Cannes - Letošní festival v Cannes je v půli v a začíná sčítat úspěchy, objevy, skandály a zejména zklamání. Věštit favorita na Zlatou palmu dovedou jen kartářky. Jisté je pouze to, že hlavní soutěž není žádná legrace.
Řada titulů byla vybrána kvůli přístupu k médiu kinematografie. Ty zastupuje v první řadě nostalgické melodrama z hollywoodského prostředí Umělec, který natočil režisér Michel Hazanavicius v hravé formě němého filmu.
Druhou část tvoří snímky zrcadlící aktuální témata, mezi nimiž vítězí kriminalita mládeže. Na druhém místě se s nadsázkou řečeno umístilo náboženské cítění a o bronzový stupínek se dělí rakovina a další nemoci s pedofilií; to poslední je případ opožděného rakouského debutu Markuse Schleinzera (1971) nazvaného Michael.
Je vidět, že Michael Haneke má v zemi pořádku, malovaných domů a skrývaných perverzí své epigony. Autor líčí velmi hanekeovskou formou pedofilní drama pětatřicetiletého muže, který vězní ve sklepě desetiletého Wolfganga. Ale kde tvůrce Pianistky a Bílé stuhy nachází i autorský odstup, Michael líčí „jen“ depresi.
Čtěte také:
Piráti přepravili z Karibiku do Cannes 3D nudu
Cannes ukazuje papeže i Kim Ki-duka v depresi
Cannes naladil Cimrman v Paříži a morbidní teenageři
Cannes zahájila nová komedie Woodyho Allena
Do Cannes míří Sněhurka, rocková hvězda, bobr i Piráti
V Cannes bude v porotě Jude Law a Uma Thurmanová
Procházka se jako producent v pohybu představí v Cannes
Možná lehkým favoritem v poločase zůstává Kluk na kole od bratrů Dardennů. Jednoduché, ale působivé a lidsky průzračné drama o rozzlobeném chlapci hledajícím otce, jehož se ujímá bezdětná kadeřnice.
Papež a nemravná lolitka
Francouzský deník Libération ovšem očekává, že pod řízením poněkud nevyzpytatelného Roberta de Nira vyhraje spíše excentrický snímek. Volba prý může padnout na izraelskou absurdní komedii Josepha Cedara, autora blízkovýchodního dramatu Beaufort. Jeho novinka Poznámka pod čarou nabízí generační pohled na rivalitu mezi otcem a synem, ale i na různé epochy tamních dějin.
Vítězství naopak nelze moc čekat od manýristického dramatu Australanky Julie Leighové. V její Šípkové Růžence kritizující dobu peněz a povrchní krásy sledujeme nemravnou lolitku pracující pro staré muže coby erotická služebnice.
Zřejmě bez šance je i Morettiho komedie o papeži v depresi Habamus Papam; jedině že by Michel Picolli získal cenu za herecký výkon. Britská kritika si přeje, aby Palmu za hlavní ženský herecký výkon dostala Tilda Swintonová z artistního mateřského dryáku Musíme si promluvit o Kevinovi. Ve filmu Lynn Ramseyové ztělesnila matku vyrovnávající se s tím, že její syn ve škole rozpoutal vražednou střelbu.
Nadšení vyvolal aspoň ve francouzském tisku soutěžní snímek Polisse, v němž domácí herečka a režisérka Maïwenn Le Besco vystavěla realistické policejní drama typu McBainova 87. revíru či amerického seriálu Policie New York. Není zvykem, aby drsnou sociálku se „skutečnými“ poldy natočila křehce vyhlížející žena.
V jejím nervním, syrově inscenovaném snímku z ulic Paříže sledujeme každodenní činnost mravnostního oddělení řešícího sexuální delikty na nezletilých. Autenticky působivé vyšetřování nabízí mrazivé výslechy dětí, pracovní vypětí, stres a otřesnosti narušují osudy policistů. Propadají neurózám, zažívají manželské krize, válčí s lenivými nadřízenými s pachateli, kteří mají konexe.
