reklama
 
 

Amélie z Kusturistánu rozčiluje absurdní poetikou

11. 9. 2008 17:55
Film Absurdistán je roztomilý k nesnesení

Recenze - V životě každého recenzenta přijde chvíle, kdy si řekne „Ne, tohle už nesnesu!" - a ačkoli „objektivně" ví, že dotyčný film není nejstrašnější na světě, ba dokonce, že se bude i hodně lidem líbit, nemůže si pomoci.

Zřejmě nejslavnější kritik na světě, nositel Pullitzerovy ceny, Roger Ebert, dokonce jednu svou knižní sbírku recenzí nazval I Hated, Hated This Movie (Nenáviděl jsem ten film, nenáviděl).

Dovolte mi tedy, prosím, touto cestou oficiálně nenávidět německý koprodukční snímek Absurdistán. Jeho autorům se v něm podařilo seskupit téměř všechny prvky, které nemám na filmech rád či mě přímo urážejí.

Jednak nemám rád okaté alegorie, díla, která se pomocí nějaké z prstu vycucané modelové situace snaží cosi říkat o celém světě, respektive jeho údajně všeobecných a věčných pořádcích. Proto mě rozčilují filmy o „válkách pohlaví", o tom „co se škádlívá, rádo se mívá" a o tom, že muži jsou jenom nějací a ženy jsou jenom nějaké, jedni z Marsu, druzí z Venuše a podobně.

Alegorie obvykle nic nevysvětlují, spíše zjednodušují, zamlžují a tváří se falešně, že objevují obecné pravdy. Mám za to, že doba žánru alegorie je dávno pryč a chápu je jako únik od reality, skutečné kritiky a satiry, jíž je umění schopno.

Na zápletce Absurdistánu mě neuráží, že v jedné vesnici uprostřed euroasijského ničeho jsou muži líní a neschopní trubci, zatímco ženy jakože pilné a pracovité včelky. Rozčiluje mě nesmyslnost, s jakou je toto dělení ukázáno.

Ve filmu ženy prakticky nepracují, nemají povolání, zatímco muži ano, ale tím, že muži víc polehávají a odmítají opravit porouchané vodovodní potrubí, jsou ti špatní. Ženy nevyvinou žádnou iniciativu kromě toho, že hučí do mužů, aby potrubí opravili, a nakonec jim demonstrativně odepřou sex. Ve vsi, byť zaostalé, přitom funguje telefon, svařovací nářadí je volně dostupné; zkrátka možnosti tu jsou.

Na což ihned navazuje další protivnost. Rádoby feminismus a překonané amazonství, které jsou přitom popřením toho nejpřínosnějšího, co s feminismem přišlo - debata či spor, na základě nichž si obě pohlaví nově vyjasní své role a mohou dospět k jakés takés rovnoprávnosti.

V Absurdistánu jsme na začátku i na konci na tomtéž mrtvém a oboustranně ponižujícím bodě - za všechno se platí sexem, tupé samce ovládnete vagínou a se svou rolí manželsky oficializované prostitutky se snadno smíříte. Navíc to film ukáže jako ohromnou, tedy pardon, jemnou a skoro nevinnou legraci. Mám chuť napodobit tuto scénu z Teamu America:

V Absurdistánu se často souloží přesně tak, aby nebylo nic vidět, ale aby to tam bylo a my to mohli ocenit jako poetickou vitalitu. K tomu je ovšem potřeba zároveň, aby se všichni chovali jako troglodyti či alespoň mírně retardovaní. V této záměrné naivitě, s níž mě kdysi mučila už Amélie z Montmartru, vidím pouze oslavu blbosti a filmařskou lenost vymýšlet postavám složitější motivace, z nichž by teprve mohl vzejít skutečný vtip.

Možná se to líbí slečnám, které nosí v létě pletenou čepici, aby se cítily alternativní, ale na mě to nepůsobí.

Nenávidím pseudo-poezii našlehanou ze zobrazování zaostalosti, bídy a primitivismu jako znaku čehosi jadrného, živelného a přirozeného. Proto nemám rád Emira Kusturicu a všechny filmy, kde se „básníci života" válí se slepicemi v hnoji a neumějí používat kartáček na zuby.

A ještě více mi pijí krev lidé, kteří v těchto podmínkách ani fakticky nežijí, ale pocházejí z bohatých západních zemí - jako německý režisér Absurdistánu Veit Helmer - a této poetice nečištěných zubů a chlupů lezoucích z nosu okouzleně podléhají, čímž rozmnožují a kopírují vyčpělý balkánský odér.

Tímto by pro mě Absurdistán byl pouhou směskou podbízivých schémat Amélie a nějakého kusturicovské čudo férie, která by se ještě dala nějak skousnout. Bohužel Helmer si zároveň usmyslel, že bude „filmařsky rafinovaný". A tak snímek vystaví jako údajnou poctu němým groteskám, což v době barevného zvukového filmu znamená, že se herci hloupě ksichtí do kamery a ustavičně hýkají nějaká citoslovce, jako by jim kdosi vyřízl jazyk. Jsem v pokušení zopakovat scénu z Teamu America…

Příběh čisté lásky dívky Aji a chlapce Emelka, kteří se mohou pohlavně spojit až poté, co se při vhodné konstelaci hvězd umyjí, je navíc osudový jen kvůli nesmírnému scenáristickému násilí.

Tolik nelogičností a schválností aby člověk pohledal. Ve vesnici má žít čtrnáct rodin, ale záběry na krajinu napovídají na mnohem větší osadu. Vesničané vyšlou své syny do světa, aby přivezli pomoc, ale vrátí se jen trulant Emelko, a nikdo ostatní kluky nepostrádá.

Vodovod teče čůrkem, ale poškozený je evidentně tak, že by do vesnice nedotekla ani kapka. Ženy rozdělí vesnici na polovinu, ale překročit hranice jde bez námahy.

V době největšího sucha ženy vybudují maskovaný vodní  příkop, do nějž nadržení muži spadnou. Tento příkop by jim ale zase zároveň nezabránil, aby se žen zmocnili. Na řešení, které Emelko objeví, taky vůbec nemusel chodit do světa na zkušenou; stačilo jít za nejbližší kopec.

A tak dále, a tak dále, co scéna to nějaký nonsens, lapsus a dramaturgický kapric. Toto jednoduše není lehkonohá fantazie či magický realismus, ale skrumáž iritujících pitomostí. Nechci už Absurdistán nikdy znovu vidět, nechci aby podobné filmy vznikaly, a nechci ani psát tak ošklivé recenze.

Absurdistán, Německo 2008. Režie Veit Helmer, scénář Veit Helmer, Gordan Mihic, Zaza Buadze, kamera Giorgi Beridze, hudba Shigeru Umebayashi. Hrají Kristýna Maléřová, Max Hauff, Nino Chkheidzeová, Ivane Ivantbelidze, Ani Amiridzeová, Ilko Stefanovski, Assun Planasová ad.
88 minut, distribuce: Bontonfilm. Premiéra v ČR: 12. září 2008.

11. 9. 2008 17:55

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama