reklama
 
 

Aktuálně v Cannes: Zpátky v Praze

22. 5. 2008 21:50
Blog: Co se děje na nejslavnější světové přehlídce

Středa 22. května - 21:50 - Zpátky v Praze

V Cannes za chvíli začíná gala projekce dalšího soutěžního filmu, Egoyanova Adoration. Ale už bez nás - cesta zpátky byla plná nadšení z toho, že už jsou u konce všechny ty fronty, únava a nevyspání, ale i stesku, že to pro nás všechno končí - nemluvě o tom, že nám unikne zítřejší projekce Kaufmanova Synecdoche New York. Ještě v Curychu na letišti jsme potkávali další lidi se stříbrnými taškami z Cannes přes rameno a nostalgickým výrazem ve tváři. Cannes končí předáním cen až v sobotu večer, tento blog končí ale už dnes, protože už jsem doma. Doufám, že online zpravodajství z Cannes budu moct nabídnout i příští rok. Zatím se mějte krásně, au revoir :)

Středa 21. května - 23:58 - Dva Argentinci propadli

Che byl asi největším zklamáním soutěže - 4,5 hodiny v kině na komunistické agitce o Che Guevarově vzestupu a pádu. Celé je to velmi dlouhé a velmi nudné a naprosto nezajímavé díky tomu, že hlavní postava vůbec není psychologizovaná, takže člověka po chvíli přestane bavit se koukat na neustálé bojůvky v kubánském či bolívijském lese. Předtím jsme stihli i Maradonu, dalšího dnešního Argentince a další zklamání. Kusturica o něm natočil dokument, v němž se oba ukázali jako totální egomaniaci, kteří nejradši mluví o svých filmech (Kusturica) či o Bushovi a lásce k Fidelu Castrovi (Maradona). Nevím, jestli všechno to dnešní čekání ve frontách za něco vlastně stálo - zážitek z těch předchozích skvělých filmů si tím ale nenechám zkazit. Ve festivalové soutěži doufám Che nezaboduje, tam podle Screenu stále vedou turecké Tři opice. Druhé místo drží hned čtyři filmy - Vačík s Bašírem, čínské 24 City, Lornino mlčení a nově i Eastwoodovo Exchange. Centrum začíná být vylidněné a my už se také balíme.

Středa 21. května - 18:15 - Boj o Che

Hlásím se živě z fronty na Che. Jsme tu už tři čtvrtě hodiny a čekáme, začátek za půl hodiny. Prosebníci o lístky krouží kolem, ozdobeni portéty Che Guevary a pěticípými hvězdami. Stejně červený koberec se už chystá na příchod Soderbergha a Benicia Del Tora. Zajímalo by mě, jestli všechny ty celebrity fakt vydrží v kině čtyři hodiny. My to snad zkusíme otestovat už za chvíli taky.

Středa 21. května - 14:15 - Překoná Che Indyho?

Soderberghův den začíná. Před Palais se opět poflakují fanoušci s cedulemi, jen nad žádostí prosím o pozvánku je tentokrát jediné slovo - Che. A je jich mnohem víc, než když tu měl v neděli premiéru Indiana Jones, což Soderberghovi celkem přeju.

Na večerní gala projekci filmu o Che Guevarovi v 18.30 v Grand Theatre Lumiere se chce dostat každý, my to ani nezkoušíme a rovnou se zařadíme do fronty na jednu ze dvou novinářských projekcí, které začínají v 18:30 (v sále Debussy) a 18.45 (sál Bazin). Ještě předtím chceme zkusit stihnout opakovanou projekci Kusturicova Maradony, jinak se dnes totiž opravdu neděje vůbec nic. Čtyřhodinový Che nám to snad vynahradí - pokud se nám ovšem podaří dostat mezi ty šťastné. Je to totiž nejspíš poslední film, co tu uvidíme, zítra odtud odjíždíme. Mí prozatímní favorité ze soutěže jsou Dardenni a Tři opice - změní to Che?

Středa 21. května - 12:30 - Myši utíkají z lodi

Je sice teprve středa, ale pro účastníky festivalu to znamená, že Cannes už neodvratně spěje k závěru. Nákupčí a distributoři se stahují z filmového trhu, protože už mají nejspíš nakoupeno dostatek filmů, kterými nás budou následující půlrok oblažovat. Účastníci, kteří přijeli už na první den festivalu, se propadají do depresí z všeprostupující únavy, po které se vám pletou písmenka před očima. Myši utíkají z lodi, která se sice nepotápí, ale její letošní pověst mezi účastníky není nejlepší. Prý je tu letos mnohem méně lidí, za což může hodnota dolaru, která mohla odradit od cesty Američany i drahota tady v Cannes, kde levný hotel, levnou restauraci a levné víno musíte hledat až v těch nejzapadlejších uličkách. Na pověsti nepřidá ani soutěž, tradiční nejsledovanější sekce festivalu. Neobjevil se tu dosud film, který by bylo možné považovat za favorita. Jistě, bodovali Dardenni s Lorniným mlčením, i když ne u každého - ve Screenu dostali jen dvě hvězdičky.

Bodoval Valčík s Bašírem, i když mu mnozí vyčítali, že animované "mluvící hlavy" sugerující dokumentární přístup jsou v něm trochu navíc. Jedni sázejí na turecké Tři opice, které vedou hlasování kritiků, jiní vyzdvihují brazilskou Dělicí čáru, Francouzi milují svou Catherine Deneuve ve Vánočním příběhu, který řadě neFrancouzů ale připadá rozplizle ukecaný. Jedni vyzvihují Eastwooda a jeho Exchange, druzí mu vyčítají melodramatičnost a Angelině Jolie podprůměrné herectví. Ani ten slavný Indiana Jones tu nesklidil jednoznačné přijetí, toho se dostalo snad jen taktéž mimosoutěžní Allenově kmoedii Vicky Cristina Barcelona. Hodně se očekává i od dnešního Soderberghova příspěvku - do soutěže jsou dva filmy o Che Guevarovi s názvy Argentina a Guerilla vyslány se souhrnným názvem Che a čtyřhodinovou stopáží. Dnešní druhý soutěžní příspěvek, argentinskou Bezhlavou ženu včera viděl Šimon a zapřísahal se, že horší věc letos v soutěži není - toto prvenství zatím patřilo filipínskému Serbis. Pak už zbývá jen čtvrteční Atom Egoyan a Phillipe Garrel a tři páteční filmy včetně Kaufmanova Synecdoche New York. Sobota nabídne Caneta a Wenderse - na poslední chvíli si ale podle zasvěcených organizátoři ty nejlepší filmy nenechávají. Takže kdo si v sobotu odnese Zlatou palmu? A zbude tu v tu dobu ještě někdo?

Středa 21. května - 09:55 - Divoká banda, ústřice a Che

Dnes poprvé není žádná projekce soutěžního filmu od 8.30 či 9. Vysvětlujeme si to tím, že včera byly nějaké hoch večírky, které produkci festivalu přinutily racionálně zhodnotit možnosti účastníků ráno odejít do kina. Například proběhl večírek společnosti Wild Bunch k včerejší půlnoční premiéře Maradona by Kusturica, na který šel Negativ. Bývá to tam prý ve shodě s názvem společnosti divoké - jako asi budou divoké fronty na jejich dnešního soutěžního účastníka, čtyřhodinový Soderberghův Che. Ten má ale projekci až od půl sedmé, do té doby budem dohánět resty a mátořit se. I my jsme totiž konečně večer vyrazili do města, čím je pobyt na festivalu delší, tím více to je nutné pro přežití.

A večírky prostě k festivalům patří, tak proč bych tu o nich trochu nenapsala pro celistvý dojem z akce :) Ještě před zahájením úterního večírku jsem ale vyrazila na úžasný německý film Cloud 9, o kterém chci napsat samostatný článek, jen tady musím říct, že tu lovestory o třech důchodcích asi hned tak z hlavy nedostanu, i když to zní dost divně. Poté už následovaly vybrané přímořské lahůdky, přesun Negativu na Wild Bunch a nás na norský večírek s lákavým podtitulem - Arctic beer - arctic food - arctic sound. A pak už jsme skončili tam, kde v Cannes končí všechny večírky - do baru Le petit Majestic, který je tak plný, že lidé zaplňují celou ulici před ním, ale o to je tam člověku radostněji, že je v Cannes a říká si, že se sem prostě bude muset vracet. No, a pak jsme šli domů, po moři pluly osvětlené obří lodě jako od Felliniho a vlny se tříštily o pláž.

Úterý 20. května - 13:10 - Maradona už je v canneském hřišti

Právě probíhá tiskovka s Maradonou a Kusturicou. My jsme se po krátkém odpočinku - na kterém jsme se shodli, že už začínáme mít dost - zastavili v českém pavilonu, kde jsem narazila na Negativ v skoro plné sestavě a dobré formě.

A teď už jsem zas v press centru, před chvílí jsem odtud vyfotila Maradonu kráčejícího do sálu. Přes tu dnešní totální ztrátu energie, kterou nevyváží ani ty tuny kafí, co tu zadarmo novinářům rozlévá Nescafé ani znovu slunečné počasí jsem si říkala, jak jsem ráda, že jsem tu. Napadalo mě to už při předpolední projekcí maďarské Delty, která je jediným východoevropským filmem soutěže. Není to film ideální, ale přesto jsem si říkala, jak je dobré si tady konfrontovat, jaké filmy se dostanou na takovýhle festival a porovnat si tu, co se natáčí jinde a co v Česku. Naprostá většina českých tvůrců totiž z toho vychází spíš jako poražení a myslím že by jim (stejně jako teď mně) prospělo, si občas takovýhle výlet do Cannes udělat, tedy řečeno fotbalovou hantýrkou, abychom zůstali u toho Maradony, proběhnout se v prvoligové soutěži po canneském hřišti.

Úterý 20. května - 13:10 - Na střídačce už čeká Maradona

S odchodem Angeliny se do dosud vymetené wifi novinářské zóny nahrnuly davy novinářů hledajících místa. Nahrnuly se sem nejspíš i z té obří fronty, ve které byl i Šimon a která vedla k sálu Bazin, kde právě začala novinářská projekce filmu Maradona by Kusturica - na kterou se ale prý nedostal žádný z majitelů modrých kartiček. No snad se nám za cca dvě hodinky poštěstí vidět Maradonu spolu s Emirem Kusturicou alespoň na plazmě přenášející tiskovku.

Ano, slavný balkánský režisér natočil film o Maradonovi, další sportovní dokument, který se tu představuje. Na začátku tu pozornost poutal boxer Mike Tyson a nevím, zda mezi sportovce náhodou nepočítat i Jeana Clauda Van Damma, který na filmovém trhu představil dokument J.C.V.D. - jehož je hlavním aktérem.

Ale návrat Maradony je z těchhle událostí asi nejočekávanější - Kusturica ho oznámil v roce 2005, natáčel pak tři roky v Buenos Aires i doma v Bělehradu. Byl na narozeninách Maradonovy dcery, křepčil s Maradonou v Cannes, hostoval v jeho televizní talk show. Tohle setkání prý opravdu stojí za to, tak snad se nám poštěstí na další, tedy zítřejší projekci.

Úterý 20. května - 12:25 - Canngelina rules again!

Sedím v tiskovém centru, kde opět začíná hysterie kolem Angeliny Jolie. Právě skončila tiskovka s ní a Clintem Eastwoodem k filmu Exchange, na kterém jsem byla ráno. Chystá se odcházet z tiskového sálu, což znamená masivní přesuny fotografů a novinářů po celém press centru. Všichni už stojí připravení s prsty na spouštích u oken a ani nedýchají. Já se zatím konečně dostala k počítači. Exchange mě po pravdě příliš nenadchnul. Je to hodně silný příběh podle skutečných událostí o ženě, která přišla o své dítě a místo něj jí policisté najdou jiné, které odmítá.

Ale zpracování bylo na můj vkus příliš sentimentálně melodramatické. Po ranní projekci v 8.30 jsem plynule přešla na projekci dalšího soutěžního filmu, maďarské Delty o incestu mezi dvěma sourozenci. Je to jediný východoevropský zástupce v soutěži, tak mne zajímalo, čím si tu čest vydobyl. Je to film hodně pomalý, odehrávající se na venkově uprostřed říční delty a vlastně se mi i celkem - až na to vleklé tempo - líbil.

Ze sálu ale postupně odešla řada novinářů, která nevydržela ten tlak, že hned o několik metrů vedle zrovna probíhá tiskovka s největší celebritou světa Angelinou. Já tu teď jdu dohnat pár restů, zatímco Šimon už stojí frontu na Kusturicův dokument o Maradonovi.

Pondělí 19. května - 22:14 - Z Francie až do Liverpoolu

Únava postindyovská pokračuje - alespoň jsme si stihli odskočit na teplé jídlo (špagety s mušlemi), pak už jsme běželi na projekci argentinského filmu Liverpool. Film, v němž se námořník nechá vysadit na pevnině, aby vyrazil na dlouhou cestu za matkou, kterou mnoho let neviděl.

První hodinu jen kráčí, čtvrt hodiny pak pobývá ve vesnici svého dětství a poslední čtvrthodinu se už ve filmu nevyskytuje,  místo něj sledujeme vesničany. Pro mne nuda k nepřežití, pro Šimona velkolepý filmový zážitek. Prý se zítra při rozhovoru zeptá režiséra, jestli se to líbilo jeho přítelkyni.

Při zpáteční cestě do hotelu jsme narazili na davy kolem další gala screening - po červeném koberci právě kráčely hvězdy na premiéru filmu 2 Lovers, kolem pištěly fanynky, fotografové se nakláněli ze štafliček, kordony policistů kráčely dámy na vysokých podpatcích a pánové ve smokinzích; a zoufalí fanoušci v oblecích kolem pobíhali s cedulemi žádajícími vstup na červený koberec.

Prostě cirkus jako obvykle, od kterého se od indyjonesovského třeštění snažíme držet dál. Zítra ráno vyrážíme na film Clinta Eastwooda - původně tu měl být uváděn pod názvem Changeling, záhadně ale změnil název na Exchange. Odpoledne je k němu plánována i tiskovka s Eastwoodem a Angelinou Jolie - jedním z canneských deníků přejmenovanou na Canngelinu.

 

Pondělí 19. května - 16:50 - Fotogalerie

Konečně jsem udělala fotogalerii z Cannes - uvidíte v ní paparazziovské úlovky hvězd i Čechy, kteří se teď dají potkat na Croisette. V Cannes jsem už od čtvrtka a odlétám zase ve čtvrtek, jestli to tedy dobře počítám, tak jsem teď přesně v polovině. A začínám z toho být trochu K.O. - paradoxně se začínám těšit do Varů, protože tam snad uvidím některé z těch filmů, co mi tu unikly.

 

Pondělí 19. května - 15:50 - Telefonní bojkot

Telefony nás tu zlobí od začátku, ale co předvádějí dneska, to už je vrchol. Nedaří se mi odesílat ani přijímat sms, ostatním se zas nedaří volat, nebo se jejich telefony hlásí jako nedostupné, i když prokazatelně zrovna dostupné mají být. Při pěti tisících novinářů akreditovaných v Cannes je možná síť poněkud přetížená. I když zrovna dneska nevím z čeho - je tu klid až mrtvolný, po Indym se všichni vzpamatovávají a snaží se zas dostat do normálního tempa.

Infobox

Infobox

Po ranních Dardennech jsem naslepo zašla na projekci filmu ze sekce Un Certain Regard - švédský De Ofrivilliga. Byl to jeden z těch zážitků, kdy jste tím, co vidíte na plátně, občas poněkud znechuceni, jindy se zas bavíte, každopádně ten zážitek ve vás hluboko utkví, i když si neustále kladete otázku, proč tyhle filmy vlastně vznikají - nejspíš jen pro festivaly.

Ve filmu se paralelně vyprávějí nepropojené příběhy několika skupin postav - účastníků autobusového zájezdu, rodiny při narozeninové oslavě, kolektivu učitelů ze základní školy, skupiny vzájemně sexuálně dovádějících mužů a také dvou mladistvých afektovaných odbarvených blondýn. Celé to vypovídá o tom, jak se chovají lidé v davu a není to pro naše plémě film zvlášť lichotivý.

Nejvíc ale film upoutá prací kameramana - natáčený je v záměrně naprosto nemožně komponovaných záběrech, často pohledem přes pootevřené dveře, přes ostnatý plot nebo v odraze auta. Působí i díky tomu originálně, i když právě tím ostentativním nezájmem o diváka také trochu nesnesitelně. Ale vlastně čím déle o něm přemýšlím, tím se mi líbí víc.

 

Pondělí 19. května - 11:00 - Klid po indyovské bouři

Po včerejším slunečném dni se opět nebe zatáhlo a ranní cesta do centra byla zas o něco depresivnější. Na náladě nepřidal ani ranní temný film bratří Dardennů Lornino mlčení. Přes bezvýchodný příběh o belgické Albánce, která se v nové vlasti snaží najít své místo na slunci, je pro mě ale tenhle film dosavadním vrcholem soutěže - tedy alespoň toho, co jsem z ní já viděla.

Utekla mi včera italská mafiánská Gomorra (ohodnocení ve Screen daily 2,3) i Cloud 9 z Un Certain Regard, prý skvostný snímek o lásce a sexu mezi starými lidmi. No, co se dá dělat. Kritici ve Screen Daily mohou udělit až čtyři hvězdičky každému ze soutěžních filmů - zprůměrování jejich hodnocení zatím stále na první místo řadí turecké Tři opice (2,8). Za nimi je Valčík s Bašírem (2,7) a 24 City (taky 2,7 - tenhle film jsem ale neviděla).

Bezkonkurenčně poslední je provokativní filipínský film z pornokina Služba (Serbis). Většina kritiků mu dala hodnocení "bad" a celkové skóre tak činí 0,6 bodu. Doufám, že Lornino mlčení s pořadím zítra trochu zamíchá, Dardenni prostě umí ohromit, mají doma ostatně už dvě Zlaté palmy za předchozí filmy Rosetta a Dítě - hattrrick bych jim přála.

Screenu konkurující Variety má na titulu dnešního čísla reklamu na Karlovy Vary a uvnitř celostránkové info o tom, že tam letos opět budou Dny kritiků Variety - uvedou mimo jiné švédský film Ciao Bella či slovenský Poločas rozpadu od Vlado Fischera. Ve Variety také dnes vyšla nadšená recenze slovenských Slepých lásek. Chválí humor, nesentimentální dojemnost i až výtvarné kompozice záběrů, dobrý zvuk i krátkou stopáž.

Neděle 18. května - 22:55 - Relax II

Dorazila jsem resty a vytvořila obsáhlou fotogalerii, kterou snad brzy uvidíte. Udělali jsme si klidný večer v apartmánu s růžovým vínem, pidiolivami, smrdutými sýry a jakousi šunkou polosyrovou. Také už jsem vzdala reagování na drahé diskutující, kteří se domnívají, že jsem ve svém článku o Indym prozradila víc, než jsem měla.

Takže znovu (a naposled) opakuji: zkoukněte světové agentury, třeba zde. Myslím, že z obecného informování o Indym nevybočuju ani v nejmenším, info o UFO bylo už v x článcích předtím.

Teď něco zajímavějšího: Šimon se nám právě svěřil, že zítra dělá rozhovor s producentkou ruského filmu Vanička, která je podnikatelkou v mrazírenském průmyslu. Napadají vás pro ni vhodné otázky? Když jsme u otázek, dokladem postupující psychické devastace festivalem je i náš večerní dialog, který začínal větou: "Napadlo vás  někdy, proč tohle vlastně děláme?"

Moc se mi líbil také dnešní rozhovor mých drahých spolubydlících - distributorů - o shlédnutých filmech: "Kdo to pase?" otázal se Ivo kolegyně Zuzany, když chtěl vědět, kdo je majitelem práv k danému filmu. Tak to jen taková malá ukázka hantýrky :)

Neděle 18. května - 19.20 - Relax

Uff, tak první dojmy z Indyho Jonese mám za sebou, večeři též. Dnes jsme tu všichni nějak unavení, po tom třeštění prcháme z centra, stahujeme se do hotelů a apartmánů a nadáváme na Cannes, Francouze, Francii, i na všech těch cca 4000 dalších novinářů, co se v Cannes pohybují - o hostech a čumilech ani nemluvě.

Ano, jsme velmi negativní, ale ono se zas vyčasí; je to tu stejné jako s počasím, které je proměnlivé jako na apríla. Dnes už si dáváme klid na hotelu, zítra ráno se zato chystám na film, na který se hodně těším, Lornino ticho bratří Dardennů. Jinak by teď snad mohl být celkem klid - tedy až do úterka, kdy tu má v soutěži premiéru nový film Clinta Eastwooda s Angelinou Jolií. Vzhledem k tomu, že už se začínám orientovat v paparazzi způsobech, tak by z toho mohly být zas i fotky.

Neděle 18. května - 17.20 - Viděla jsem Indiana Jonese 3.

...a doufám, že už ho hned tak neuvidím. V Cannes panuje indyjonesovské peklo. Svítí slunce, do toho prší, před Palais postávají davy lidí s prosebnými výrazy a papíry s žádostmi o lístky, vnitřek Palais je plný fotoreportérů s žebříčky, fotoreportérů se štafličkami, fotoreportérů se stoličkami, novináři blouznivě chodí mezi tím s prsty připravenými na spoušti svých digitálů, šedaví pořadatelé se tváří důležitě a všude kolem se srocují davy čumilů, kteří čekají na večerní gala projekci.

Tiskovka z plazmy byla poněkud nudná, všichni jen donekonečna opakovali, jak jsou rádi, že se zase sešli, jak se jim film povedl, jak jsou hrdí, že spolu mohou pracovat. Novináři si zatím vyměňovali váhavé pohledy vyjadřující smíšené pocity z projekce. A my se se Šimonem sebrali, došli si nakoupit do supermarketu, odvlekli se tou půlhodinovou cestou podél moře do hotelu - ještě na tom nejsme nejhůř, kameraman ČT mě včera informoval, že oni bydlí hodinu a půl chůze od centra - a teď se tu mátoříme, jíme (konečně, nějak tu na to stejně jako ve Varech zapomínám) a chystáme se psát to, co teď píší všichni novináři, co tu jsou akreditovaní. Své dojmy z filmu Indiana Jones a Království křišťálové lebky.

Neděle 18. května - 15.40 - Viděla jsem Indiana Jonese 2.

Odmlčela jsem se, protože jsem běžela na své oblíbené místo ve wifi zoně, odkud je vidět na můstek, po kterém se přichází k sálu pro tiskové konference. Ulovila jsem tak fotky Harrisona Forda, Stevena Spielberga a Cate Blanchett ve fialových šatech a s fialovým slunečníčkem - dám je sem, jakmile to půjde. Teď začala tisková konference, kterou sleduji na plazmě s ostatními novináři z wifi zony - sedím na zemi a začínám si opravdu připadat trochu paparazziovsky.

Jinak ještě k filmu - ty počáteční nadšené reakce před filmem byly mnohem vřelejší než závěrečný vlažný potlesk. Lehce zvláštně působí hlavně spojení s mimozemšťanským tématem -  skupinka Američanů sedících za mnou konec filmu doprovodila pískotem a výkřiky "space shit". Ale to jen stručně, jdu sledovat tiskovku.

Neděle 18. května - 15.00 - Viděla jsem Indiana Jonese

2500 prvních diváků vidělo nový film Indiana Jones a Království křišťálové lebky. Byla jsem mezi nimi. Znamenalo to zařadit se hodinu a půl před začátkem projekce do fronty na rozpáleném canneském slunci. Hodinu před začátkem projekce začali pouštět do sálu, což znamenalo běh po červeném koberci o co nejlepší místa. Hodinku jsme si počkali v sále a pak už se setmělo.

