reklama
 
 

Komentář: Soutěž na Berlinale je letos slabá, genderová rovnost festival nespasí

12. 2. 2019 17:16
Berlinale si vždy zakládalo na politice. Jeden z největších filmových festivalů, který v těchto dnech probíhá v německé metropoli, pod vedením dlouholetého ředitele Dietera Kosslicka do hlavní soutěže zařazuje díla se silnými, aktuálními tématy.

Berlín (od našeho zpravodaje) - V posledních letech však ze soutěže pozvolna mizí opravdu velká režisérská jména. A coby člen nejslavnější festivalové trojice Cannes-Benátky-Berlín tahá Berlinale za čím dál kratší konec provazu.

Dieter Kosslick, který akci šéfuje od roku 2001, letos takřka po dvaceti letech končí ve funkci. Očekávalo se, jak se rozloučí, než pomyslné klíče od berlínského filmového paláce předá Carlu Chatrianovi, bývalému řediteli uznávané přehlídky ve švýcarském Locarnu.

Po zhruba polovině soutěže však rozlučka vypadá bídně. Politika definitivně vítězí nad estetikou a v mnoha filmech uznávaných režisérů jen defilují velká témata jako zombie bez života.

Varovným signálem byl už zahajovací snímek The Kindness of Strangers od režisérky Lone Scherfigové. Dánská autorka, známá třeba filmem Italština pro začátečníky, se rozhodla oprášit dnes už přežilý trend děl vyprávějících optikou více postav, které dohromady svede místo, kde se děj odehrává.

Tady je tím místem ruská restaurace v New Yorku a Scherfigová se pokouší v ní a jejím okolí vyprávět příběh o lidech, kteří v životě nemají mnoho štěstí, ale vzájemně si pomáhají. Je to příběh o násilí v rodině, největší násilí však páchá na divácích. Ani jako kýč to není dobře natočené.

Sedm z původních 17 snímků v soutěži natočily ženy. A ředitel Kosslick se během festivalu připojil k výzvě zvané 50/50/2020, která začala loni v Cannes a kterou se několik filmových přehlídek zavázalo k větší genderové vyváženosti. Na stránkách berlínského festivalu je k dispozici také obsáhlá, takřka padesátistránková studie mapující, jaké procento žen na všech pozicích historicky pro festival pracovalo.

Je to chvályhodná práce a ve filmovém průmyslu jistě je třeba narovnat podmínky a zrušit diskriminaci na základě pohlaví, tak jako v kterémkoli jiném odvětví. Ale skutečně je dobrou cestou pro festival, který léta bojuje s kvalitou své soutěže, aby si stavěl další limity přímo v samotném výběru do programu?

Je jistě dobře, když bude více žen mezi festivalovými dramaturgy, ve filmových štábech i mezi producenty. Ale pro festival bude ještě lepší, pokud do nabídky vybere kvalitnější díla a nebude genderovou či teritoriální pestrost upřednostňovat před uměleckou hodnotou.

Andrea Riseboroughová a Bill Nighy ve scéně ze zahajovacího filmu The Kindness of Strangers. | Video: The Upcoming

Ozonova promarněná šance

Režiséři a režisérky si v letošní soutěži nemají co vyčítat. Hned po Scherfigové a jejím nepovedeném "zahajováku" se s novým filmem ohlásil francouzský festivalový matador François Ozon. Jeho drama nazvané Grâce à Dieu (By the Grace of God) má aktuální téma: zneužívání dětí v katolické církvi. Konkrétně případ, který ještě stále hýbe francouzským Lyonem, neboť obviněný kardinál, který kryl činy oblíbeného zdejšího kněze, příští měsíc stane před soudem.

Ozon jako by se rozhodl rychle přiložit "prst na tep doby". Jeho snímek chce být evropskou verzí oscarového filmu Spotlight, který též pojednával o skutečném případu zneužívání v církvi.

Jenže zatímco Spotlight byl vyprávěn jako dynamický thriller o práci novinářů, kteří na zneužívání upozornili, Grâce à Dieu nemá podobnou intenzitu, režijní lehkost ani vrstevnatost. A že v jedné scéně visí plakát snímku Spotlight na zdi, mu nepomůže.

Film se zaměřuje na dnes už dospělé oběti kněze Bernarda Preyata, které v sobě hledají sílu se ozvat. Ozon nenatočil ani procedurální snímek, ani portrét obyčejného hrdinství. Tématem pouze proklopýtá a sem tam zasáhne diváka čistě tím, že vypráví o skutečnosti, skutcích, které jsou ze své podstaty ohavné.

