Režisér Bohdan Sláma: FAMU je v dobré kondici, ale na nejlepší pedagogy nejsou peníze

Tomáš Stejskal Tomáš Stejskal
24. 6. 2018 15:18
"Nepříznivá atmosféra a spory na FAMU jsou z velké části dané tím, že je tu malý počet úvazků a že úvazek znamená velmi nízké finanční ohodnocení," říká režisér Bohdan Sláma. Za špičkový semestr může například Janu Svěrákovi zaplatit tři tisíce korun.
Jedenapadesátiletý Bohdan Sláma naposledy natočil oceněný film Bába z ledu.
Jedenapadesátiletý Bohdan Sláma naposledy natočil oceněný film Bába z ledu. | Foto: Libor Fojtík

Dovede o "své" katedře zapáleně hovořit. Ale obejde se bez ostrých slov na adresu druhých. Režisér a vedoucí katedry režie na pražské FAMU Bohdan Sláma je přesvědčen, že jeho studenti jsou na světové úrovni.

V rozhovoru pro Aktuálně.cz mluví o některých výtkách, které v posledních týdnech na adresu nejznámější české školy padají, o tom, jak ho Věra Chytilová zadupala do země, či o chystaném zfilmování Haškova Švejka.

Aktuálně.cz: Co vás nejvíce mrzí na sporu o FAMU?

Zaprvé ten spor ukazuje, že je FAMU v dobré mentální kondici, protože se nebojí řešit pravidla svého fungování. Je to rozhodně lepší, než kdyby tady lidé trpěli a neměli sílu a odvahu věci řešit. Je třeba na ten spor nahlížet tak, že když se ho podaří dobrým způsobem zvládnout, škola z toho může vyjít posílená. Pokud by spor způsobil, že by ze školy odešli někteří pedagogové či studenti, bude to pro školu velké oslabení. Chápu námitky akademického senátu, zároveň velmi dobře spolupracujeme s ostatními vedoucími kateder a mám i názorovou shodu s panem děkanem - je třeba dát prostor jednání a pokusit se nadstavit pravidla fungování tak, aby byla přijatelná pro všechny.

Pro nezúčastněného pozorovatele to - minimálně na základě části mediálního vyobrazení situace na FAMU - vypadá, že je škola, či katedra režie, v krizi. Jak to tedy vypadá zevnitř?

Jsem vedoucí katedry režie a krizi nevidím vůbec. Neustále zdokonalujeme výuku. Zavádíme vedle autorských cvičení také cvičení zaměřená čistě na formální zadání, propojili jsme naši výuku s výukou studentů herectví DAMU a JAMU - naši studenti se učí pracovat s hercem a studenti herectví se učí specifice filmového herectví. Letitým problémem FAMU byla malá spolupráce studentů naší katedry se studenty katedry scenáristiky. Nyní mají naši studenti několik cvičení, které točí podle scénářů studentů scenáristiky.

Dříve si někteří studenti opravdu stěžovali, že právě tento praktičtější, techničtější prvek výuky jim na katedře režie chybí. Na druhou stranu dnes se věc občas prezentuje tak, že na FAMU vznikl nějaký střet řemesla se svobodným uměním.

To je úplný nesmysl. Jedno je neoddělitelné od druhého. Moje učitelka Věra Chytilová měla jednu primární otázku u každého díla: Proč? Jaký má to dílo důvod? Na tu si musí režisér odpovědět, než se do filmu pouští. Když důvod má, ale není zkušený v řemeslných věcech, řemeslo časem nalezne i sám. Existuje celá řada stylů, jak scénu snímat. A je na režisérovi, aby si našel vlastní klíč. Myslet si, že někoho vyučíme být režisérem tím, že ho naučíme, jak se rozzáběruje scéna bez souvztažnosti s obsahem, s otázkou Proč?, je mylná. Režisér je odpovědný za organizaci všech výrazových prostředků - s cílem vyjádřit své téma.

Co by mělo být největší předností pedagoga na katedře režie, měl by být uměleckou či morální autoritou?

Zaprvé si myslím, že by měl být pedagog. Když je někdo fantastický světový režisér, nemusí být automaticky skvělý pedagog. Když to tak je, je to o to lepší. Takovou osobností pro mě byla právě Věra Chytilová. Režisérka světového formátu, ale zároveň když se nás ujala, tím věčným zpochybňováním, tím neustálým vtloukáním oněch Proč? Proč? Proč? v nás dovedla vybudit touhu po sebevyjádření.

Sám jste ale vzpomínal, že coby student jste měl poměrně nízké sebevědomí a ona vám ho ještě zadupala do země.

Jenže ho nezadupala tak, že by mi ještě zabodla jehličku podpatku do hlavy, zadupala ho tak akorát, a v tom právě spočívá pedagogika. Mně její znejišťování ohromně povzbudilo, ona totiž zároveň uměla dávat důvěru. Pod jejím vedením dosáhla katedra fantastických výsledků. Za posledních patnáct let byly filmy z FAMU čtyřikrát v té nejprestižnější studentské soutěži v Cannes. To je známka, že katedra sedí na tepu filmové doby. Sám jsem nebyl nějak disponovaný či talentovaný pro filmové řemeslo, byl jsem bázlivý ve vztahu k hercům i roli režiséra, nejsem autorita, o níž se to ví na dvě stě kilometrů daleko, a škola mi pomohla se do role režiséra vpravit. To, co jsem se naučil od Věry Chytilové, se snažím předávat dál. Obrovskou inspirující osobností byl taky Jan Němec, který vedl katedru před mým nástupem.

Jak vnímáte námitky, že po roce 2000 nevzešlo z katedry režie FAMU dost talentů, kteří by se uvedli výrazným debutem, nebo kteří by vůbec natočili celovečerní film? A z druhé strany, že mnohdy jsou na festivalech či při udílení Českých lvů úspěšní studenti z jiných kateder, třeba ze střihu či z dokumentaristiky?

Studenti z katedry režie evidentně úspěchy mají. Navíc vždycky to tak bylo, že se k režii lidé dostávali skrze jinou profesi - ať už Jaroslav Brabec, který vystudoval kameru. Nebo scenáristé jako Jan Hřebejk či Jan Prušinovský. Student produkce Václav Marhoul už točí svůj třetí film, podobně producent Petr Oukropec. Či dokumentaristi Jan Svěrák a Irena Pavlásková.

Na režii se hlásí sto lidí ročně, my z nich vybereme pět podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Je nesmírně vzácné, když všech pět je dobrých. A talent se vyskytuje různě, nemusí se protnout s naší katedrou. Ale úkolem naší katedry je, abychom studentům poskytli takové zázemí a takové množství impulsů, aby se v nich režijní osobnost mohla rozvinout. Druhá věc je, že do našeho bakalářského i magisterského studia bereme často lidi z jiných kateder. Tereza Nvotová přišla na režii z katedry dokumentaristiky se scénářem filmu Špína, který s úspěchem vznikl, a je úplně jedno, zda je absolventkou dokumentu či naší katedry, škola funguje jako celek.

Další častou námitkou je, proč tu víc neučí praktikující filmaři?

Protože na to nemají čas. Letošní zimní semestr vedl Jan Svěrák fantastický seminář pro naše druháky, který byl podle reakcí studentů na špičkové úrovni. Když jsem se ho ptal, zda by ho udělal i příští rok, řekl mi, že je vyčerpaný a potřebuje si odpočinout. Je to obrovský zápřah, půl roku příprav, je za tím myšlenková práce.

Navíc já jako šéf katedry režie bych tu sice chtěl takové lidi, jenže je nemám z čeho zaplatit. České vysoké umělecké školství je strašně, až bych řekl vulgárně podfinancované. Nepříznivá atmosféra na škole a spory, co se tu řeší, jsou z velké části dané tím, že je tu malý počet úvazků a že úvazek znamená velmi nízké finanční ohodnocení. Stejná situace je na DAMU a dalších uměleckých školách.

Historicky to vzniklo tak, že dříve zde učili lidé zaměstnaní na Barrandově, měli stálé příjmy odjinud, bralo se to spíše jako funkce. Dneska to pro Jana Svěráka není otázka peněz, ale času. Ale za ten čas by i tak měl být adekvátně zaplacen. A já mám možnost mu dát tři tisíce korun za celý semestr! Přitom by měl dostat třicet tisíc nebo raději šedesát tisíc, a kdyby takový seminář vedl na nějaké světové škole, dostal by za svou práci sto padesát tisíc. Málokdo si uvědomuje, v jakých podmínkách tu vyučujeme.

Při stálém úvazku to není jen časová zátěž - takové přijímací řízení zabere týdny sledování filmů, čtení písemných prací, jenom samotné přijímací řízení trvá týden. Ale je to také citlivá lidská práce, když se studenty konzultujeme jejich látky a vnímáme jejich nejistoty. Zkombinovat to vše s tím, že člověk zároveň připravuje film a potřebuje se mu též stoprocentně věnovat, chce velkou dávku sebeobětování. Je tudíž logické, že na katedře máme i pedagogy, kteří v současnosti aktivně netvoří filmy a věnují se třeba něčemu jinému.

Například?

Petr Marek je vynikající hudebník, skladatel, invenční performer a nonkonformní filmař, David Jařab teď připravuje svůj třetí celovečerní film a je vynikající divadelní režisér, Marek Bouda je fotograf, dokumentarista a výborný teoretik, Jasmína Bralič točí reklamy, ale je také vynikající teoretička, ale především jsou všichni dobří pedagogové.

Václav Kadrnka, Saša Gedeon a Radim Spaček jsou etablovaní filmaři, Pavel Marek se po svém hraném debutu věnoval dokumentárním filmům. Teď si pro výuku získávám našeho mladého absolventa Tomáše Pavlíčka, což je obrovsky empatický člověk. Pedagog musí především mít empatii ke studentům a pochopit, jaký mají problém.

Když jsem nastoupil, dostali úvazek Jan Hřebejk i Robert Sedláček a já byl šťastný. Jenže oba hodně točí a zjistili, že na školu nemají čas. Oslovil jsem jedenáct dalších našich filmařů, kteří souhlasili s tím, že budou studentům k dispozici jako konzultanti, že je možné vést studentské filmy i externě. Je třeba udržovat styk s ostatní kinematografií, aby naše katedra nefungovala jako nějaká esoterická skupinka. Takže sem tvůrci chodí alespoň představit své nové filmy, aby se studenti seznámili s jejich osobností a temperamentem - byl tu třeba Robert Sedláček, Jan Prušinovský, David Ondříček, Jiří Mádl, Miroslav Krobot a spousta dalších osobností naší kinematografie.

A jak vnímáte fakt, že od roku 2000 pouze necelá pětina absolventů katedry režie vůbec natočila celovečerní film? Je to přirozené číslo?

Vychovat filmového režiséra je jiná disciplína než někoho vyučit řemeslníkem. Vybíráme studenty, kteří k tomu mají předpoklad. Když se to nepodaří, bolí nás to. Ale nejsme generátorem úspěšnosti. Žádná filmová škola na světě nemá stoprocentní úspěšnost. Naopak. Kdyby někdo udělal srovnávací statistiku s ostatními filmovými školami u nás i v zahraničí, zjistíte, že je to všude podobné. A momentálně tu máme studenty, kteří film dělat budou a budou ho dělat na velmi vysoké úrovni, o tom jsem přesvědčen. Naše kinematografie potřebuje dát vyrůst osobnostem a ty mohou přicházet z různých směrů. Ostatně Juraj Herz byl loutkoherec a je to jeden z nejúžasnějších režisérů, jaké jsme tu kdy měli. Naučil se to sám.

A filmová škola asi také není jediná, kdo zodpovídá za to, zda se někdo prosadí?

Celá naše kinematografie je ještě pořád podfinancovaná a také trpí tím, že negeneruje dostatečné množství dobře propracovaných látek. Je mnoho talentovaných režisérů, ale jen málo celovečerních scénářů se silným příběhem a přesahem pro zahraniční publikum. Proč tomu tak je? Protože profese scenáristy je tady totálně podhodnocená. Scénář vzniká dva, tři, čtyři roky koncentrované práce. Scenárista je tak ve výsledku placený řádově méně než běžný osvětlovač či řidič.

Stále žijeme v mentálním přesvědčení, že scénář je něco nehmotného, co "jen" někdo napsal. Málokdo se psaní pak věnuje, když má problém uživit rodinu. Sám jsem scenárista a nad scénářem trávím roky, napíšu x verzí, než jde film do výroby. FAMU může filmovému průmyslu dodávat talenty, ale musejí dostat šanci fungovat jako filmoví profesionálové. Od nás k tomu výbavu dostanou.

V poslední době na adresu FAMU padala i dost ostrá slova, že je nyní plná neumětelů. Přitom jen před pár lety se psalo o slibné vlně debutů studentů FAMU…

Málo se ví, že třeba polská režisérka Kinga Dębská, naše absolventka, má v Polsku obrovský divácký úspěch. Máme talentované absolventy, jako jsou Vít Zapletal s filmem Prach, či Jan Těšitel, který natočil Davida, Tomáš Mielnik s fantasticky originálním filmem Cesta do Říma. Absolventem naší katedry je Julius Ševčík, jako student pod vedením Jana Němce velmi experimentoval s formou a nyní natočil mainstreamový film Masaryk, který získal minulý rok ohromující množství Českých lvů.

Náš absolvent Jakub Šmíd nedávno natočil výborný dětský film Na krátko podle prózy Petry Soukupové, i Michal Hogenauer už dokončil svůj režijní debut. Olmo Omerzu je náš světově úspěšný absolvent, Václav Kadrnka loni vyhrál karlovarský festival. Jitka Rudolfová natočila dva celovečerní filmy, na svůj celovečerní debut se připravuje Zuzana Špidlová, Marta Nováková natočila svůj originální celovečerní debut 8 hlav šílenství.

Je třeba si uvědomit, že absolventy naší katedry jsou také Jiří Vejdělek a Jiří Strach, kteří určují podobu naší mainstreamové produkce, vedle toho taky originální filmové osobnosti jako Zdeněk Tyc, Tomáš Vorel, Ondřej Trojan a spousta dalších etablovaných režisérů. A také vím, kolik letos jenom v naší dílně vzniklo dobrých filmů. Rád bych na podzim, až se uzavřou klauzury třetího ročníku, udělal veřejnou projekci v Praze, pozval tam novináře a filmovou obec, ať vidí, jaké se na naší katedře točí filmy. Podle mého názoru jsou na špičkové světové úrovni.

Pochopitelně když jsem byl navštívit bývalého děkana FAMU Pavla Jecha v Kalifornii na Chapman University a viděl jsem tam jejich studio, jejich projekční místnosti a způsob organizace, uvědomil jsem si, že tady pracujeme v daleko skromnějších podmínkách. Ale také máme studio, také produkujeme na profesionální úrovni a máme úspěchy. Že se objevil takový režijní talent, jako je Ondřej Hudeček, na katedře kamery, je obrovský úspěch celé školy. Přitom on při svém cvičení porušil všechna pravidla. A je dobře, že mu to jeho pedagog Jaroslav Brabec umožnil. Dostal výjimku, že mohl sloučit nějaká cvičení do jednoho a vznikl film Furiant, který obletěl celý svět.

Nechápe se někdy slovo řemeslo příliš rigidně?

To rozlišení je špatné. Každý ví, že musí ovládat řemeslné věci. Zároveň hraje roli ona zmiňovaná otázka Proč? Jaké je téma, proč ho chci vyprávět, čím je příběh podstatný pro naši dobu a společnost. Toto "proč" už si samo hledá adekvátní formální prostředky a výraz. Snažíme se studenty vést k tomu, aby si před natáčením tuto otázku kladli.

Jak jste si vy sám zodpověděl otázku, proč adaptovat Haškova Švejka, na němž jste začal pracovat?

Základní impulz byl, že mě fascinovalo Haškovo vidění světa. Jeho způsob převedení hrůzy světa do humoru. Haškův humor je archetypem naší národní identity. Pokusit se jej převést do nějakých realistických prostředků, aby válka byla opravdu válka, kde humor neslouží k pobavení, ale k přežití, to je moje Proč. Existuje film o Švejkovi od Karla Steklého, který je hezkou lidovou komedií. Přitom z doslechu vím, že Rudolf Hrušínský měl velké pochybnosti o tom, zda to takhle hrát. Domnívám si, že naše doba by si zasloužila Švejka, který reinkarnuje to, co Hašek uměl. Humor, který nahlíží na ty nejtíživější věci.

Dobrého vojáka Švejka s Rudolfem Hrušínským natočil roku 1956 režisér Karel Steklý. | Video: Filmexport.cz

Haškův Švejk je určitě radikálnější než ten filmový, přitom i když si člověk odmyslí medový hlas Rudolfa Hrušínského či Ladovy ilustrace, je celkem těžké při četbě proniknout k podstatě toho, co Hašek zamýšlel.

Hašek už v doslovu k prvnímu dílu píše, že někde v hospodě zaslechl, jak někdo říká: "Ty seš blbej jako Švejk." A dodává, že to takhle naprosto nemyslel, ale že pokud obohatil český slovník o toto pořekadlo, tak prosím. Hašek se přetransformoval do postavy Švejka, ale Švejk je myšlenkový konglomerát, žádný blbec. Naopak je jediný, kdo si drží zdravý rozum. V tom je principiální téma svobody člověka.

Celý impulz vznikl, když jsme s Milošem Formanem vedli knižní rozhovor. Tehdy jsme se dostali na to, které dílo naší literatury by si zasloužilo filmové zpracování. Shodli jsme se na Švejkovi. Milošovi to téma samozřejmě také konvenovalo. Proč? Protože Švejk je jediný normální mezi vykloubenými lidmi - v době, který je celá vykloubená. To téma zachovat si zdravý rozum, když nikde okolo není, je pro mě strašně lákavé.

Švejk je taky velmi protichůdná postava, je spíše takovým abstraktním principem či odrazovou plochou, chová se v různých situacích různě.

Hašek sám znejišťoval své okolí, byl vynikající herec. Moje interpretace je, že jde o člověka, který Švejka hraje, aby přežil. A vyrovnal se se světem kolem.

Jak to s tím projektem vypadá?

Zatím spinká v peřinkách. Dělat historický film, který začíná v Praze a přes jižní Čechy a Maďarsko proteče na Ukrajinu do první světové války, je finančně dost náročná věc a zatím to přesahuje naše možnosti.

Ale údajně chystáte projekt, který jste převzal po jiném režisérovi?
Ano, jmenuje se Krajina ve stínu, jde o scénář Ivana Arsenjeva a týká se osudů obyvatel malé vesničky na česko-německém pohraničí, přes kterou se přežene válka. Je o tom, jak msta plodí mstu, o lidské malosti, násilných odsunech. Což je velké bolestné a nezpracované téma naší historie. Původně jej měl točit režisér Zdeněk Jiráský, ale neshodl se s producentem, tak jsem se k tomu dostal já.

A ten už se chystá do výroby?

Děláme herecké zkoušky a na podzim jej budeme podávat ke grantové komisi, současně ještě přepisujeme scénář, bude to trochu jiné pojetí. Když uspějeme, na jaře začneme natáčet.

Co je pro vás úspěch? Definujete si to?

Jasně, když byla předpremiéra Báby z ledu v Hradci nad Moravicí, malém městě kousek od Opavy, pozvali jsme známé z Opavy a okolí. Když jsem viděl, že tam film funguje, že se lidé smějí na místech, kde jsem si to představoval, a jsou zaražení, kde by měli být, říkal jsem si, jo, to by mohlo být dobrý. Když se poté totéž zopakovalo v New Yorku, smáli se na stejných místech a kladli podobné dotazy, řekl jsem si, jo, je to dobrý.

Úspěch je, když film komunikuje, když je jasné, o jaké "proč" tam jde, a když ho film umí zpracovat. Pak je film živý. Úspěch je, když herečku Zuzanu Kronerovou zastavují ženy na ulici a říkají, že jim pomohla se zorientovat v jejich životních situacích. Když mi sousedka od nás z vesnice řekla, že ji film dovedl k tomu, že už také rozbila doma mísu, řekl jsem si, tohle je úspěch. Samozřejmě ceny pomáhají do dalších projektů, ale nejdůležitější je, když film komunikuje s publikem.

Takže třeba ta cena za scénář z prestižního newyorského festivalu Tribeca je co do důležitosti až druhá v pořadí za názory diváků?

Ano. Samozřejmě jsem si jí vážil, protože v porotě seděli fantastičtí lidé. Když vám cenu za nejlepší scénář udělí herci Willem Dafoe či Peter Fonda, je to pochopitelně bezvadné. Ale už jsem se dávno naučil, že svět není nic jiného, že my lidé jsme všude stejní. A dobré filmy všude fungují stejně.

 

Právě se děje

Další zprávy