reklama
 
 

Alan Rickman nenápadně měnil svět i lidi. Ochotně podal pomocnou ruku všem, kteří to potřebovali

14. 1. 2016 22:09
Ve věku 69 let odešel jeden z nejvýraznějších hereckých hlasů posledních třiceti let. Alan Rickman podlehl rakovině, jak oznámila jeho rodina ve čtvrtek ráno. Bylo to oznámení v porovnání s nedávnými bouřemi po smrti hudebníků Lemmyho Kilmistera a Davida Bowieho vlastně nenápadné; jen postupně nabírající sílu a odhalující hloubku skutečnosti, že tento muž již NENÍ. Což by mu s největší pravděpodobností vyhovovalo.

Alan Rickman se nikdy necítil ve světlech pozornosti jako ryba ve vodě a podivoval se těm, kteří ji vyhledávají. Sám mluvil o tom, že své pravé já v takových chvílích odkládá na jiné, bezpečné místo. Své povinnosti coby hvězdy, která se účastní nejrůznějších festivalů, konferencí a dalších akcí, ovšem nikdy neodbyl, dokonce opakovaně udělal i krok nad ně.

Stačí si vzpomenout na jeho loňskou návštěvu pražského Febia. Na červeném koberci a v sálech bryskně reagující a soustředěný – v koridorech mimo hlavní pozornost však ještě soustředěnější, jakoby nevnímající nic než cestu z bodu A do bodu B, od bezpečí soukromí k práci. A přesto, pokud narazil na nějaké fanoušky, zastavil se, podepsal, svolil k společné fotografii. Protože tím aspoň trochu něco zlepšil – i kdyby to měl být jen den dívky, kterou už s největší pravděpodobností nikdy nepotká.

Cítil totiž, že být hercem je do značné míry závazek – takový, ze kterého nejste nadšený, ale to vás neomlouvá, pokud jej nenaplníte.

Od grafiky přes kostýmy až k režii

U příležitosti zmíněné loňské pražské návštěvy poskytl rozhovor například časopisu Respekt, kde se mimo jiné vyjádřil i ke své profesní cestě. Rickman totiž nebyl hercem od narození. Nejprve se soustředil – a to v nejlepším slova smyslu – na jiné možné životní dráhy. Ono soustředění by mohlo být spolu s nenápadností leitmotivem jeho života; pocházel z dělnické rodiny, jeho otec zemřel, když mu bylo osm, cestu nahoru si musel vydřít. Exceloval ve výtvarných disciplínách a nakonec po absolvování studií otevřel spolu s několika dalšími spolužáky grafické studio.

A teprve poté se naplno vrhl na herectví – ovšem to divadelní a vstoupil na prkna, která znamenají svět. Byť ze začátku vstoupil spíše za ně – staral se například o kostýmy Nigela Hawthornea, známého ze seriálu Ano, pane ministře. Tato zkušenost se mu později hodila i ve světě filmu, když se podílel na návrzích pro postavu Severuse Snapea v sérii adaptací Harry Potter.

Jako divadelní herec se postupně prosazoval do sklonku sedmdesátých let, až definitivně prorazil jako hvězda v roce 1985, kdy v královské Shakespearově společnosti získal hlavní roli v inscenaci Velmi nebezpečných známostí. Označení hvězda je ovšem zavádějící; jeho cílem nebylo přitahovat davy a zářit tak, aby vynikl pouze on. Jeho cílem bylo odvádět spolehlivé výkony, dát to nejlepší roli i představení, být tím, s kým můžete počítat, pokud chcete, aby vaše představení bylo něco víc, než jen náplň času a novinových rubrik.

Na prahu čtyřicítky se pak prosadil ve filmu rolí Hanse Grubera, padoucha z kultovního snímku Smrtonosná past. Muskulaturu a extravaganci osmdesátkových záporáků nahradil akurátností a opět – jak jinak – kultivovanou soustředěností psychopata na cíl. Gruber se stal jedním z jeho slavných „dvou a půl padouchů“, které během kariéry hrál a kteří pro mnohé představovali ikonický obraz Rickmana coby herce.

