné použití, dále komunitní zahradu. Někdo pečlivě uvažoval nad tím, jak lidé, kteří se sem sestěhují nejen z různých částí Holandska, ale také Evropy, spolu budou vycházet. A vybudoval prostředí, kde mohou společně běhat, hrát basket, tenis, ping-pong. Pro mladé udělal hernu, pro důchodce kavárnu Repair Café, kde mohou opravovat staré spotřebiče, což je projekt, který se údajně rozjíždí také v Česku.

Přijde mi to skvělé, bývalý počítačový expert, automechanik a truhlář s dalšími pány podobného věku se tu schází, dají si pivo, pokecají a přicházejí za nimi místní lidé tu s rozbitým šicím strojem, tu s počítačem či petrolejkou, oni jim je opravují, komunita začíná žít. Ti lidé si přivydělají, mají pocit, že jsou společnosti prospěšní, vyvětrají se, vidí se s kamarády. A ještě do oběhu vrátí věci, které by jinak patřily na skládky a zatěžovaly prostředí.

Holandsko klade velký důraz na to, jak lidé bydlí, a Osamu podobná místa navštěvuje a snaží se tyto vlivy přinést do Prahy a České republiky. V tomto smyslu je urbanistickým politikem. Spolurozhoduje a utváří věci veřejného zájmu. Určuje, jak spolu lidé v dané lokalitě budou žít.

Ten obraz pánů v letech, jak opravují opotřebené spotřebiče a vedle nich mládež naopak hraje na nejnovějších přístrojích videohry, je obzvlášť silný.

Videohry je nalákají a stáhnou z ulice, ale není to pasivní středisko. Jsou tam pro ně přichystané další aktivity a možnost dalšího vyžití, což mi přijde podstatné.

Tyto výlety inicioval přímo Osamu Okamura?

Ano. Když jsme projížděli jeho pracovní kalendář, narazili jsme na architektonické sympozium v Amsterdamu. Návštěva blízkého amsterdamského komunitního centra a celé čtvrti byla jeho iniciativou. Sám se chtěl dozvědět více o místě, o němž mnoho četl, ale dosud jej neviděl.

Podobně jsme s ním jeli do Bratislavy na akci Hackathon, která se týkala sběru dat. Byli na ní jak hackeři, tak představitelé různých slovenských měst. Stejně jako z Česka a Polska. Společně řešili, jak v rámci měst moderně zacházet s daty. Vše vycházelo z pracovního harmonogramu postav. Kdybychom měli možnost točit s Tomiem Okamurou a kdyby nás pozval na některou z návštěv českých regionů, měl jsem v plánu zachytit jeho setkání s občany, protože mám pocit, že on díky své životní zkušenosti dovede mluvit jazykem ulice, zahodí politickou frazeologii a najde řeč s lidmi, kteří jsou na tom sociálně či ekonomicky hůř.

Chtěl jsem si ověřit v praxi, nakolik je jeho zájem skutečný, nakolik jeho schopnost empaticky promluvit s lidmi je realistická a nakolik si bere k srdci, co se od nich dozvěděl, a jak s tím pracuje ve volebním programu. Mohla to být krásná paralela. Což se nestalo. Ale možná si to představuji až příliš růžově, možná jsou to jen spanilé jízdy po republice, kdy si Tomio Okamura uvědomuje, nakolik je jeho přítomnost důležitá, aby mu lidé hodili hlas.

Ve filmu jste naznačil paralelu mezi rodinou a Evropou. Konkrétně rodina Okamurových má k sobě v mnohém daleko, jak spolu tedy mohou vyjít lidé na celém kontinentu, když se to nedaří třem bratrům?

Když Tomio se svojí ženou přijel do Česka, měla blízko k jeho mamince, která sama měla zkušenost se životem v cizím městě a o Tomiovu manželku se v dobrém slova smyslu starala. Když o tom mluvil Hayato, ilustroval tím, že rodina v důležitých věcech dovede držet pohromadě. V podobné situaci jsme my všichni. Vzpomeňme rok 1989, také jsme zažívali pocit zvláštního poblouznění, později přišla deziluze, zkrátka existují momenty, kdy k sobě patříme. A úkolem nás všech je si uvědomit, že to platí neustále. Že jeden na druhém závisíme a každá chvíle je takto vyhrocená.

Už od pravěku se účastníme boje o přežití, a abychom obstáli, jsme druh společenský. Pokud si nebudeme pomáhat, špatně skončíme. Klíč je, abychom začali mluvit stejným jazykem. To je moje velké téma. Často si uvědomuji, že s někým hovořím, ale přes naše ega, sobectví a snahu být lepší než ten druhý si nerozumíme. Soutěživost, která nás žene dopředu, k nám také patří, ale když si neuvědomíme, že nelze jen soutěžit a nadávat jeden druhému, bude se nám žít hůř.

Vidím naději v tom, že přijde někdo z politiků, kdo jazyk opráší, začne překládat, sjednocovat. Nebo k tomu dospějeme sami a něco se stane.

Vnímáte podobně i roli dokumentaristiky, že je možná důležitější právě v době úpadku médií a vzrůstu sociálních sítí, které spíše rozdělují, než spojují?

Tento film jsem se pokusil natočit tak, aby byl srozumitelný pro lidi, kteří se zajímají o práci všech tří bratrů. Snažil jsem se pochopit příznivce Tomia Okamury, s nímž politicky nesouhlasím, ale setkání s nimi pro mě bylo klíčové. A doufám, že může být přínosné i pro ně, byť se film nesnaží dělat hnutí Tomia Okamury reklamu. Stejně jako nedělá reklamu projektům ostatních bratrů.

Snaží se být nezávislou zprávou o vesmírech tří bratrů, o průsečících těch vesmírů a také o místech, která je bohužel rozdělují. I to slovo 'bohužel' je ale sporné, protože Osamu mluví o tom, že rozdíly mezi námi jsou a budou, že neustále vedeme spory o životě ve městě, třeba zda více chodit pěšky, či jezdit autem. I odborníci se v tomto neshodnou, mnohým se zdá, že život bez aut bude méně pohodlný, jiní tvrdí, že to bude právě naopak.

Je třeba se navzájem pochopit. Život ve městě nikdy nemůže být životem jen s lidmi, kteří spolu souhlasí. Město je tavicí kotel názorů a my z těch střetů můžeme vytěžit to nejlepší. Ale musíme se naučit poslouchat.

Osamu Okamura říká, že důležité je, jak spolu vyjít, i když jsme každý jiný…

To je výrazný vzkaz. On si uvědomuje, že právě z té různosti se život ve městě musí dál zlepšovat.

Dostal jste se docela blízko k aktivním podporovatelům Tomia Okamury. Zbavil jste se díky tomu nějakých předsudků?

Vypozoroval jsem, že mezi těmi příznivci jsou bývalí voliči ODS, což může mnohé překvapit, a také voliči sociální demokracie. Odráží to míru ignorance, kterou kdysi vládní strany dlouho vyzařovaly, zajímaly se o voliče zejména v době předvolební a pak pod vlivem různých lobbistických skupin vytvářely zákony, které vedly ke katastrofickým životním situacím, třeba k problému exekucí, o nichž v lednu psal i britský deník Guardian, že ohrožují demokracii. Nebo porcování kořisti, viz spolupráce ČSSD a ODS v Praze, i v tisku se spekuluje o jejich napojení na kmotry.

Když tohle lidé prožívají, není divu, že začnou volit někoho, kdo do politiky takzvaně přináší nový vítr. Jedná se o výraznou míru dezorientace, protože ten "nový vítr" zatím nepřináší žádné zlepšení, vše se odehrává jen v rovině rétorické, v rovině provokací a planých slibů. Ale za tím vším je práce regionálních týmů i předsedy SPD, který je schopný za lidmi přijet a mluvit s nimi z očí do očí, vzbudit v nich důvěru.

Na jedné straně tedy stojí um Tomia Okamury, na druhé straně neschopnost bývalé garnitury oslovit lidi. Zklamání z politiky se netýká jen České republiky, lze ho vidět v Evropě i Spojených státech. Všude mohou společenské napětí zneužít extremistické politické strany.

Dopad případného vystoupení z EU, těžká pozice při vyjednávání cen komodit, případný vliv Ruska, kterému by se podle některých expertů hodilo vyjednávat s rozdrobenými malými zeměmi a ne s celou Evropskou unií, to vše je pro voliče abstraktní v porovnání s e-mailem, kde se hovoří o tom, že nám EU chce zakázat název pomazánkové máslo. Skoro se zdá, že nám to máslo chtějí zakázat úplně, a to je věc, která nás ohrožuje srozumitelným způsobem.

Český žurnál: Bratři Okamurovi

Režie: Filip Remunda
Premiéra na festivalu Jeden svět, v Praze k vidění 10., 12., 14. a 15. března, v regionech až do 12. dubna

Musíme uvažovat v širších souvislostech, pokud kritizujeme politiku Tomia Okamury, musíme vědět, jak oslovit lidi, kteří mu hodili hlas ve volbách, aby našemu sdělení rozuměli, dokázali si ho vztáhnout ke svému každodennímu životu, a oslovit je s programem, u nějž mají pocit, že bude mít reálný dopad na jejich život.

Ve filmu je vidět, jak někdy stačí srozumitelně naznačit, že útěk z EU by mohl znamenat přiblížení k Rusku. Náhle příznivec SPD a pamětník dřívějšího režimu raději spěchá zpět do EU.

Možná ta situace z filmu ukazuje také na to, že se dotyčná paní s podobným vysvětlením setkala poprvé v životě. Ptám se, jak je to možné? Jak to, že politici, kteří podporují naše setrvání v EU, nenašli způsob, jak oslovit voliče Tomia Okamury?

Rozhovor DVTV s Filipem Remundou

Zaujala mě paralela rozhádané rodiny a české rozhádané společnosti, Tomio a Hayato spolu dvacet let nemluví, ale smrt otce je spojila, říká Remunda | Video: Daniela Drtinová |  24:20

autor: Tomáš Stejskal | 6. 3. 2019 19:05

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama