Ostrava/Praha - Slavná česká herečka Lída Baarová byla hvězdou evropského formátu a nechybělo mnoho a mohla se stát i hollywoodskou star. Stejně kontroverzní jako její známost s Adolfem Hitlerem či vztah s Josephem Goebbelsem je i její postoj k vlastní minulosti. A také časté přepisování životopisu a relativizování jeho položek.
Baarová popisovala v různých érách své osudy rozdílně, upozornil v knize Tři životy spisovatel a publicista Ondřej Suchý. Název je velmi výstižný.
V knize Útěky sepsané v roce 1983 s Josefem Škvoreckým líčí herečka své eskapády velmi otevřeně, memoáry z roku 1991 Života sladké hořkosti jsou naopak plné zamlčených skutečností, relativizování a neodhalených tajemství. Ve vzpomínkách, které česká hvězda sepsala s německými autory Richardem Kettermannem a Uwe Schmidtem Lida Baarova: Die süsse Bitterkeit meines Lebens (Sladké hořkosti mého života), líčí své nejkontroverznější skutky a rozhodnutí v době, kdy se stýkala s Hitlerem a Goebbelsem zcela bez zábran, takřka se snahou německé publikum ohromit.
"Dokud Lída Baarová žila, tvrdila, že v Útěcích se 'dělala hezká' a v Sladkých hořkostech že napíše, jak to doopravdy bylo. Já jsem Sladké hořkosti nečetl, neměl jsem čas ani chuť. Pokud vím, dělal to s ní pan Kožík, zkušený spisovatel," odpověděl po rozporuplnosti obou dokumentů Josef Škvorecký na dotaz spisovatele Suchého.
Literární historik: Žádná Matka Tereza to nebyla
Motivace herečky byla spíše opačná, tedy "udělat se hezčí" v nových memoárech, k čemuž dospěla také dokumentaristka Helena Třeštíková, jež o Baarové natočila dva snímky. Upozorňuje, že zatímco v roce 1983 ji nenapadlo, že by se někdy mohla do Československa vrátit, a proto hovořila otevřeně, tak v roce 1991 si novou autobiografií v podstatě připravovala půdu pro návrat.
"Je to člověk vláčící svůj osud, žádná Matka Tereza. Pro Němce jsou určité věci senzace a jsou jich dychtivi, pro Čechy může být totéž zavrženíhodné. V textu pro Němce umí Baarová leccos vnadně naznačit, v textu pro Čechy to ladně smetává ze stolu. Ví dobře, co dělá. A v tom je problém memoárové literatury faktu: vždy se tváří, že něco proběhlo tak, jak se o tom píše. Ačkoli může jít o totální fikci," říká literární historik Vladimír Novotný.
Lída Baarová se začátkem 90. let snažila zpochybnit memoáry sepsané s Josefem Škvoreckým. Tvrdila, že šlo o nezávazné klábosení mezi aperitivem a červeným vínem, s knihou nesouhlasila, neschválila ji a chtěla ji předělat.
S touto interpretací zásadně nesouhlasí literární historik Vladimír Novotný, jenž o Škvoreckém a jeho díle hodně publikoval. "Josef Škvorecký chtěl být vždy britským džentlmenem a v tomhle případě bych mu věřil na slovo. Bylo mu jasné, že tohle je ožehavá záležitost, že by také mohl být žalován... Byl to také zkušený nakladatelský redaktor a dobře věděl, co se patří."
Každopádně začátkem 90. let sepsala Baarová nové vzpomínky, pozoruhodná na nich je i skutečnost, že jejich nepřiznaným spoluautorem je český spisovatel František Kožík, muž, jenž měl kdysi pletky s její sestrou Zorkou a dobře se znal i s Lídou. Jediné, co byl ochoten přiznat, byla skutečnost, že pomáhal herečce s korekturami. O jeho spoluautorství nicméně svědčí četné pracovní dopisy, které si oba vyměnili.
"František Kožík se ve válečných letech čile pohyboval v kruzích kolem Baarové, museli mít velice úzké vazby. Navíc právě Kožík má z té doby pořádné 'máslo na hlavě'. Nemýlím-li se, zrovna on přeložil do češtiny třeba slavnou 'hymnu' wehrmachtu Lili Marlen. A Emanuel Moravec ho poslal za svědectvím do Katyně. Proto logicky nechtěl v těchto dávných věcech být moc připomínán," vysvětluje Novotný.
Historička: Že se v Německu ještě nic nedělo? Nesmysl
Kromě snahy přepisovat své soukromé dějiny lze u Baarové narazit i na "přepisování" těch světových. Svá špatná rozhodnutí často omlouvá slovy, že se v Německu v období od roku 1934 do léta 1938, kdy se s tamějším nacistickým režimem zapletla, ještě nic tak hrozného nedělo. Tehdy ještě nešlo o válečné zločince, hrůzy války přišly až potom.
Z omylu ji může vyvést každý odborník na novodobé evropské dějiny.
"Rozhodně se nedá říci, že se v Německu od nástupu Hitlera k moci nedělo nic, co mohl dobrý pozorovatel zaznamenat. Například hned po převzetí moci začali nacisté pálit 'nevhodné' knihy, budovat koncentrační tábory a pronásledovat mimo jiné i spisovatele a jiné pracovníky kultury a cenzurovat vše, co neodpovídalo jejich ideologii," upozorňuje Nina Pavelčíková z Ostravské univerzity.
Připomíná i vydání Norimberských zákonů v roce 1935, namířených proti Židům a všem, kdo nepatřili podle nich k "čisté nordické rase" a dle znění zákonů porušovali "čistotu árijské krve".
"Na jejich základě byli Židé postupně zbavováni majetku, vyřazováni z povolání, veřejného života a podobně. Až do zániku režimu trval pro obyvatele nacistické říše přísný zákaz styku s nositeli 'nečisté krve'," říká Pavelčíková.
Zmiňuje také tzv. noc dlouhých nožů, která proběhla v noci z 29. na 30. června 1934. "Během ní byli svými soudruhy povražděni vedoucí představitelé ozbrojené složky NSDAP, tzv. SA, 'hnědé košile'. To bylo ovšem vyřizování účtů mezi nacisty a veřejnost asi nebyla informována."
O naivitě a nepříliš velkém politickém rozhledu Baarové svědčí i její slova, že nemohla vědět, že národní socialisté jsou špatní lidé, protože v Československu k nim patřil například Edvard Beneš.
"Kromě shody v názvu opravdu není možno srovnávat. Čeští národní socialisté byli politickou stranou, jež působila v demokratickém státě v rámci jeho zákonů, neměli diktátorské ambice. Sám Beneš byl otevřeným nepřítelem nacismu, ČSR přijala stovky německých exulantů, kteří utíkali před nacismem, na mezinárodní scéně v rámci Společnosti národů prosazoval Beneš obranu proti nacistickým mocenským a válečným plánům," líčí historička Nina Pavelčíková.
Goebbels: Místo válečného zločince milovníkem v Japonsku?
Jak popisuje Lída Baarová v knize Útěky, kdyby Adolf Hitler osobně na stížnost Magdy Goebbelsové nezakázal jejímu manželovi pletky s českou herečkou, mohla se svým Josephem odletět do Japonska. Budoucí válečný zločinec tam chtěl vést soukromý život stranou veškeré moci, v nadsázce říkal, že by tu klidně i prodával kravaty.
Taková představa je ale podle historičky z říše snů a nesplnitelných slibů.
"Goebbels byl oddaným stoupencem Hitlera a nacistickým ministrem propagandy. Je otázka, nakolik mohl myslet vážně své sliby Baarové, pronesené zřejmě ve chvílích, kdy jej ovládaly jiné než politické vášně. Uměl být ovšem velmi přesvědčivý a působil podobně jako Hitler silně zejména na ženy, oba měli velmi specifické charisma," říká Pavelčíková.
Když bychom zašli ve spekulacích ještě dále - pakliže by Baarová se svým milencem skutečně zmizela do Japonska a Goebbels by se zcela stáhl z politiky, mohlo být řádění nacistického režimu či hrůzy války mírnější? I tuto hypotézu historička zpochybňuje. Podle ní by za něj jistě Hitler našel náhradu. Upozorňuje rovněž na skutečnost, že v rámci hierarchie nacistické moci nehrál Goebbels tak významnou roli jako například Himmler či Heydrich.
"Celkově lze říci, že mladičká Baarová byla opravdu velmi naivní a neinformovaná, zahleděná do sebe a do své slávy. Souhlasím s výrokem dokumentaristky Heleny Třeštíkové, že její reflexe minulosti mohla být hlubší a opravdovější," uzavírá Nina Pavelčíková.