Sálem se rozezněl potlesk, volání, výkřiky i prozpěvování známé melodie. Potlesk se opakoval vzápětí - když se na plátně objevilo logo produkční firmy George Lucase, jméno Stevena Spielberga i název filmu. První záběr byl na krtinec uprostřed pouště, dřív než sám Indy se před zraky diváků objevil jeho klobouk. Pak jeho stín, pak konečně on sám. Příběh se rozběhl - a víc o filmu v samostatném článku.

Neděle 18. května - 11.30 - Češi, Indy a tak

Poprvé se připojuji na blog v pavilonu Českého filmového centra, z počítače, z kterého si obvykle majitelé kartiček na Marché du Film (Filmový trh) objednávají lístky na projekce a úpí, o kolik bodů je který film připraví. Dnes je krásně, takže tiskovka filmu 3 sezóny v pekle proběhla v prosluněné atmosféře, i když v úzkém kruhu několika českých novinářek a českých producentů; nechyběl ani Kryštof Mucha, tentokrát bez motýlku. O filmu víc později, protože odcházíme do fronty na Indyho - doufat, že budeme mezi šťastnými, kteří se dostanou do sálu.

Neděle 18. května - 08:50 - Paparazzi Penelope

Fotografie: Penelope Cruz odchází z tiskovky, která vyvolala dosud největší mediální šílenství na festivalu. Není všem dnům konec - už dnes se vše bude v Cannes opakovat se slavnostní premiérou Indiana Jonese.

 

Neděle 18. května - 08:15 - Saturday Night Porno

Sobotní večer byl vynikající. V českém pavilonu jsem se potkala s výkonným ředitelem karlovarského festivalu Kryštofem Muchou, který mi ukázal právě zakoupeného motýlka a svolil, abych prozradila, že ho stál 70 eur. Foto jako důkaz přiložím vzápětí. Koupil si ho na slavnostní premiéru Woodyho filmu, na to mediální třeštění jsme se k Palais šli také podívat.

Všude davy lidí, fotografové na štaflích a kandelábrech a kolem klučíci v dokonalých oblecích s cedulkami, že zoufale shánějí lístky na premiéru. Marně; po červeném koberci už stoupaly hvězdy, lidé na ně pokřikovali a prodírali se kolem troubících aut davem - šel jím také člověk v kostýmu medvěda, slečna s růžovými prezervativy na hlavě a člověk v masce Supermana.

Prostě cirkus, jak má být. My zapadli na projekci soutěžního filipínského filmu Serbis (Služba), z nějž se vyklubalo poněkud pornograficky zabarvené, ale svěží dílko, které se odehrává v rodinném pornokině.

O explicitní sexuální scény tu nebyla nouze. Vydrželi jsme až do konce, pak jsem vyrazila za Negativem do Warner café, či jak se to jmenovalo. To už velmi hustě pršelo a já se s Pavlem přesunula za spolubydlícími do jiné hospody, kde jsme s novinářem, distributorem a producentem zaníceně nad růžovým vínem diskutovali o stavu české kinematografie ve vztahu ke Cannes.

Z debaty lze prozradit snad jen to, že se do českých kin chystá pozoruhodný film o dvou králících. Deštěm jsme pak dorazili domů. Teď je ráno, začíná Indyho den...

Sobota 17. května - 16:40 - Paparazzi začátky, úspěchy i prohry

Mediální šílenství pokračovalo dobrodružstvím, které nastalo poté, co jsem dopsala poslední slovo minulého příspěvku. V davu novinářů to zašumělo, protože delegace k Vicki Cristina Barcelona se na obrazovce začala zvedat od stolu. Což znamenalo okamžité přesuny řady z nás po místnosti a hlavně k oknům vedoucím na můstek, po kterém se odchází z tiskového sálu. Nahrnula jsem se tam též a odměnou mi byla fotografie Woodyho Allena (zezadu) a Penelope Cruz (zepředu a zblízka). Začínám se cítit jako paparazzi a chystám speciální článek i s fotografiemi - zatím slibuji tedy tohle duo, také Dannyho Glovera a Catherine Deneuve.

Po paparazziovském úspěchu jsem zamířila na poslední chvíli na projekci ze sekce Un certain regard - Soi Cowboy od Thomase Claye. Kupodivu jsem se tam dostala a shlédla necelé dvě hodiny ujetého filmu o soužití tlustého bělocha a těhotné Asiatky. Trochu bizzare, černobílé, občas poněkud příliš pomalé, ale občas i zajímavé, ale jako celek nepřesvědčivé.

Sobota 17. května - 14:50 - Trable s Woodym

Sedím v press centru a ve vedlejší místnosti zrovna probíhá tiskovka Woodyho Allena k filmu Vicky Cristina Barcelona. Do fronty na tiskovku jsem šla 40 minut předem, což mi vysloužilo místo v první pětici fronty modrými kartičkami vybavených novinářů.

Jenže pak přišli růžováci (tak říká Šimon majitelům růžových, tedy lepších kartiček), zaplnili sál a dovnitř se nikdo z nás modrých nedostal. Zjistila jsem tak, kdo má tady v Cannes největší slovo: nejsou to hvězdy, novináři ani slavní hosté - ale ti nenápadní muži a ženy v šedých oblecích, pořadatelé. S ranní slečnou z projekce jsem se vypořádala, na žoviální chlápky od tiskového sálu jsem už nestačila, zůstali k davu nás všech neoblomní. Tak jsem se zařadila do vedeljšího davu, který čekal, až do sálu na tiskovku přijde Woody a spol.

Davy fotografů na přenosných schůdcích i běžných novinářů vybavených digitály dychtivě sledovaly místo, odkud měli slavní dorazit. Trvalo to asi 20 minut, poté se strhl křik, objevil se Woody Allen se suitou a zašli do sálu - celé to trvalo asi 10 sekund, ale foťáky blýskaly jako o život.

Přesunula jsem se posléze sem do wifi zone, kde jsem se rozhodla sledovat tiskovku alespoň na plazmě. S těmi je tu další potíž - buď jde na nich originální zvuk z tiskovky, nebo tam jde rovnou překlad do francouzštiny. Tzn. že se strhla před obrazovkou hádka mezi anglicky a francouzsky mluvícími novcináři o to, v jakém jazyce tiskovku chceme. Vyhrála bohužel francouzština, takže všichni krom urputných Francouzů se mohli jít zdekovat. Kupodivu jsem ukořistila i místo k sezení; vedle dalšího Asiata, který si s někým píše čínskými znaky po skypu, takže se to nedá přečíst. A tak je to tu se vším, pořád dokola; a zítra bude ještě hůř. S Indym...

Sobota 17. května - 12:40 - Canneské rybičky a canneské žebříčky

Ještě jsem tu nepsala o canneské znělce - o tom útvaru, v němž za tónů hudby Camilla Saint-Saense stoupáte spolu s kamerou z moře ke hvězdám. Kolem hejna blyštivých rybiček až nahoru, kde svítí logo festivalu v Cannes. Geniálně jednoduché, jednoduše geniální.

Ještě před odchodem na polední sendvič je čas na první žebříček - i když nutno vzít v potaz, že jsem neviděla zahajovací Slepotu ani argentinskou Leoneru, ty mají ale podle Screenu stejně nejméně bodů. Čtyři zbývající filmy, co už se představily v soutěži, bych seřadila takto: Na prvním místě Valčík s Bašírem, na druhém brazilská Dělící čára, na třetím Tři opice, na čtvrtém Vánoční příběh. Screen to má takto: 1. místo Tři opice, 2. Valčík s Bašírem, 3. Vánoční příběh, 4. Leonera, 5. Slepota, Dělící čára zatím nehodnocena.

Sobota 17. května - 11:40 - Slovenské Slepé lásky právě dnes!

Dnes se na festivalu v prestižní nezávislé sekci Quinzaine des Réalisateurs představí slovenský film Slepé lásky Juraje Lehotského. Je to poetický dokument o milostných vztatích slepých lidí, který už jsem viděla v Praze a moc se mi líbil, původně jsem doufala, že stihnu dnes alespoň tiskovku, ale ta zase začíná přesně ve chvíli, kdy bych si měla stoupnout do fronty na tiskovku s Woody Allenem.

Ale vám film doporučuju, bude k vidění i ve Varech, fakt stojí za to. Já zatím sedím v našlapaném press centru, zde zvaném orange wifi zone, kolem Japonci, Evropané, Američané všeho věku, druhu i velikostí. Je to někdy komické vidět takhle víc novinářů pohromadě, zkusím je nenápadně vyfotit. Ale míst tu je málo, takže se už různě sedí na zemi, na jednu zásuvku připadá tak dvacet notebooků; já sedím u stolu jen proto, že jsem sem šla hned po projekci. A to je ještě dneska celkem klid, zítra začne to pravé třeštění s Indy Jonesem - předpokládám, že kontroly u vchodu budou ještě neodbytnější, fronty ještě delší a filmy ještě nabitější.

Sobota 17. května - 10:30 - Boje o místa a jiné radosti

Podle Screen Daily zatím mezi kritiky ze soutěžních filmů vedou turecké Tři opice, v těsném závěsu následované Valčíkem s Bašírem a Vánočním příběhem a Leonerou. Jednotlivé filmy dělí jediný bod, pozadu zůstává jen zahajovací Slepota.

Právě jsem viděla druhý film brazilského režiséra v soutěži - tenhle natočil Walter Salles s Danielou Thomas a jmenuje se Linha de passe - Dělící čára teda? A myslím, že má šanci také zabodovat, je to (zase) poněkud skličující příběh jedné rodiny ze Sao Paula, která se snaží snít své sny o štěstí a úspěchu, ale okolnosti ji neustále zrazují.

Silný zážitek - o to silnější, že jsem si asertivně na začátku vydobyla místo k sezení v lepší sekci - společně s hysterickým Američanem se žlutou kartičkou. Slečna pořadatelka se nejdříve dlouze zdráhala, ale zlomili jsme ji. Nenechala jsem se zprudit ani chybným titulkováním -  to je tu totiž také na denním pořádku, jak už jsem si všimla.

Teď jdu dohánět resty a těšit se na odpolední tiskovku s Woody Allenem. Podle plánu tam má být krom režiséra také Penelope Cruz a Rebecca Hall, o Scarlett a Javierovi ale ani muk - no uvidíme...

Pátek 16. května - 21:13 - Woody má Javiera, Scarlett a Penelope

Další úspěšná fronta, tentokrát ovšem zvláště cenný úlovek. Po koktejlu v českém pavilonu, kde jsem se setkala se sestavou českých účastníků, se mi ani nechtělo do té obří fronty, která už se vinula před Palais na první novinářskou projekci Vicki Cristina Barcelona, nového filmu Woodyho Allena.

Pak jsem to riskla, zařadila se 40 minut před začátkem projekce do jedné z front a čekala. A dokonce úspěšně - když se ta obří fronta dala do pohybu, tak jsem zjistila, že navzdory původním pochybám budu opravdu mezi šťastnými. I když to znamenalo sedět na schodech na balkoně.

Odezva v sále byla skvělá, lidé se smáli a tleskali. Film je allenovsky vtipný, taková letní milostná komedie, v které je Javier Bardem za poněkud laciného, ale i tak neodolatelného svůdníka - jsem zvědavá, jak se zítra přes všechny novinářské fanynky probiju na tiskovku.