Nelze přehlédnout, že empatický portrét policejního, ale nadřízenými nepochopeného sboru přichází v citlivé době, kdy se ve Francii diskutuje o roli policie. Ve filmu padnou i narážky na Sarkózyho, který přitvrzuje politiku vůči přistěhovalcům a minoritám.
Příručka new age
Přinejmenším mediálního vítěze už ale letošní, 64. ročník má. Brad Pitt přivezl nový film Terence Malicka Strom života, který hned dostal nálepku nejočekávanějšího titulu. Britští bookmakeři už vypsali na jeho výhru kurz 4:1.
Každá canneská soutěž je nespravedlivá v tom, jak další filmy ocitají ve stínu příjezdu hollywoodských celebrit. Tedy ne že by duchovní opus o smyslu pozemského snažení nebyl ambiciózní. Malick vysvětluje podstatu skoro všeho - od hudby vesmírných sfér přes dinosaury až po marnost lidského života v Americe 50. let. Alespoň všechno se ve filmu objeví; v jednom místě zní i Má vlast jako apoteóza lásky a rodinného života.
Staromódní otec O´Brien v podání Pitta vychovává tři syny spartánsky, aby si nenechali v životě nic líbit. Trénuje je v boxu, cvičí k tomu, aby byli svými pány. Žádné z dětí se s jeho metodami nevyrovnává snadno, těžce to nese i matka, která nabízí odlišný princip: emoce, pokoru a bezpečí.
Příběh výsledného prozření a pochopení doplňuje prostřih mystické cesty postav napříč pouští a je rámován dvěma retrospektivami. Jedna sahá až do současnosti, z níž dospělý Jack vzpomíná na dětství i otcovu výchovu. Mimochodem Sean Penn si tu zahrál asi nejstručnější roli, kdy nemusel ani promluvit, jen se nastavoval kameře.
Na konci novinářské projekce polovina sálu tleskala a druhá bučela. Guardian mluví o čistém potěšení z filmu, ve srovnání s nímž působí ostatní filmaři jako amatéři. Další kritiky jsou rozpačitější a píší o úžasném a ambiciózním snímku, který však nedokáže dovést diváky ke kýžené transcedenci. Na opačné straně pak stojí konstatování o příliš domýšlivém, sebepožírajícím, nebo dokonce o „šíleném filmu“ s nejasným příběhem.
Strom života měl soutěžit už loni, ale 67letý Malick ho chtěl ještě přestříhat. Pitt, který je i koproducentem, vysvětloval nepřítomnost plachého režiséra na pondělní tiskové konferenci tím, že za něj mluví jeho dílo. A mluví tedy mohutně: jako zhuštěná příručka osobního rozvoje, která připomíná přednášku new age.
Už ve třetí větě film prozradí, o čem to celé bude - že životem vedou dvě cesty. Ta je přirozená ve znamení přírody a lásky, druhá je cestou slávy a pýchy těch, kteří nejsou milováni. Sama herečka Jessica Chastainová hrající matku říká, člověk má z filmu pocit, jako by zašel do kostela.
Výsledek lze popsat jako mystický sen plný lesklých obrazů. Pohybuje se mezi poémou a kameramanským cvičením, které rozšiřuje příběh o vizuální klipové imprese. Porod dítěte či rodinné trampoty tu zrcadlí animovaní ještěři, jindy mikroskopické buněčné bujení nebo erupce sopky.
Z velkých jmen v soutěži může ještě do pořadí promluvit von Trierova novinka Melancholia, sci-fi o konci planety Země, ve které hrají Kirsten Dunstová, Charlotte Gainsbourgová a Kiefer Sutherland, nebo snímek Pedra Almodóvara Kůže, ve které bydlím. Premiéru měl právě nejnovější z tragikomických příběhů Akiho Kaurismakiho - film Le Havre o leštiči bot, který se pokusí zachránit imigrantské dítě.
