Aki Kaurismäki: Už jsem měl dost deprese kolem nás

Michal Procházka, Cannes
31. 5. 2011 12:00
S režisérem nejen o nové sociální pohádce Le Havre
Foto: Reuters

Rozhovor - Není úplně snadné, ale je zábavné dělat interview s Aki Kaurismäkim. Autor černých grotesek Drž si šátek, Tatjáno či sociálních pohádek Mraky odtáhly a Muž bez minulosti odpovídá se stylizací a s černým humorem, ale to neznamená, že ho nemáme brát vážně.

I ve své novince Le Havre zařazené do soutěže letošního canneského festivalu líčí režisér příběh postav, které dobře známe. Tenkrát své outsidery „našel" v přístavní čtvrti Le Havru. Zápletka vypráví o společenství sousedů, jimž se podaří pod vedením čističe bot Marcela Marxe zachránit třináctiletého černošského běžence Idrissu před policií i navrácením zpátky do Afriky.

Foto: Aktuálně.cz

Film zakoupila do české distribuce společnost Cinemart, která jej uvede do kin zkraje ledna. Finský režisér bude v červenci hostem letošní Letní filmové školy v Uherském Hradišti.
 
Sedíme na canneském pobřeží po uvedení vašeho filmu v hlavní soutěži. Jak vám vlastně záleží na festivalech a cenách? Jak se cítíte v tom blázinci?

Je mi to úplně fuk. To je moje odpověď. Raději bych teď byl ve Finsku na rybách, jenom poslal film a čekal, až mi přijdou zpátky prachy. Nesnáším ceremonie. Navíc moje filmy nejsou natolik dobré, aby mohly vyhrávat ceny. Jsem starej sentimentální sráč...

Díky za návrh titulku. Někteří lidé říkají, že je to vaše hra: jak se úmyslně shazujete a mluvíte pohrdavě o svých filmech…

Ne, nic nehraju. Předstírám jen to, že jsem veselý a usměvavý chlapík (smích)... Finové nejsou moc hovorní. Víte, co se stane, když si dáte ve finském baru drink a obrátíte se na souseda, abyste si popovídali? Odpoví: Tak co je?! Přišel si pít, anebo žvanit...

Foto: Reuters

Le Havre se dá označit za pohádku pro dospělé o tom, že by se lidé měli dát dohromady. Nepropadat zištné společnosti, naopak se pokusit pomáhat druhým - třeba právě ilegálním běžencům na ulici. Není ironické, že zrovna váš snímek je nakonec skoro tím nejoptimističtějším filmem v Cannes?

Chtěl jsem natočit film s trochou naděje. Už mám dost té deprese; toho, co vidíte kolem sebe. A rád to střídám: jednou pesimistický film, podruhé snímek s trochu optimističtějším vyzněním. Světla v soumraku byla temná, takže teď bylo na řadě něco veselejšího.

Zatímco Marcel zachraňuje chlapce, jeho žena hospitalizovaná s rakovinou se zázračně uzdraví a vstane ze smrtelné postele. Nemyslel jste ten závěr už jako sen?

Kdybych byl John Cassavetes a točil film jako Gloria, nechal bych ji asi zemřít. Ale já nejsem Cassavetes.

Nicméně je otázka, jestli byste opravdu našel lidi, kteří by nezištně pomohli třináctiletému emigrantovi z Afriky, jenž by se objevil u jejich dveří…

Tak je to asi pohádka. Nevím, zeptejte se Kati Outinenové; zná víc pohádek než já. Mně se líbí ta o Karkulce, ve které spíš ona sní vlka, než aby vlk sežral ji. Byť ve skutečném životě pak dávám přednost vlkům na ulici než těm chladným bílým límečkům z Wall Streetu.

Foto: Aktuálně.cz

Jinak udělat film o problémech imigrantů je složitá věc;  Evropa se k tomu nestaví vůbec dobře. Tváříme se, jako by bylo všechno v pořádku, ale nic není v pořádku. Tisíce lidí žijí pod jakoukoliv úrovní důstojnosti, otročí v hrozných podmínkách -  a jednou ten problém exploduje. Ale žádného politika ani nenapadne, aby o tom mluvil v parlamentu. Asi nemají čas, jak se zabývají jen svým kontem. Evropa umírá, alespoň mentálně.

Jak se díváte na současné Finsko po nástupu pravicových populistů, kteří překvapivě uspěli v posledních volbách?

Pro mě to není zas takový šok. Chci říct, že Finsko ztratilo naději už dávno, v 50. letech. Byl jsem kdysi hrdý na svou zemi, myslel jsem si, že může být svědomím světa. Ale vznikla jen velmi měšťácká společnost, kde jde každému o prachy. Je to jako všude jinde. Naším problémem je globální kapitalismus, který všechny zotročuje penězi.

Mluvíte proto hodně o minulosti?

Je to snazší než mluvit o budoucnosti (smích)...

 
Foto: Reuters
 
Foto: Reuters

Ve vašich filmech zasazených do současnosti vidíme jezdit stará auta, lidé pijí v barech ze 70. letech. Je to nostalgie po dávných časech, které si rádi idealizujeme? Člověk má někdy pocit, že ani ta „vaše minulost" se nikdy nestala.