Scarlett Johansson tu hraje poněkud naivní, ovšem o to vášnivější Američanku a Penelope Cruz totálně šílenou, přespříliš impulzivní exmanželku. Ale o filmu více v samostatném článku. Taky mám skvělý úlovek z dnešní schůzky na ukrajinském stánku, ale o tom až později :)

Pátek 16. května - 16:45 - Jak jsem potkala Deneuve aneb paparazzi poprvé

Málem bych zapomněla: viděla jsem na vlastní oči a velmi zblízka Catherine Deneuve! Odcházela z tiskovky Vánočního příběhu, měla na sobě takové pestrobarevné šaty a pokřikovala cosi na někoho za sebou. Dokonce jsem si ji vyfotila a taky udělala video, které vám ale nabídnu, až dostanu kabel k foťáku, který jsem si zapomněla v hotelu. No, není to zrovna zdatný paparazzi výkon, ale pro začátek to myslím ujde, však uvidíte :)

Pátek 16. května - 16:00 - ČEŠI V CANNES II.

V rámci Filmového trhu si dnes odbude projekci Vejdělkův Václav. A protože jsme potkali jeho agentku Lízu Fuchsovou Kaplicky, tak už víme, že Václav se také zúčastní áčkového festivalu v Šanghaji.

"Sundance, Berlinale, Vary i Cannes nás odmítly, tak jedeme do Šanghaje," směje se agentka. Václav by v Číně měl být k vidění v červnu a Šanghaj by mu mohla sloužit jako vstupní brána na asijské trhy.

Pátek 16. května - 15.45 - Když v ráji pršelo...

V Cannes začalo pršet. Krásné Azurové pobřeží změnilo barvu na zataženě šedou, před kiny se hromadí lidé v deštnících a festivalové deníky Screen a Variety nejsou jen největším zdrojem informací, ale i šikovnou pokrývkou hlavy proti dešti.

Použili jsme je i v hodinové deštivé frontě na dnešní "day after" projekci soutěžního filmu Valčík s Bašírem. Odměněni jsme byli - tedy alespoň já - dosud nejsilnějším filmovým zážitkem festivalu. Animovaný dokument o izraelském traumatu z války s Libanonem je po právu filmem, o kterém se v Cannes teď mluví nejvíc. Víc v samostatném článku už brzy.

Pátek 16. května - 12.15 - ČEŠI V CANNES

Ano, pár jsem jich dnes potkala. Když jsme se Zuzanou z Aerofilms mířily ráno do města, narazily jsme na Štefana Uhríka. Aktuálně prý nečte, neboť nečte nic, co nelze číst na WC.

Následně po odskočení na sendvič jsme dole u kontrol nasrazili na Jirku Konečného. Zúčastňuje se tu programu Producer On The Move, film ještě žádný neviděl a možná ani neuvidí. "Filmy tu pro mě nejsou priorita," říkal s tím, že se schází spíše s možnými koproducenty svých děl - mimo jiné teď dokončuje Josefovu cestu Ivo Trajkova a chystá nový dokument s Erikou Hníkovou.

"Hlavní je tu networking, vytváření kontaktů. Takže tu máme taková producentská speeddating a producentské happy hours," usmíval se potutelně.

Společně s dalšími Čechy se dnes sejdem na skleničku v pavilonu Českého filmového centra, kam jsem doteď ještě z časových důvodů, ale přesto trestuhodně nezašla - tak to v 17 hodin budu muset napravit.

Pátek 16. května - 10:30  - Vánoce v květnu, trochu divné

První ráno v Cannes jsem se místo snídaně vydala na projekci soutěžního filmu Vánoční příběh (o tom více v samostatném článku). Proběhla v Grand Theatre Lumiere, což je hlavní festivalový sál. Vyznačuje se značně dramatickým sklonem sedadel, takže je sice na plátno vidět i z té dálky, kde jsem seděla já, ale když odcházíte z kina, tak se bojíte, že při náhodném pádu se zřítíte až dolů.

Sál byl plně zaplněn a jde se k němu po červeném koberci. Víc mě ale zatím zaujalo, jak se tu nešetří životní prostředí. Každý novinář má na akreditaci číslo svého press boxu, do kterého mu každý den přibude další obří hromada presskitů, reklamních brožur, programů dílčích sekcí a podobně.

Většina novinářů se rovnou přesune k blízko přistavenému kontejneru na papír, kam pak většinu těch presskitů nahází, protože je nepotřebuje, nechce se jim s nimi tahat po městě a informace tam obsažené lze dohledat i jinak.

Kontejner se tím rychle zaplňuje zcela zbytečně potištěnými papíry - například presskit ke Kung Fu Panda, který jsem včera vyhodila, byla složka papíru tlustá minimálně centimetr. No a další den přijdete k press boxu znovu a znovu se odeberete ke kontejneru...

Pátek 16. května - 0:15 - Po první projekci

Návrat z prvního filmu. Dostali jsme se na novinářskou projekci soutěžního snímku Tři opice, kde jsme potupně čekali půl hodiny, až se vytvoří dostatečně dlouhá fronta a až přijde dost majitelů růžových kartiček, kteří nám vyfouknou místa. Naštěstí se dostalo i na nás.

Film byl naprosto brilantně natočený, co se formální stránky týče, nejspíš by mohl bodovat i ohledně hereckých výkonů, zároveň ale působil svým tématem manželského odcizení následujícího po nevěře trochu banálně. Ale i tak čněl vysoko nad vše, co jsem za poslední dobu viděla v Česku...

Dali jsme si menší noční procházku po Croisette - i kolem červeného koberce před hlavním festivalovým sálem. Byl prázdný, až postupně se pak začal zaplňovat a musím uznat, že noční Cannes působí velmi sugestivně. Ráno vyrážím na projekci soutěžního filmu Vánoční příběh.

Čtvrtek - 15. května - 19:40 - V zajetí pandy a Indy

Ještě odpověď pro Stanleyho týkající se Kung Fu Pandy a spol. - na filmy z oficiální soutěže se lze dostat - ale ne v rámci oficiálního uvedení, nýbrž na novinářských projekcích. I když to znamená vystát cca hodinovou frontu a doufat, že se vejdu do sálu; poprvé to jdeme zkusit už večer.

Irena Hejdová:
Poprvé do Cannes: kudy, kam, jak?

Animovaná Kung Fu Panda má premiéru dnes a zítra novinářskou projekci, která se ovšem kryje s jednou soutěžní tiskovkou. Tak uvidím, jak budu stíhat jedno či druhé.

Indy má premiéru v neděli večer, novinářská projekce je v neděli ve 13 hodin - tam se chci dostat velmi, ale opět nic není jisté. Pak bude následovat tiskovka, v ideálním případě bych tak viděla film i tvůrce a herce ještě před večerní premiérou. No uvidíme :)

Čtvrtek 15. května -  18:55 - V zajetí prospektů. A co na sebe?

Pročítání všech katalogů, programů a dalších doprovodných publikací přináší zajímavé objevy. Třeba na večerní projekce pro zvané vás prostě nepustí bez večerních šatů (dámy) a smokingu (páni). Ještě že my, novinářské socky, se tam nemáme šanci propracovat; nanejvýš můžeme přihlížet vedle z fronty, jak se tam všechny ty dámy a páni šinou. Je tu několik typů novinářských akreditací - když sem jezdíte déle, tak se vypracujete až k růžové, nebo dokonce puntíkované.

Nemluvě o bílé, ta je opravdu výrazem festivalové věrnosti daného šťastlivce. Má ji paní Zaoralová? Musím se podívat, až ji někde potkám, to je ostatně podle Šimona po frontách a kontrolách pravidlo číslo 3 - koukat lidem na akreditace. My jsme se prozatím museli spokojit s modrou. A s vědomím, že jsme konečně odložili všechna zavazadla a sedíme na terase apartmánu (výhled na moře nezbytný) a večeříme růžové víno, bagetu a kozí sýr - to se těmi tiskovými materiály hned probírá lépe.

Takže už i víme, na co půjdeme - na večerní novinářskou projekci tureckého soutěžního filmu Tři opice. Snad předtím stihnu nafotit i nějaké žánrové foto a udělat si alespoň hrubý nástřel plánu na zítra, zdá se mi, že těch filmů v programu pořád přibývá a přibývá...

Čtvrtek 15. května -  17:30 - O letu a příletu

Můj pobyt na festivalu v Cannes má za sebou první fázi - přílet. V Curychu, kde jsem přestupovala, jsem žádné cannesky vypadající osoby ještě neviděla; nepočítám-li toho fousatého chlapíka s didgeridoo, chlápka, co si při čekání na letadlo zaškrtával ve stejně obsáhlém fasciklu programu jako já a muže, co seděl vedle mě na cestě do Nice a četl si scénář.

Nechtěla jsem mu moc nahlížet přes rameno, zjistila jsem jen, že se ten scénář jmenuje Borderland a že v něm vystupují postavy Amin, Marina a Manuel, které vedou poměrně dlouhé dialogy.

To už jsme přistáli v Nice, kde se začali rojit Češi - přes Paříž dorazivší Šimon z Instinktu, přes Německo partička z Negativu a už aklimatizovaný Honza z Barrandova. Z Nice se do Cannes jede ještě 50 minut autobusem, a pak už jsme byli tady. Palais des Festivals je festivalové centrum, vzápětí jsem poznala poprvé základní pravidla místního života - těmi jsou fronty a neustálé prohledávání, zda nejste náhodou terorista.

Prošli jsme zdatně a obdrželi novinářskou akreditaci a taštičku, letos ve vesmírně stříbrné barvě. Shledali jsme se s dalšími Čechy a dozvěděli se drby o tom, že ti, kteří přijeli včera, zatím pořád čekají na zavazadla. Kolem hord fotografů, kameramanů a davů se procházejících po pláži jsme vyrazili se Šimonem na úmornou cestu do hotelu - vede po pláži a trvá asi 20 minut.

Nu a teď jsme v hotelu, doháníme psací resty a chystáme se do první fronty na film. Výhled z hotelu na přiložené fotografii i s důkazem, že jsem konečně zde!

Středa 14. května - 12:10 - Být účastníkem "zájezdu" a být chic

Jak se stanete účastníkem festivalu v Cannes? Zašlete dva až tři měsíce před zahájením klasickou poštou žádost o novinářskou akreditaci - jinak to nejde, emaily očividně nejsou tak chic - a čekáte měsíc, než se vám někdo ozve.

A pak ji máte, i když nevíte jakou - protože jen novinářských akreditací je několik druhů. Nicméně u nováčků, jako jsem já, se očekává, že dostanou tu nejzákladnější a referování o festivalu si důkladně odstojí v nekonečných frontách.

Ve spáru agentů

Jak poznáte, že se blíží festival v Cannes, na který jste akreditovaní? Ve vaší mailové schránce začne přistávat značné množství nabídek nejrůznějších agentů, společností a zástupců všemožných filmů, produkcí, kteří vám píší, že zrovna jejich filmy či tiskovky byste prostě neměli minout.

Probrat se tím množstvím nabídek je skoro tak stejně náročné, jako probírat se seznamem filmů, které jsou v Cannes k vidění - krom hlavní soutěže se tu utkávají i v sekcích Un Certain Regard či studentské Cinefondation. Nemluvě o nezávislých sekcích Quinzaine des Réalisateurs a Mezinárodní týden kritiky, které vám přidělávají vrásky na čele a starosti, jak všechno stihnete.

Nemluvě o 5000 filmech, které budou k vidění na Marché du Film,  největším filmovém trhu světa, kam se - naštěstí - nedostanu s novinářskou akreditací a unikne mi tak mimo jiné třeba ten jedním kolegou doporučený dokument, v němž si Jeana Clauda Van Damma zahrál Jean Claude Van Damme - na youtube hledejte pod heslem J.C.V.D.

Jak poznáte, že Cannes začíná? V agenturách se to začne rojit zprávami z Croisette, v Praze i na Skype potkáváte kolegy, s kterými se na sebe spiklenecky usmíváte a sdělujete si časy odletů a už se nemůžete dočkat, až sednete do letadla.

Já tak učinila až ve čtvrtek ráno, takže přijedu do prvního regulérního dne festivalu následujícího po středečním zahájení - chcete být u toho? Tak se těšte a dejte vědět, co by vás zajímalo - z filmů i toho všeho mumraje kolem.

autor: Irena Hejdová | 22. 5. 2008 21:50

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama