Berlín - Doby, kdy k získání sta tisíc diváků stačilo premiérovat film na Berlinale a mít tu dobré kritiky, jsou nenávratně pryč. I film, který v Berlíně získá Zlatého nebo Stříbrného medvěda, může během krátké doby zapadnout.
Právě skončený 60. ročník ukázal, jak dramaticky se mění situace autorského filmu v Evropě. Mezi 400 uvedenými snímky těžko vynikne film, který nemá výhodu důležitého, resp. známého tématu, výhodu velkých jmen a neprovází ho kontroverze.
Nabídka filmů ze všech koutů světa je tak obrovská, že pro nenápadný film je obtížné získat vůbec nějaké publikum kromě festivalového. To bude patrně i případ vítězného tureckého filmu Med, který působí uspávacím dojmem.
Anachronické umění
Jde o etudy ze života prvňáka Jusufa, který žije jen se svým otcem. Tento turecký Kolja pozoruje lesy a květiny a jakmile se ve třídě dostane do stresu, začne koktat. Sledujeme, jak jeho otec vykuřuje včely nebo připravuje lanovku na stahování kmenů. Ve filmu se prakticky nic neděje, jediný markantní obrat v ději vidíme hned na začátku.
Takovéto "anachronicky laděné" snímky zbožňují ortodoxní filmoví profesionálové. Jsou to milovníci totálního umění a nesnášejí, když se na filmy kouká na počítači. Kino je pro ně svatostánek umění a film je umělecké dílo, ve kterém se věci mají odehrávat pomalu a důstojně.
Dalších šest filmů, které získaly Stříbrné medvědy, bude mít větší šanci dostat se do distribuce. Rumunské vězeňské drama Když si chci písknout, písknu si se stalo miláčkem filmových novinářů a mluvilo se o něm stejně nadšeně jako Polanského filmu The Ghost Writer.
Ruský film Jak jsem prožil tohle léto se odehrává podobně jako vítězný film v přírodě a má také jen dvě hlavní postavy, ale jde o napínavý a skutečně zajímavý příběh.
A ještě je tu pozoruhodný portrét ženy v japonském filmu Housenka v podání herečky Shinobu Terajimy. Je to žena, která musí podle císařského dekretu sloužit svému muži, jemuž granát v čínsko-japonské válce utrhl všechny čtyři končetiny a který se díky svému hrdinství stal „válečným bohem". Invalida se může jen plazit jako housenka, jíst a souložit.
Diamanty pod struskou
Přestože sestava letošních vítězů pro to nakonec nesvědčí, jinak bylo z letošního ročníku zřejmé, že Berlinale se alespoň opticky mění. V letech rozdělené Evropy bylo považované za politický festival a po pádu Zdi za „pracovní" přehlídku; nyní se ale se vydalo cestou opulentního star festivalu. Světové premiéry, hra světel a obrazovek, večírky, hvězdy, limuzíny.
Růst berlínského festivalu je přitom potenciálně nezdravý pro menší přehlídky. Berlín, Cannes, Toronto a Benátky přitahují filmy a filmaře jako magnety a vysávají světové premiéry.
Na druhé straně se právě na velkých festivalech objevují filmy, které sem nepatří. Většinou jde o komerční trháky, které využívají festivalu jako bezplatné platformy pro předdistribuční publicitu; to byl letos případ Scorseseho film Shutter Island.
Princip gravitace působí i na filmařskou a novinářskou obec: filmoví obchodníci, distributoři a média se stále víc tlačí do Berlína a do Cannes a předpokládají, že právě tady najdou objev; specialitu, která jinde není.
Berlinale ukázalo, že takové filmy existují a o film coby umělecký druh netřeba mít starosti: že je poze problém s množstvím strusky, která festivalové drahokamy zavaluje. Otázka zní, jak oddělit skutečně cenné autorské filmy, které posunují kinematografii, od nadvlády filmového produktu.
Typické festivalové filmy
A tady mám na mysli nejen distribuční filmy, ale i „typické festivalové filmy" o rozpadu vztahů, o schizofrenicích a trestancích. Tyhle dvě vrstvy - vrstva komerčního filmu a vrstva duchamorného festivalového filmu - vytvářejí jakýsi střední proud, který je pro filmy jiné a netypické obtížné překonat. Velký festival se spíš než výběrovým zařízením stává bazarem filmu.
Zde jsou mezní hrany tohoto bazaru: V Berlíně byl k vidění jak velkolepý čínský bojový film Malý velký voják s Jackiem Chanem umístěný do dob předimperiální Číny (sekce Panorama Special), právě tak jako Dvojí příliv (Mezinárodní fórum mladého filmu), dokument o sběračce škeblí v zálivu v americkém Maine.
Tedy film totálně akční a rychlý a vedle něj snímek natočený z pevné kamery postavené na jedno místo. Prvních 45 minut filmu je natočeno za rozbřesku a druhých 45 minut za soumraku, v době odlivu, kdy se mořský záliv obklopený lesy mění v krajinu bahna. Po bahně sběračka škeblí tahá kovové sáně a plní je škeblemi.
První půle filmu je natočena v mlze, druhá za lepší viditelnosti. Sběračka přejde během filmu jen z jednoho rohu obrazu do druhého. Slyšet je jedině mlaskající zvuky bahna, zpěv ptáků a jednou odněkud zaštěká pes.
Zjevný rozmach komerce
Střed Berlinale obsahoval filmy, které jsou neseny na vlně oblíbené festivalové deprese z nemocí a rozvratů vztahů. Často jsou to díla vnitřně poctivá, jindy je z nich ale příliš znát sázka na tematickou i stylovou jistotu.
Dánský soutěžní snímek Rodina vypráví o muži s rakovinou mozku. Nový film Michaela Winterbottoma Zabiják ve mně je film noir podle autora kriminálního příběhů Jima Thompsona a zároveň první snímek britského filmaře natočený v nezávislé americké produkci, ale s komerčním potenciálem.
Winterbottom natočil mnoho různých žánrů, od rodinného dramatu po sci- fi a tenhle pohyb mu zjevně dělá radost. V tomto případě se paranoidní sadista a psychopat Cassey Affleck, jinak také pomocník šerifa na americkém maloměstě, stává v 50. letech vraždící stvůrou a zabíjí především ženy.
V korejském filmu Naše fantastické 21.století (Mezinárodní fórum mladého filmu) je pomocnice v supermarketu puzena touhou stát se modelkou, ale musela by zhubnout. Operace je možná, ale drahá. A dívka se postupně dostane do moci nelítostného muže, který půjčuje za vysoké úroky peníze.
I Submarino dánského režiséra Thomase Vinterberga je zcela temný příběh dvou lidí, kteří jsou schopni se spolu se vyspat, ale už spolu neumí žít. Jsou to osamělci dnešní doby, kteří pijí a mají záchvaty zuřivosti.
Festivalové filmy, které oběhnou několik festivalů a pak ukončí svou pouť, byly pro letošní Berlinale typické.
Nicméně zjevný rozmach titulů, jako je čínský Malý velký voják, soutěžní kung-fu Žena, puška a obchod s nudlemi a především bollywoodský film Moje jméno je Khan s indickou superstar Shah Rukh Khanem (během festivalu zaznamenal dobré celosvětové prodeje), naznačují, že komerční filmy na velkých přehlídkách zdomácňují.