Minulost je vždy iluze. Nakonec dělám do filmu, který je od začátku do konce iluzí. Kinematografie je Vertigo. Víte, já jsem se stal filmařem náhodou. Jsem amatér, co fušuje do řemesla, ačkoliv bych měl sedět doma a dělat něco pořádného. Jsem si vědom, že když na můj film přijdou lidé, musí zaplatit sedm osm euro. Takže je musím trochu zabavit, ukázat jim život, aniž bych vyprávěl stupidní americké pohádky. Nemůžu jim ale říkat ani to, že všechno kolem nich je hrozné. Chci, aby se do kina vrátili.

Střídáte stejnou skupinu herců, kteří procházejí vašimi filmy. V Le Havru se vrací i stejná postava básníka Marcela Marxe v podání André Wilmse z Bohémského života. Tentokrát je ve francouzském přístavu čističem bot…

Vidíte - jediné, co na něm bylo umělecké, byl jeho úpadek. Ze včerejších básníků jsou dneska čističi bot. Kam to všechno spěje… (smích). 

Foto: Reuters

… a vy jako byste vyprávěl o posledních správných chlapech, kteří se snaží držet slovo, bránit svou důstojnost, nezaprodat se. Přitom jsou vyhazovaní z práce, mlácení, podvádění.

No, něco na tom je. Už není moc takových, kteří by bránili nějaké hodnoty. Nikdy jsem moc nevěřil na volnost a rovnost; to byla příliš optimistická hesla francouzské revoluce, na která se lidstvu nikdy nepodařilo dosáhnout. Ale spoléhám na bratrství; co nám taky zbývá? Pokud by lidi přišli o smysl pro pospolitost a solidaritu, bude z nás společnost sobců a otročících mravenců, jak o ní mluvil Bergman.

A kde hledáte inspiraci pro své postavy a příběhy?

Rád sedávám v koutě a pozoruju ostatní; poslouchám, co si povídají. Ačkoliv to tak nevypadá, mám lidi rád. Ale nikomu to neříkejte... Spustím jednoduše kameru a bez všech efektů vyprávím o prokletém světě, který nelze zastavit. Podívejte se na moderní auta, jak jsou ošklivá. A dělá se mi špatně z hrůzy, kterou nazývají současnou architekturou!

Postava komisaře v černém procházejícího vaší novinkou působí jako ze starého snímku Jeana-Pierra Melvilla z 60. let. Máte ho rád? Často čerpáte i z filmů noir?

Pro mě je postavou z mého debutu Zločin a trest. Když jsem přijel do Le Havru, říkal jsem si: Fajn, tady něco natočím. Byl jsem všemu otevřený. Napadlo mě, že bych rád udělal film jako Melville. Jenže pravda je taková, že nejsem žádný Melville (smích)...

Foto: Aktuálně.cz

Jak vznikají vaše scénáře?

Já se s tím moc nepářu, hlavně ať je to rychle. Za víkend to mám většinou sfouknuté. Nebaví mě trávit hodiny jen vymýšlením jmen. Dopředu vím, že obraz by měl být šedivý s modrými a fialovými odstíny. A pokud je to optimistický film, přidám trochu žluté... Svůj styl jsem našel až pozdě, někdy na konci 80. let. Není to nic moc, ale nic lepšího neumím. Jsem si vědom, že moje filmy jsou plné chyb.

Vaše ženské protagonistky hraje z velké většiny právě Kati Outinenová. Přitom se její postavy od sebe hodně liší. Jak je píšete?

Tuhle otázku jsem dostal už před filmem Děvče ze sirkárny. Došel jsem tehdy k názoru, že nemá cenu předstírat, že jako autor znáte dobře ženy. Rozhodl jsem se je psát stejně, jako by šlo o muže -  a doufat, že to půjde. Nakonec on zase není tak velký rozdíl mezi chlapama a ženskýma.

Na konci Le Havru pronásleduje policie onoho afrického chlapce až na loď, kterou odjíždí. Řekl bych, že kdejaký režisér by se to snažil zdramatizovat. Ale vy celou situaci spíš ironicky registrujete. Není pro vás kinematografie médiem, které máte rád, ale z něhož si zároveň děláte legraci?

Nic by se nemělo brát tak smrtelně vážně. Nevím, který to byl filmař, ale prohlásil při uvedení jednoho svého filmu: neanalyzujte a nekritizujte. Tím se snažím řídit. Sám sebe rád kritizuji, ale nikdy nedělám analýzy. 

Při svých adaptacích saháte po „nezfilmovatelných knihách". Od Dostojevského po Hamleta. Na jakou další výzvu se chystáte?

Když máte převést do filmu knihu, tak proč si vybírat lehké a nudné? Jako mladý jsem četl rozhovory Truffauta s Hitchcockem, který tam říká, že Zločin a trest nelze adaptovat. Tak jsem si říkal: Jen počkej, já ti ukážu. Ale posléze jsem musel uznat, že Hitchcock měl pravdu. Byl to hřích mládí.

Asi se nejen říká, že rád pijete. Jak se to dá zvládnout s filmem?

Při psaní scénáře musím zůstat střízlivý, jinak by to nešlo. Jinak jsem ale polovinu záběrů svých filmů natočil za střízliva, druhou polovinu pod vlivem. A nemohu říct, že by mezi nimi byl nějaký rozdíl…

 

Právě se děje

Další zprávy