V Praze, kde z velké části natáčel své nejnovější historické drama Amundsen, režisér poskytl rozhovor pro Aktuálně.cz. Film od čtvrtka hrají česká kina a hrdina v něm není vykreslený jen jako národní hrdina. "Je to tragédie člověka, který dobyl svět, ale přitom zůstal chudý, a to nemluvím jen o penězích," říká Espen Sandberg.
Z vašich posledních tří filmů - Amundsena, Pirátů z Karibiku a Kon-Tiki - se zdá, že když natáčíte, potřebujete se plavit po mořích. Je to náhoda, nebo vás to téma drží?
Je to částečně náhoda. S Kon-Tiki za námi přišli. A když natočíte film, co se odehrává na moři, chodí vám pak další scénáře podobných filmů. Což mi nijak nevadilo, protože miluji vodu, rád bývám venku. Amundsena už jsme se scenáristou Ravnem Lanesskogem od začátku vytvářeli společně. Byl to vlastně pokus natočit svůj vlastní film typu Kon-Tiki.
Odkud se vynořil první nápad na zpracování tohoto příběhu?
Žiji blízko muzea Fram v Oslu, často tam chodím s dětmi. Až někdy přijedete do Osla, určitě tam zajděte. Uvnitř je polární škuner v životní velikosti zvaný Fram. Můžete se jím procházet, vidět, kde spala posádka a podobně.
Byl jsem tam a dodnes si to prolézání útrobami lodi pamatuji.
Také jsou tam letadla či model zepelínu. A nyní je dokonce v muzeu i naše letadlo, které jsme vybudovali pro potřeby filmu, což je skvělé. Návštěvy muzea mě přiměly přečíst si víc o Amundsenovi. Zaujala mě jeho povaha, byl to velmi nahněvaný člověk se spoustou osobních problémů. Pohltilo mě to.
Jak Amundsena vnímá dnešní norská společnost? Jako hrdinu? Protože minimálně podle filmu může být pohled na něj komplikovaný.
Na jednu stranu je ikonou, pro Norsko je to symbol. Stali jsme se nezávislým národem v roce 1905 a on dobyl jižní pól o šest let později. Naše země byla mladá, hledali jsme vlastní identitu. A tím, že Amundsen porazil britské impérium a dostal se do světových zpráv, se stal součástí příběhu Norska. Ve škole jsme se učili, kterak vyhrál závod se Scottem. A to bylo vše. Přitom v pozadí a v Amundsenově životě najdeme mnohem víc. Chtěl jsem lidem odvyprávět, jaký typ osobnosti vyžaduje podobný čin, jaké jsou důsledky podobné vášně, jaké je s podobným člověkem žít.
Vnímáte to i jako tragédii? O člověku, který nebyl úspěšný v osobním životě, ale minimálně sám se považoval za nedoceněného i v tom profesním?
Určitě. Měl za to, že si zaslouží mnohem větší uznání. Je to tragédie člověka, který dobyl svět, ale přitom zůstal chudý, a to nemluvím jen o penězích. A platí to pro mnoho lidí, kteří se ženou za jediným snem. Nakonec mohou ztratit vše ostatní - někdy včetně toho snu. Přicházejí o to, co z vás dělá vyrovnanou lidskou bytost. Najednou se probudí a dojde jim, že nemají přátele, rodinu, nic. Existuje přísloví, že cenu za úspěch často zaplatí ti ostatní. To mi přijde trefné. A podle mě je třeba být v životě vícero lidmi, být partnerem, bratrem, otcem, neupnout se na jedinou roli. On chtěl jediné: prozkoumávat svět. Jenže jak lze nadále zůstat objevitelem, když už vše bylo objeveno?
Jak se díváte na celou tu éru velkých průzkumnických cest okolo přelomu minulého a předminulého století? Lze v ní vidět kus romantiky, ale také bláznovství. Amundsen se cítil být vědcem, ale byly tyto objevy skutečně prospěšné lidstvu?
Myslím, že nijak valně.
Nelze to s trochou kacířství nazvat jakýmsi adrenalinovým extrémním sportem?
Jistě. Amundsen se chtěl hlavně zapsat do dějin. Dělal to kvůli sobě. Prováděl vědecký průzkum, ale to bylo čistě kvůli financování svých výprav. Leccos pro vědu udělal, ale to bylo z nutnosti, měl na to lidi. A svůj úspěch nechtěl s nikým sdílet. To je další nedorozumění, kterému podléhal: že když se o něco podělíte, zchudnete. Je to právě naopak.
Vidíte nějakou podobu mezi vašimi skutečnými dobrodruhy a mořeplavci Amundsenem, Thorem Heyerdahlem a fiktivním pirátem Jackem Sparrowem z Pirátů v Karibiku?
Jack Sparrow je jistě také velká osobnost, ve velmi podivném smyslu je to vůdčí typ. Lidé ho následují, neboť se zdá, že má v hlavě nějaký plán. To je vůbec zajímavá věc: jakmile máte plán, lidé vás následují, i když je ten plán úplně šílený. Třeba svázat k sobě jedenáct kmenů a přeplavit na nich Pacifik, největší oceán na světě, jako to udělal Thor Heyerdahl. Musíte být trochu blázen, když se do něčeho takového pustíte.
Možná i proto se nabízí srovnání, filmová fantazie s piráty a monstry není od dnešních moderních životů běžných smrtelníků o tolik vzdálenější než heroické činy skutečných dobrodruhů dřívějších dob.
Jeden z hlavních důvodů, proč jsou Piráti z Karibiku tak atraktivní, se jmenuje svoboda. Jack Sparrow zosobňuje svobodu. Nestará se o běžné zvyky a o reakce okolí, a proto může udělat cokoli. Což je sen, který do jisté míry máme všichni. A podobně to, myslím, měli i Thor Heyerdahl a Roald Amundsen. Nežili konvenční život. Nikdy nepracovali. Nebáli se potíží. Dnešní mladí lidé a vyznavači extrémních sportů hledají něco podobného. Svobodu a pocit, že jste právě teď skutečně naživu. Že žijete přítomným okamžikem, který už nelze zopakovat.
Jak odlišné bylo natáčení jednoho dílu obří hollywoodské ságy Piráti z Karibiku oproti evropským produkcím? Šlo vše podle očekávání, nebo vás na té zkušenosti s velkým studiovým filmem něco překvapilo?
Hollywood je pochopitelně svět, kde svůj projekt na place sdílíte se stovkami a stovkami lidí. Takže ten rozdíl je jako místo plavby na malé loďce řídit obří tanker. Když chcete zatočit, chvíli to trvá. Zatímco při natáčení Amundsena je taková "zatáčka" mnohem snazší.
V Hollywoodu si mnohem více lidí hlídá své peníze, proto je tu více schůzek, spousta politiky. Na tom není nic špatného, prostě to tak je. Zároveň ti producenti jsou opravdu přemýšliví, chytří a zkušení lidé, takže byste byl blázen, kdybyste se s nimi nechtěl scházet a diskutovat.
Prostředí je až překvapivě kolaborativní. A v Hollywoodu je také vždy tendence posouvat status quo. I když uděláte něco skvělého, neustále někdo přemýšlí, zda to lze posunout ještě dál. Právě toto nastavení, toto stálé tázání: "Můžeme to ještě vylepšit?" je pro režiséra osvěžující. Je to stresující prostředí, chce se po vás hodně, ale také vás to posouvá dál. Tuhle energii lze z amerických filmů vidět. Součástí snahy neustále věci posouvat je i tendence najímat umělecké režiséry, aby natáčeli velké blockbustery.
Jaký pak byl ten návrat k evropské produkci? Navíc když Amundsen je váš první projekt, který nerežírujete se svým kolegou Joachimem Rønningem. Jak se natáčí v jednom a ve dvou, je to velký rozdíl?
Nevidím zas tak velký rozdíl. Už vedle sebe nemám toho druhého, s nímž bych si mohl vyměňovat názory, ale stále mohu o filmu debatovat s kameramanem, štábem a herci. Když jsme s Joachimem začali tvořit jako děti, náš velký sen byl natočit hollywoodský velkofilm. To se nám podařilo. A pak nastal ten nejlepší čas pustit se do vlastních projektů.
Jak došlo na českou koprodukci Amundsena? Jak se stalo, že se snímek odehrávající se v severských přístavech a v polárních krajích natáčel z velké části uprostřed Evropy?
Jezdí sem mnoho filmařů. Máte tu skvělé štáby i řemeslníky, dobré herce. A samozřejmě také krásnou metropoli, která se přímo nabízí k natáčení historických filmů. To byla velká pomoc, našli jsme tu spoustu interiérů a nemuseli jsme vše stavět ve studiu. A také jsme získali z České republiky nějaké peníze, což pomohlo, neboť Amundsen je na Norsko velmi drahý projekt.
Jaký byl rozpočet?
7,5 milionu amerických dolarů.
A jaký tedy byl největší přínos českých filmařů?
Všechny interiéry, jako třeba Amundsenův dům, byly postaveny zde. Na takové úrovni, jaké bychom, myslím, nebyli v Norsku schopni. Také tu vznikly všechny kostýmy, jejichž design měla na starosti Michaela Hořejší. Její návrhářské schopnosti i znalost toho, co lidé nosili, byly ohromující. Má obrovskou kolekci oblečení z té doby. Herci byli štěstím bez sebe, že mohou nosit autentické, sto let staré kostýmy, které jim pomohou dostat se do role. A bylo by toho ještě mnoho.
Scény z polárních výprav jste točili ve studiu i ve skutečné přírodě?
Obojí. Natáčeli jsme na Islandu, protože už není povolené brát na Antarktidu psy. A stejně bychom na to neměli peníze. Byli jsme nicméně v kontaktu se spoustou norských polárníků, kteří na jižním pólu byli. Zpracovali jsme jejich fotografie v počítači a zkombinovali vše se skutečným natáčením na Islandu. Lidé, kteří tam byli, tvrdí, že výsledek působí velmi věrně.
Co bylo na natáčení v extrémních přírodních podmínkách nejtěžší?
Asi déšť. Když se rozpršelo a my si jen říkali: "Bože, to ne." Celá iluze byla pryč. Antarktida je ve skutečnosti nejsušší kontinent. Nasněží tam jen deset centimetrů za rok. A přitom její tloušťka dělá nějakých 3000 metrů. Takže zabralo pěkný čas navršit tolik sněhu a ledu. Ale poprali jsme se i s deštěm, ať už v postprodukci, nebo pomocí sněžných děl. To je prostě Island, počasí se tam mění jako lusknutím prstů.
Máte rozpracovaný nějaký další projekt?
Mám spoustu plánů, ale nic zatím není podepsáno, takže o tom nemohu hovořit. Ale chystám jeden velmi odlišný film.
Tentokrát žádná mořeplavba?
Trocha jí tam bude, ale jinak půjde o úplně jiný žánr. Což mě těší, rád zkouším nové věci. A rád se také filmařsky pohybuji mezi Amerikou a Evropou.
Takže se vracíte do Hollywoodu?
Možná, uvidíme. Záleží, který projekt dostane zelenou jako první.
