Emanuel Moravec, který žil v letech 1893 až 1945, byl ctižádostivý muž, měl blízko k prezidentům Masarykovi i Benešovi a měl rád mladá děvčata. Od prvních chvil snímku Anatomie zrady se však zdá, že nikdo nemá rád jeho. Domácí dusno naznačené první scénou v různých obměnách pokračuje následujících zhruba 40 minut a spolu s ním dusno politické.
Píše se rok 1938, Beneš odmítá Moravcovy názory, že je třeba se postavit Německu. Rozený řečník a autor rozsáhlých pojednání na politická témata Moravec postupně přichází o možnost promlouvat k národu v rozhlase i ke studentům na půdě vysoké školy, kde dosud přednášel. Noviny se zdráhají tisknout jeho články. Poslední kapkou je propuštění z armády na dlouhodobou neplacenou dovolenou.
Mezitím Moravec vymění druhou manželku za mladší služebnou, která zastává roli matky Moravcova nejmladšího syna Pavlíka. Zneuznaný muž řeší, jak naplnit své ambice a uživit rodinu. To vše jsou fakta, známé střípky dějin. Tvůrci snímku s ambiciózním názvem Anatomie zrady z nich však žádný anatomicky přesný obraz nesložili.
Většinu první části snímku sledujeme muže, kterému se v životě všechno hroutí. Hned zkraje vidíme konec jednoho manželství a začátek nového románku se služebnou, přitom ve filmu není jediná scéna, kdy by se k Moravcovi některá žena chovala hezky. Buď křičí, nebo si stěžují, případně se tváří posměšně, až nenávistně. Divák hozený doprostřed děje netuší proč. Spolu s tím se hroutí Moravcův profesní život a přichází i hmotná nouze.
A když se v takové situaci skrze dvířka depresí a denního popíjení prodere nabízený prstík v podobě fiktivní postavy šarmantního mladého nacisty a dřívějšího Moravcova studenta Waltera Gretzkiho, Moravec chňapne rovnou po celé ruce.
Toto psychologizující pojetí se zdánlivě pokouší proniknout pod povrch, najít motivace pro Moravcovo kolaborantství, přitom ukázat i jeho kvality. Jenže v této optice zaniká jakýkoli skutečný pokus se těm motivacím přiblížit. Jaký byl Moravec člověk? Mohla za jeho kolaborantství souhra okolností? Sice zradil, ale měl proč se cítit zrazen pomnichovskou druhou republikou? Byl to voják a politik, který odjakživa tíhnul k autoritářským systémům, takže u něj k žádnému velkému obratu nedošlo?
Film z Moravce dělá částečnou oběť okolností, ale už se nevěnuje například tomu, že finanční potíže měl mnohem dříve a že ho přátelé museli oddlužit, neboť žil na vysoké noze. Do jeho povahy, vrtochů, osobního života se filmařům nedaří proniknout. Scénář Lucie a Josefa Konášových ukazuje schematický přerod člověka v monstrum, aniž by říkal, jakým byl člověkem a nakolik se stal monstrem z přesvědčení či ze zbabělosti nebo prospěchářství.
Režisér Biser A. Arichtev skládá materiál tak, aby vynikly především dobové rekvizity, ať už je to vůz, nebo drahé šedé kabáty, které nosí Moravec či jeho dva starší synové. Čas od času do děje vpadnou skutečné dobové kolorované záběry, po nichž kamera opět skočí ke kýčovitému záběru na architektonické dominanty Prahy.
Taková neobratnost se jistě dá částečně vysvětlit rozpočtem, ale ilustruje nesoudržnou povahu díla, které se nikdy nepovznese nad sled historických momentů, defilujících jako ve školním sešitě, občas obalených trochou vyhrocených emocí, doprovázených tíživou, nadužívanou hudbou, která je hlavní nositelkou atmosféry.
Snímkem se mihnou mnozí zasloužilí i mladí talentovaní herci: Viktor Preiss v roli prezidenta Beneše, Vladimír Polívka coby Moravcův příznivec Walter Gretzki, Ondřej Vetchý a Ondřej Malý jako přátelé a kolegové, k nimž se Moravec později obrátí zády.
Ale samotný Marián Labuda mladší v roli Moravce nenachází či nedostává klíč, jak komplikovaného hrdinu uchopit. Částečně ho o tu možnost obírá scénář, zbytek dokoná fakt, že je předabován do češtiny. Zůstává tak jen u vizuální podoby.
V jediném momentu Moravec projeví otcovskou něhu k synovi Pavlíkovi, fyzickou, opravdovou. Jinak jedná a chová se bez emocí. Byť jeho tváří občas hýbají záchvěvy citů, nelze odečíst jakých. Je to hra na nečernobílé drama, která končí u náznaků a diváka nechává plavat.
Ve druhé části se Moravec v roli aktivního šiřitele propagandy i ministra školství a lidové osvěty mění v přesvědčeného nacistu, který neváhá poslat syny do německých škol či na frontu. Opět se nabízí otázka, zda ho pohání ctižádost, či přesvědčení. Žádná morální dilemata se ale ve filmu neobjeví, mezi řádky prošumí tragické dopady Moravcových činů na vlastní rodinu.
Anatomie zrady se nepochybně pokouší o plastičtější obraz doby. Nedojde však dál než k banálnímu zjištění, že v sobě Moravec, tak jako většina lidí, má kladné i záporné stránky, aniž by se jedny i druhé blíže zkoumaly. Tvůrci navíc ve snaze přiznat mu i klady přehánějí v portrétu Moravce coby tragického hrdiny. Ještě podivněji dopadá snaha vykreslit lidsky českého fašistu Jana Ryse-Rozsévače.
Pouštět se do temnějších zákoutí historie je důležité. České kinematografii až na výjimky chybí schopnost kriticky reflektovat minulost, především tu nedávnou. Anatomie zrady se však noří do složitých kapitol dějin podobně problematicky jako nedávné drama Toman Ondřeje Trojana.
Oba projekty si nejsou příliš podobné esteticky, Toman navíc vypráví o mnohem méně známé postavě českých dějin. V obou případech se ale snaha o komplexnější pohled na problematickou figuru mění ve vyprávění, které divákům nenabízí mnoho způsobů, jak s dílem komunikovat, jak na protagonistu pohlédnout. Vše končí u náznaků, že věci byly trochu složitější, než by šlo vyčíst ze školních osnov. Ale chybí perspektiva, s níž by se dalo polemizovat nebo se ztotožnit.
Jenže taková nejednoznačnost je podobně problematická jako schematický pohled, v němž historie vidí pouze hrdiny a padouchy, vítěze a poražené.