Ovšem jeho záběr byl mnohem širší. Hrál v komediích i dramatech, odváděl skvělé výkony v hlavních i vedlejších rolích. A navzdory svému zdánlivě přísnému a nepřístupnému vzezření (inu, ta proklatá soustředěnost), nikdy neměl problém vzít roli nejen komediální, ale vyloženě sebeshazující. Pro fanoušky sci-fi a především Star Treku se stal kultovním díky roli ve filmu Galaxy Quest („Při Grabtharovu kladivu, při synech Worwaina! Již nikdy nevznikne pokračování?!“), případně jako hlas depresivního robota Marvina ze Stopařova průvodce po Galaxii nadšenci (kdo by to zvládl lépe?), nadšenci do tvorby Kevina Smithe si jej vždy spojí s Hlasem božím ze snímku Dogma.

A postupně se propracoval – v divadle i ve filmu – k režii. V roce 1997 natočil drama Zimní host a předloni Královu zahradnici. Oba snímky se vyznačovaly jistou nenucenou nenápadností, ale zároveň důstojným šarmem (stejně jako Rickman sám) a především tím, že opravdu chtěly něco sdělit, nacházet nejen jednoduché pravdy, ale i otázky.

Ten-který-se nebojí-pomoci

Jako herec se našel v postavách, které dokáží spojit smutek s vtipem (jako v Lásce nebeské) nebo upjatost s bouří pečlivě skrývaných emocí (jako v Harrym Potterovi). Kolegové jej označovali za herce, který o svých rolích opravdu přemýšlí, což zní mnohdy jako klišé, ovšem v Rickmanově případě je spíše ještě pouhým stínem pravdy. Jako kdyby tím, jak se nevyžíval v pozornosti médií, měl mnohem více času tříbit své názory a postoje.

Pokud tedy máme říct, kdo odešel, jsou výčty rolí, režií a cen v podstatě podružné. Odešel prostě Alan Rickman; muž, který celý život stál za svým a při lidech, které miloval.

V již zmíněném rozhovoru pro Respekt by tak neměly zapadnout jeho postřehy o roli žen v Hollywoodu. Jeho úvahy prostě sahaly daleko za běžné „má postava je z Bostonu, jak proto uvažuje o červených ponožkách a loupežích bank?“. A ze svých úvah uměl vyvodit i závěry, ne pouhá prohlášení (těm ze svých kolegů, kteří se vyjadřovali v podstatě ke všemu, byl minimálně skeptický). A tak podporoval umění v zemích s diktátorskými režimy i malá britská divadla. Míra jeho zapojení nebyla na první pohled zjevná, ale pokud začnete hledat, dotváří před vámi obraz mnohovrstevnaté osobnosti.

Rickman věděl, že věci jsou občas těžké. Ale nebláznil kvůli tomu, spíš si ironicky povzdechl, že kultura je první na ráně, tak čemu se divit? Je třeba jít dál. Neztrácet čas zbytečnostmi a soustředit se na věci, které změnit můžete. I proto je řada ohlasů jeho kolegů spojená motivem pomoci – protože Rickman vždy ochotně podal pomocnou ruku všem, kteří to potřebovali.

I proto mohl shrnout jejich mínění Michael Gambon, když o kolegovi z Bradavic napsal: „Každý Alana miloval.“ Protože on patřil k těm, na které jste se mohli spolehnout, kteří vám vše vrátili a ještě dali něco navíc. Který byl jistotou. Což podepíší jistě nejen ti, kdož s ním pracovali, ale i ti, kdo se těšili na každý jeho další film či divadelní představení.

Ale především ti, kdo s ním žili. Poslední slova by měla proto patřit jeho manželce. S Rimou Hortonovou se seznámil, když mu bylo devatenáct a jí o rok méně. Žili spolu od roku 1977 a vzali se v roce 2012 (což mimochodem veřejnosti prozradil až po třech letech). Stejně jako o spoustě jiných věcí, na které by měl být člověk hrdý, se o tom neobtěžoval mluvit. On věděl, že dělá něco pro svět a pro druhé – a to stačilo.

Pokud tedy máme říct, kdo odešel, jsou výčty rolí, režií a cen v podstatě podružné. Odešel prostě Alan Rickman; muž, který celý život stál za svým a při lidech, které miloval.

autor: Boris Hokr | 14. 1. 2016 22:09

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama