Začíná roku 1926, těsně před premiérou Jazzového zpěváka, prvního zvukového filmu. Mexický přistěhovalec Manny byl pověřen, aby pro večírek hollywoodského magnáta zajistil slona. Živého, několikatunového slona indického.
Pro tvora podobných rozměrů nebude objednané přepravní vozidlo dostačující. Manny ovšem poprvé, v průběhu tříhodinové podívané zdaleka ne naposledy, projevuje výjimečnou flexibilitu a ctižádost. Slona na místo dopraví v lehce modifikované dodávce pro přepravu koní. Vystresované zvíře si však nepohodlnou cestu neužívá a při vypjatém tlačení vozidla do kopce své trapiče "odmění" výtryskem výkalů. Hnědá hmota zasahuje také objektiv kamery. A určuje tón pro zbytek filmu.
Přehlídka excesů pokračuje na večírku. Mnohapatrovou vilu zaplnili polonazí lidé, kteří se pod vlivem drog a alkoholu oddávají méně i více běžným sexuálním praktikám. Pissing, spanking nebo mužík poskakující na pogo tyči ve tvaru penisu. Každý si přijde na své. Kamera se houpe, švenkuje, stoupá a klesá, zatímco na scénu postupně vstupují hlavní aktéři.
Jeden útok na smysly a dobrý vkus střídá další, to vše v pulzujícím rytmu jazzového soundtracku Justina Hurwitze, jehož repetitivnost a malý dynamický rozsah však po chvíli začíná lézt na nervy. Sekvence trvá zhruba půl hodiny, asi desetkrát déle, než by bylo potřeba. I tento aspekt je pro film charakteristický.
Na povrchu
Osmatřicetiletý režisér Chazelle, jehož muzikál La La Land obdržel šest Oscarů, hned zkraje dává na vědomí, že počátky Hollywoodu nebyly jen lesk, sláva a elegantní šaty, ale také chaos, hýření, extravagance. Není divu. Při psaní scénáře se vedle výpovědí pamětníků a životopisů hvězd inspiroval knihou avantgardního filmaře Kennetha Angera nazvanou Hollywood Babylon tvořenou převážně šokujícími, vzácně pravdivými zákulisními drby.
Celý snímek, počínaje prologem odkazujícím ke kauze komika Roscoea Arbucklea, je v zásadě pásmo otřepaných klišé a dávno vyvrácených hollywoodských legend. Mnohaminutové sekvence bývají nejčastěji vystavěné jako komediální skeče s údernou pointou. Aby držely pohromadě, propojují je osudy několika postav, zpravidla založených na reálných historických osobnostech.
Manny v podání Diega Calvy během party potkává Nellie. Aspirující herečka, kterou hraje Margot Robbie, svým typem, životním příběhem i nejčastějšími rolemi připomíná dávnou hvězdu Claru Bow. Oba by se z okraje Hollywoodu rádi dostali do centra dění, což se jim díky vzájemné podpoře - navzdory různým předsudkům a závislostem - zpočátku daří.
Namísto uklízení cizího nepořádku Manny začíná udělovat příkazy a Nellie dostává čím dál významnější party. Hrdinové ale postupně ztrácejí počáteční nevinnost a autenticitu. V lecčem připomínají protagonisty Chazellových starších filmů Whiplash a První člověk, kteří kvůli dosažení ambiciózních cílů rovněž museli podstupovat velké oběti a projít peklem.
V případě Babylonu, jehož nejhrůznější sekvence se odehrává v rudě nasvíceném kalifornském podzemí, to platí doslova. Akorát tentokrát nejde o koncentrovanou charakterovou studii. Vlastně ani o portrét filmařské komunity. V obou případech vyprávění dlí na povrchu.
Konec večírku
Velkolepé úvodní slavnosti se účastní i Jack Conrad, stárnoucí filmová hvězda, která nevyhasla jen zásluhou alkoholu a okouzlujících úsměvů mladých žen, doufajících, že jim zajistí kariéru u filmu. Tohoto narcistního milovníka, stále skeptičtějšího vůči budoucnosti kinematografie, vymodeloval Brad Pitt podle herců jako John Gilbert či Douglas Fairbanks.
Hudební doprovod na večírcích zajišťuje jazzový trumpetista Sidney Palmer. Jeho dějová linie kopíruje kariérní oblouk muzikantů typu Louise Armstronga nebo Dukea Ellingtona, kteří byli v počátcích zvukové kinematografie obsazováni do krátkých hudebních snímků. To někdy vyžadovalo takzvaný blackface neboli začernění obličeje, ať jsou dost tmaví i pro jižanské publikum.
Queer hrdinka vystupující pod exotickým pseudonymem Lady Fay Zhu pro změnu nese rysy první asijsko-americké filmové hvězdy Anny May Wong. Její svůdné vystoupení v pánském smokingu je variací skandální scény ze snímku Maroko s Marlene Dietrich v hlavní roli.
Výčet odkazů by mohl pokračovat. Bezpochyby jde o jeden ze způsobů, jak si Babylon užít: neřešit jednorozměrné postavy a schematickou zápletku, pouze se bavit momentální atrakcí. Jenomže Damien Chazelle k vlastní škodě nechce jen vyvolávat údiv režijní virtuozitou, zejména rytmicky přesnými střihy, ale také dojímat.
Ve druhé polovině naznačuje, že po nástupu zvuku a zavedení Produkčního kodexu, regulujícího obsah filmů dle přísných morálních kritérií, se Hollywood stal opatrnějším a konzervativnějším. Nestřídmý večírek, kam byli zváni všichni bez ohledu na rasu, společenské postavení nebo živočišný druh, skončil.
Nejvíc na to doplatili lidé jako Sidney nebo Lady Fay Zhu, kteří neměli vyhovující barvu pleti a nereprezentovali "správné", tedy katolickou církví schválené hodnoty. Jiné, například Mannyho, pohltila "továrna na sny", jež lidi vytrhává z kořenů a okrádá je o identitu, aby mohli sloužit coby zaměnitelná kolečka v obřím průmyslovém soukolí.
Obě postavy ale z vyprávění mizí, aniž by jejich příběhy byly uspokojivě završeny. Jen poukazují na jednu z odvrácených tváří Hollywoodu, kde vzrušení z umění jde ruku v ruce se zneužíváním druhých. Podobně utilitárně režisér nakládá také s ostatními figurami, které o svou podstatu přijít nemohou, neb žádnou nemají.
Málo myšlenek
Při ohromné kadenci nápadů a frenetickém tempu vyprávění, kdy za sebe hlava nehlava vrší groteskní scény, snímku nezbývá čas rozpracovat postavy, proměnit je v něco víc než karikatury. Jakýkoli vážnější dialog přehluší komické odlehčení, kdy se někdo majestátně pozvrací nebo spadne z balkonu.
Kromě moči, exkrementů a zvratků je konstantou Babylonu záběr z jeřábu, kdy se kamera od stropu zhoupne k jazzovému orchestru a prudký nájezd zakončí detailem hrající trubky. Když k tomu ve snímku s nepříliš širokým stylistickým rejstříkem dojde pošesté, vnucuje se otázka, zda opravdu sledujeme film o lásce ke kinematografii, nebo film zamilovaný do sebe sama.
Podobně omezené je bohužel spektrum myšlenek, okolo nichž mozaikovité vyprávění divoce víří. Přemíra vjemů a představování stále dalších bizarních figurek nedovoluje vytvořit si ke komukoliv pevnější citové pouto, natož se zamyslet. Můžeme jen prožívat.
Film servíruje banální věty o síle a kráse pohyblivých obrázků. Zejména v sentimentální poslední třetině, víc tragické než komické, která jako by měla předchozí záplavě vulgárních scének narychlo dodat emoční a intelektuální hloubku.
Když se postava Brada Pitta dojímá nad Hollywoodem coby "nejmagičtějším místem na světě", je toto přepnutí do melancholie překvapivější a svým způsobem i méně vkusné než láhev šampaňského v zadku během úvodních orgií. Vzhledem k nepříliš oduševnělým obrazům hédonismu, kterých jsme byli svědky dosud, je záhadou, o jaké magii protagonista mluví a co přesně chtěl režisér roztěkaným dílem vyjádřit.
Pochybnost ještě zbytní během protahovaného epilogu odehrávajícího se v průběhu filmové projekce. Mannyho dojme k slzám a stejnou emoci má kýčovitá scéna zřejmě vyvolat v divácích. Ano, kinematografický průmysl se rodil těžko, z krve, slz a jiných tělesných výměšků. Mnoho vztahů a životů zničil, ale dnes díky tomu můžeme žasnout před velkým plátnem, sugeruje nám Damien Chazelle.
Popírá při tom sám sebe. Americký filmař Hollywood zároveň oslavuje i kritizuje, velkými tiskacími písmeny píše milostný dopis i cynický bulvární pamflet. Babylon je na jednu stranu explicitní, vyšinutý, nechutný a ostentativně pro dospělé, na stranu druhou kinematografii velebí s dětskou naivitou. Minimálně v jednom případě musí jít o přetvářku.
Žánrově nesourodé epizody si díky výstředním postavám a snaživým hercům člověk možná vychutná, bude mít ale co dělat, aby z nich po odchodu z kina poskládal něco smysluplného.
Film
Babylon
Scénář a režie: Damien Chazelle
CinemArt, česká premiéra 19. ledna.
