Nebo jiný příklad. Policie začne mlátit protestujícího před domem, jehož majitel útoku přihlíží. Začne jej natáčet na mobilní telefon, čímž ale riskuje, že na sebe upozorní a že se pak režim pomstí nejen jemu, ale také všem jeho blízkým? Nebo vyslyší prosby rodiny, ustoupí od okna a schová se?
Některá z těchto dilemat zachycuje dokumentární film Myanmar Diaries (Barmské deníky). Na festivalu Berlinale ho tento týden představil anonymní kolektiv deseti mladých barmských filmařů, kteří zachycují, jak se jejich země změnila po loňském vojenském převratu.
K němu došlo krátce po volbách z listopadu 2020, v nichž s převahou vyhrála Národní liga pro demokracii premiérky Do Aun Schan Su Ťij. Barmánci, z dřívějška zvyklí na vojenský režim, tou dobou již několik let žili v relativně svobodných poměrech a ekonomicky prosperující zemi se postupně snažili přeměnit na demokracii.
Vloni v únoru se ale moci násilím chopila armáda pod vedením generála Mina Auna Hlaina. Zadržela demokratické politiky v čele s nositelkou Nobelovy ceny Su Ťij i prezidentem Win Myinem a spustila rozsáhlé represe vůči opozici. Od té doby je Barma vojenskou diktaturou.
Podle zdejší Asociace na pomoc politickým vězňům známé pod zkratkou AAPP za rok zahynulo téměř 1600 lidí a dalších více než 12 tisíc armáda zatkla. Mezinárodní organizace pro lidská práva Human Rights Watch obvinila juntu ze zločinů proti lidskosti.
"Museli jsme při natáčení hodně improvizovat. Nikdo jsme netušili, jak strašně to dopadne," popsal teď na německém festivalu jeden z dokumentaristů. Ti kvůli obavám o vlastní bezpečí zůstávají v anonymitě, říkají si jednoduše Myanmar Collective.
"První dva tři týdny po převratu byla atmosféra v ulicích ještě pořád euforická," vzpomíná účastník protestů na dobu, kdy se občanská společnost snažila postavit vojenskému režimu. "Pak ale armáda zahájila násilné represe a natáčet dál znamenalo riskovat," dodává.
Fakt, že dokumentaristé byli v ohrožení života, ovlivnil také podobu zhruba sedmdesátiminutového snímku. Některé pasáže připomínají spíš klasický dokument, jiné připomínají umělecké instalace či sevřená komorní dramata. Jako třeba scéna s plačícím dítětem v domě, do nějž se dobývají vojáci, aby dítěti zatkli matku.
V jiném záběru obklíčený muž vylézá na balkon a prosí příslušníky ozbrojených složek, aby na něj nestříleli, že se dobrovolně vzdá. Další pasáž se soustředí na dívku, které se podařilo uprchnout do thajského Bangkoku, teď ji ale sžírají výčitky svědomí, protože v Barmě nechala přátele i rodinu.
Ještě jiný segment zachycuje otce, který navzdory stávce dál chodí do práce. Kvůli tomu se ale bojí o syna, kterému vrstevníci vytýkají právě fakt, že jeho otec dál pracuje a neprotestuje. Demonstrace se samozřejmě konají už za pandemie, a tak mají všichni účastníci respirátory a snaží se dodržovat rozestupy.
"Každý filmař vypráví trochu jinak," shrnuje různorodou povahu snímku nizozemská producentka Corinne van Egeraatová, která záběry sestříhala a poskládala se svým manželem Petrem Lomem.
Na začátek filmu zařadili známé virální video, jež neplánovaně zaznamenalo zahájení převratu. Zachycuje učitelku tělesné výchovy Khing Hnin Wai, která pravidelně cvičila před budovou tamního parlamentu v hlavním městě Neipyijto a poté videa uveřejňovala. Vloni v únoru cvičila a natáčela také ve chvíli, kdy už jí za zády projížděla vojenská vozidla. Tanků si učitelka všimla až později.
"Byli jsme neustále ve spojení, a takhle jsme jednotlivé záběry postupně pospojovali," dodává producentka filmu, která s manželem v Barmě čtyři roky žila. Teď se snaží přispět k tomu, aby svět na tamní dění nezapomněl.
Umělecký ředitel berlínského festivalu Carlo Chatrian snímek označil za "politicky nesmírně relevantní svědectví". Podle časopisu Screendaily.com dokazují Myanmar Diaries, že "filmy se dají vytvářet i v těch nejobtížnějších a nejnebezpečnějších podmínkách".
Server Cineuropa.org popisuje i hrané etudy, které filmaři vložili mezi dokumentární záběry. V jedné muž usíná u televizního seriálu Teorie velkého třesku, když mu do pokoje vstoupí duch a sedne si mu na klín. V jiném se protagonista rituálně rozloučí se svou zabitou ženou, načež spáchá sebevraždu. "Je to politicky i umělecky silný film nehledě na to, v jak nízkorozpočtových podmínkách vznikal," míní server, podle nějž jsou scény dobře pospojované, celek graduje a divák od plátna neodtrhne oči.
Myanmar Diaries zatím nemají českého distributora, festival Berlinale je uvádí v sekci Panorama.
