Krizí už bylo tolik, že nedokážeme jednat. Hrdinky filmu žijí v apokalyptické Praze

Martin Šrajer Martin Šrajer
18. 10. 2022 12:00
Tři ženy mezi životem a smrtí. Jeden den v Praze blízké budoucnosti. Schyluje se k událostem, které mohou znamenat konec i nový začátek. Česká kina promítají Běžná selhání, nedávno oceněná na benátském festivalu.

Hrdinky subtilního koprodukčního dramatu drží emoce pod pokličkou. Možná i kvůli iluzi, že tak mají věci pod kontrolou. Film naopak začíná výbuchem. Nenadálým a nevysvětleným. Později explozí a trhlin v zemi přibývá. Dochází k výpadkům proudu a samovznícením předmětů, zatímco oblohu dofialova zbarvují zvláštní úkazy. Něco je ve vzduchu. Jako kdyby i planeta uvolňovala nastřádané napětí. Své vlastní, ale také to, které vstřebala od miliard vystresovaných lidí.

Druhý snímek maďarské režisérky rumunského původu Cristiny Groșanové nemá ambici konkurovat hollywoodským katastrofickým trhákům s nákladnými triky a svalnatými borci, kteří levou zadní zachrání svět. Jde převážně o komorní psychologické drama z nepříliš vzdálené budoucnosti. Scénář české autorky Kláry Vlasákové sleduje, jak na apokalypsu reagují tři různě staré ženy. Před heroickými výkony dostávají přednost sotva postřehnutelné, ale neméně důležité projevy zájmu o bližní.

Hrdinky se od začátku nacházejí těsně před zlomovými okamžiky. Jako první poznáváme čerstvě ovdovělou editorku Hanu. Manželovu smrt se postupně snaží zpracovat na skupinové terapii, kam ji dotlačila dcera. Od té by uvítala spíš vřelé slovo a ochotu naslouchat. Poslední opěrný bod Hana ztrácí, když je propuštěna z práce. Pocit potřebnosti v ní udržuje jen manželův robotický pes. Díky němu apatická šedesátnice znovu opatrně navazuje kontakt se světem. Když Hana při bloumání zverimexem narazí na třináctiletou Terezu, zoufale shánějící výživu pro novorozená koťata, rozhodne se jí pomoct. Zřejmě v ní rozpoznala spřízněnou, nelhostejnou bytost.

Po jejich setkání se vracíme v čase a první hodiny téhož dne sledujeme z pohledu Terezy. Také ona prochází klíčovým obdobím. Introvertní dívka si pod vlivem pubertálních hormonů zřetelněji uvědomuje své tělo a sexualitu. Se spolužačkami společnou řeč nenachází, uniká do vlastního světa.

Dovolit si nebýt dokonalá

Hana po smrti blízkého prozřela. Začala jasněji vnímat časovou ohraničenost svého pobytu na Zemi. Na Terezu má podobný účinek její rodící kočka. Konfrontace s křehkostí a nesamozřejmostí života v ní rovněž probouzí zájem o druhé. Když v obchodním centru potká opuštěného chlapce, bere ho do bezpečí. Ovšem bez vědomí jeho matky. Zbloudilý kluk se jmenuje David a je synem třicátnice Silvy. Také její den - až do okamžiku obratu, kdy se hroutí jistoty i domy - film s velkou vnímavostí rekapituluje.

Režisérka Cristina Groșan si při charakterizaci hrdinek důmyslně vypomáhá vším, co se objevuje před kamerou. Nespoléhá jen na dialogy a procítěné herectví Taťjany Medvecké, Beáty Kaňokové a Nory Klimešové. Hana, zjevně zajištěná intelektuálka s vytříbeným vkusem, obývá rozlehlý byt se stylovým, lehce futuristickým designem. Nelze ale říct, že by po ztrátě manžela kdovíjak dbala o pořádek nebo květiny.

Silvu poprvé vidíme kličkovat mezi hračkami, které její hyperaktivní syn rozházel po již tak stísněné garsonce. Jejich napjatá finanční situace ještě víc vynikne v kontrastu s velkou moderní vilou, kam se David přichází omluvit spolužákovi, kterého napadl. Na rozdíl od dospělých, včetně čím dál neklidnější matky, kluk s uvolňováním přetlaku zjevně nemá problém.

Obří obývací pokoj i soucitný pohled spolužákovy matky, jež jí doporučuje psychoterapii, posilují Silvinu pochybnost, zda neselhává v mateřské roli. Stejně jako Tereza touží utéct mimo jiné před tím, co od ní očekávají druzí, vymanit se z role, do níž je tlačena, dovolit si nebýt dokonalá. Vzhledem k rodičovským závazkům je to pro ni náročnější než pro zbylé dvě protagonistky.

Osudy všech hrdinek se sice protnou až v dramatické druhé polovině precizně vystavěného filmu, na podobnost jejich situace nás však upozorňují motivické i stylistické paralely.

Scény přerušují náhlé střihy, které navozují pocit, že něco zbývá doříct. Obdobný efekt má množství nezaplněného prostoru v záběrech a střídmé využití hudby. Znejišťující atmosféru ticha před bouří dotvářejí nehybné kompozice s vylidněnými pražskými ulicemi.

Opakují se téže situace a prostředí. Při čekání, až bude opraven její robopes, si Hana krátí čas v arkádové herně. Silva, která už kriticky potřebuje vydechnout, pro změnu odvádí Davida do herny pro děti. Hanu v práci čeká rozpačitá rozlučková oslava. Tereza na zahradě slaví narozeniny a tak dále.

Film Běžná selhání promítají kina od minulého čtvrtka. | Video: Bontonfilm

Stačilo by objetí

Předzvěst katastrofy s navracejícím se tématem smrti a zrození, ať už lidí, zvířat nebo robotů, dodávají zdánlivě banálním starostem fatalistickou naléhavost. Uvědomujeme si, že Hana, Silva a Tereza se nacházejí na rozcestí a budou muset učinit zásadní životní rozhodnutí. Kvůli vnitřní nejistotě a strachu ze selhání ale váhají, přešlapují, čekají, co se stane. Přitom by jim stačilo objetí a povzbuzující ujištění, že vše dělají správně, že to bude v pořádku.

Stejně jako ve svém dystopickém románovém debutu Praskliny teď také v tematicky blízkých Běžných selháních scenáristka a spisovatelka Klára Vlasáková sugestivně vystihuje náladu společnosti tak paralyzované krizemi, že už se nedokáže sjednotit a jednat. Obrannou reakcí proti velkým změnám není akce, ale apatie, odcizení, uzavření se do sebe a setrvání u každodenních rituálů, na něž stačíme.

Scénář začal vznikat již v roce 2018. Dnes, s doznívající pandemií, válkou na Ukrajině a energetickou krizí, nejspíš atmosférický film zarezonuje ještě silněji.

Běžná selhání ale nezůstávají u podmanivého vyjádření existenciální úzkosti naší doby, jakkoliv i tím by byly v českém kontextu mimořádné. Skrze příběhy tří žen, okolnostmi donucených vykročit za hranice svých společenských rolí i osobních dramat, se zamýšlejí nad možným východiskem. V souladu s myšlenkami osmasedmdesátileté americké bioložky a představitelky ekofeminismu Donny J. Harawayové, jejíž citát film uvozuje, jej spatřují v sounáležitosti. Mezi lidmi, přírodou a technologiemi.

Jsou to právě drobná gesta solidarity a odvahy, která projasňují jinak pochmurný fikční svět dlouhých prázdných chodeb a mnohaproudových silnic plných agresivně svištících aut - a která dodávají naději hrdinkám. Každá zastupuje jinou generaci a sociální skupinu, mají i různou sexuální orientaci. Všechny však dospívají k vědomí, že život je konečný a problémy se samy nevyřeší. Právě to jim pomáhá rozdíly překlenout.

Konec má daleko ke klasickému happy endu, ve světle předchozího dění si ale přinejmenším dokážete představit, že velká změna, ke které se na plátně schyluje, by mohla být změnou k lepšímu.

Film

Běžná selhání
Režie: Cristina Groșan
Bontonfilm, v kinech od 13. října.

 

Právě se děje

Další zprávy