Film Grâce à Dieu režiséra Françoise Ozona pojednává o zneužívání chlapců katolickými kněžími. | Video: UniFrance

Hollandová, Moland: také nic

V jádru silné téma neustála ve filmu Obywatel Jones (Mr. Jones) ani polská režisérka Agnieszka Hollandová. A že to mohl být příběh. Osud mladého novináře Garetha Jonese, který se ve 30. letech minulého století vypravil do Sovětského svazu a jako první upozornil na tamní hladomor, čímž způsobil menší politické pozdvižení, je fascinující. A navrch Jones inspiroval George Orwella k napsání slavné Farmy zvířat.

Hollandová bohužel začíná vyprávět rovnou mezi orwellovskými prasaty a této názornosti a doslovnosti už se nezbaví.

Její takřka dvouapůlhodinový film je přehlídkou špatných rozhodnutí, od pokusů napodobovat montáže slavných dobových sovětských střihačů po detaily typu obřích šťavnatých kýt, které se "promenují" po plátně a mají i tomu nejpomalejšímu divákovi vysvětlit, že v Británii byla na rozdíl od Ukrajiny hojnost.

A ještě katastrofičtější je pokus uznávaného norského filmaře Hanse Pettera Molanda režisérsky vykročit na neznámý terén. Ve snímku Ud og stjæle hest (Out Stealing Horses) se pokouší vyprávět rodinnou fresku, která se dotýká temné minulosti.

Rádoby vrstevnatý příběh, odehrávající se v několika časových rovinách, uspěchaně skáče časem tam a zpět a prozrazuje, že vznikl nepříliš zvládnutou adaptací obsáhlé knihy. Připomíná zmatené stařecké vzpomínání, které neumí držet tón, když pracuje s emocemi, a působí lascivně, když se dotýká erotiky.

Kamera se často schovává v přírodě, kde se příběh dřevařské rodiny odehrává, ale samotné hezké obrázky blízké přírody lyriku nevykouzlí. A ty neukočírované a přepjaté výbuchy citů z mysli divák jen tak nevyžene.

Nový film Agnieszky Hollandové zatím nemá českého distributora. | Video: Variety.com

Při sledování těchto neobratných pokusů, jak skrze osobní příběhy zachytit politiku, se člověk diví, proč například solidní režijní debut herce Caseyho Afflecka nazvaný Light of My Life není promítán v berlínské soutěži, ale ve vedlejší sekci Panorama. Obzvlášť když v soutěži letos chybí jakýkoliv americký titul a oproti předchozím ročníkům ji nezdobí žádné zvučné zámořské jméno typu Wese Andersona či bratrů Coenových.

Skoro se nabízí podezření, zda Afflecka na vedlejší kolej nevyřadil fakt, že byl v minulosti obviněn z nevhodného sexuálního chování vůči ženám.

Až včera a dnes se v soutěži objevily opravdu silné filmy. Jednak promyšlená hra s žánrem duchařského hororu od Denise Côtého nazvaná Ghost Town Anthology ze zasněženého městečka poblíž kanadského Quebecu, která je intimní, mrazivá a svým smutným obrazem malé komunity vypráví o politice zručněji než většina konkurence. A pak německé drama Ich war zuhause, aber (I Was at Home, But) od Angely Schanelecové, které je podobně enigmatické jako jeho název. Oběma těmto filmům by slušela cena za režii.

Ale navzdory prvním vlaštovkám je berlínské "jaro" v nedohlednu. A nabízí se otázka, jak se nástupce Dietera Kosslicka na postu ředitele Berlinale příští rok vyrovná s těžkým úkolem: na jedné straně zachovat tvář Berlinale coby angažovaného festivalu, na druhé přinést nekompromisní tvůrčí kvalitu, která by Berlín vrátila zpět na vrchol.

Utěšovat se lze tím, že o moc hlouběji než letos už Berlinale klesnout nemůže.

Jaké filmy z Berlinale doporučují čeští kritici? Shodli se na čínském opusu

Jaké snímky z festivalu Berlinale doporučují čeští kritici Kamila Dolotina, Pavel Sladký, Aleš Stuchlý a Vít Schmarc? | Video: Tomáš Stejskal |  05:14

autor: Tomáš Stejskal | 12. 2. 2019 17:16

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama