Berlín - Do soutěže Berlinale 2013, která se i v tabulce časopisu Screenu s výjimkou Glorie a Pozice dítěte jeví stále průměrná, v úterý přibyl trojlístek prověřených jmen festivalových oblíbenců.
Jedním z nich je Steven Soderbergh. Na Berlinale dorazil znovu po roce, celkově asi popáté, aby tu ukázal svůj prý poslední film Vedlejší účinky, a oživil tak artově pomalou soutěž plnou osobních dramat s o něco divácky atraktivnějším, zábavnějším a ne úplně důležitým kusem.
Soderberghův soumrak
Příběh ze světa psychiatrů a antidepresiv je koncipovaný jako psychologický thriller. Scénárista Scott Z. Burns se ovšem i podle svých slov snažil většinu očekávání spojených s tímto žánrem otočit. Proto na diváky čeká řada překvapení a několik zvratů, vystupňovaných až k hranici směšnosti, které se nehodí ani naznačovat.
Burns začal na příběhu pracovat už před deseti lety, když v rámci rešerší pro jeden televizní seriál zavítal do psychiatrické kliniky. Původně uvažoval, že scénář natočí sám, ale nakonec ho radši věnoval Stevenu Soderberghovi, který už vzal do rukou jeho Informátora a Nákazu. „Už dlouho jsem neviděl americký film s takovou strukturou. Obsahuje hodně vrstev a věcí, s kterými jsem si mohl prohrávat," chválil si režisér Soderbergh zápletku, která se postupně proměňuje od společenské kritiky přes detektivku po lehkou krimi.
Soderbergh by se podle zpráv měl tímto kouskem rozloučit s natáčením filmům pro kina, na němž ho frustruje jednání producentů. I proto zvolil něco lehčího. „Teď, když prožívám soumrak své kariéry, chtěl jsem dělat něco, co bude zábava natáčet i sledovat. A taky něco, co jsem ještě nedělal," uvedl režisér titulů jako Sex, lži a video, Dannyho parťáci nebo Traffic.
Film se točil už na jaře 2012, ale pak se čekalo, až skladatel Thomas Newman dodělá hudbu k bondovce Skyfall, tak moc o jeho služby Soderbergh stál a věděl proč, hudba patří k nejvýraznějším prvkům Vedlejších účinků. Titul hlavního představitele si dělí dva herci, kteří do Berlína novinku doprovodili. Rooney Mara, jejíž depresivní manželka čerstvě propuštěného vězně dominuje první půlce, a Jude Law v roli jejího psychiatra, který převezme vedení případu i filmu po prvním velkém zvratu.
Podpora vězněnému filmaři
Bruno Dumont se s případem deprese a mentální nemoci vyrovnal o dost vážněji. Na začátku 20. století, kdy se odehrává jeho novinka Camille Claudel 1915, ještě psychofarmaka v prodeji nebyla, titulní hrdinka tak nemá moc východisek a tráví život zavřená v strohém ústavu v klášteře, nešťastná a obklopená ne moc přátelskými ženami v ještě horším stavu. Skutečný příběh francouzské sochařky, bývalé žačky a milenky Augusta Rodina, vychází z dopisů a lékařských záznamů a hodně spoléhá na Juliette Binoche v titulní roli.
Deprese se pokouší i o hlavního hrdinu íránského snímku Pardé (Zatažený závěs). Kdo přesně jím je, se ukáže až ke konci. Zatím narativně nejsložitější snímek natočil ve spolupráci s dlouholetým kamarádem a kolegou Džafar Panahi. Tedy íránský režisér pronásledovaný režimem, který má nakázané domácí vězení a dvacetiletý zákaz činnosti.
Berlinale přijetím filmu, který toto nařízení porušuje, dokazuje svou dlouholetou podporu íránského umělce i svou politickou angažovanost, nějaká cena se dá už proto u tohoto titulu očekávat.
Zvláštní uznání poroty by si zasloužil vořech, který hraje psa, jediného společníka muže, jenž se skrývá v trojpatrovém domě za zataženými záclonami a závěsy. Psi jsou v zemi zakázáni, pronásledování čelí i dívka se sebevražednými sklony, která se náhle objeví v domě a nechce odejít. Nakonec se však ukáže, že vše a všichni zobrazují stav mysli Džafara Panahiho zavřeného ve svém domě.
„Je těžké v naší zemi pracovat, ale nepracovat je ještě těžší, zvlášť když jste na vrcholu sil. Pro Jafara je důležité, aby mohl být kreativní. Nevíme, k čemu to povede. Ale jsme rádi, že jsme ten projekt vytvořili," uvedl na tiskovce spolurežisér a spoluherec Kamboziya Partovi na otázku, jestli se nebojí represí. Podle něj tvůrci nemysleli na to, kdy a komu svůj film ukážou, šlo jim hlavně o to, aby Panahi pracoval.
Výsledek nechápou jako politický a jako protirežimní dílo. „Džafar nemůže točit o jiných lidech, tak natočil něco o sobě," řekl Partovi.
Štáb byl ovšem z bezpečnostních důvodů velmi malý a sestával hlavně z kamarádů, i skoro celý film se točil za zataženými závěsy, aby o jeho vzniku nikdo nevěděl. Kamera skoro neopustí dům a znásobuje pocit izolace a paranoie.
Šestihodinová detektivka
Zatímco Panahi na festival dorazit nesmí, ačkoliv německá vláda požádala íránskou, aby mu účast ještě dovolila, Jane Campion s příjezdem do Berlína problém neměla. Novozélandská režisérka, držitelka Oscara za scénář Piana, na festival přivezla minisérii Top of the Lake, šestihodinovou detektivku.
Potvrzuje tak trend, že zajímavé věci se čím dál častěji točí pro televizi. „Jednou jsem si zapnula seriál Deadwood a byla jsem překvapená, jací odvážní lidé si tohle objednali," prohlásila režisérka.
Svou minisérii nicméně považuje vlastně za šestihodinový film. Jednu z hlavních rolí si v ní zahrála Holly Hunter, stejně jako ve slavném Pianu. „Aspoň jsem mohla prozkoumat novozélandský Jižní ostrov, Piano se točilo na severním," podotkla herečka k natáčení.
Filmové hity Berlinale 2013. Kolik z nich dorazí do českých kin?
Čtěte také
Berlinale 2013: Kdo umí seriózně ukázat hodně koziček?
Soutěž Berlinale 2013 uvízla v medvědí pasti
Berlinale už zná legendární porno i zbytečnou smrt
Berlinale 2013: Katoličtí gayové a tlusté puberťačky
Berlinale 2013: Přichází filmová obroda?
