Ivan Trojan byl dobro a já zlo, říká Agnieszka Hollandová o natáčení Šarlatána

Petr Vizina Petr Vizina
Aktualizováno 7. 3. 2021 16:16
Film Šarlatán, který dle předlohy Marka Epsteina natočila polská režisérka Agnieszka Hollandová, tuto sobotu získal pět Českých lvů včetně cen pro snímek roku a za režii. Připomíná zapomenutý příběh nejslavnějšího českého léčitele. Jan Mikolášek diagnostikoval nemoci podle skleničky moči a bylinkami léčil T. G. Masaryka, nacistu Martina Bormanna nebo komunistického prezidenta Antonína Zápotockého.

Muž, u kterého hledalo pomoc odhadem pět milionů lidí, roku 1957 skončil v komunistickém vězení, odsouzen jako šarlatán. Nyní jeho příběh představuje stejnojmenný film, který měl premiéru vloni na festivalu Berlinale a dnes je k přehrání na webu Dafilms.cz. "Když jsme ho promítali v Berlíně, téměř každý novinář v něm viděl něco jiného," řekla tehdy Agnieszka Hollandová v rozhovoru pro Aktuálně.cz.

K polským režisérům jsme si kdysi chodili pro filmy morálního neklidu a vnímavosti. Je takový i Šarlatán?

Není. Jak filmy morálního neklidu se charakterizovaly ty s dost přímým politickým, společenským a většinou současným přístupem. Občas taky byly napadány, že jsou trochu publicistické. Že z jejich vyprávění někdy trčí politické nebo společenské teze. Že se film dá snadno vysvětlit v několika větách. Šarlatán je naopak tak složitý, že se do několika vět shrnout nedá. Je tam několik vrstev. Pro mě je nejdůležitější ukázat složitost života, lidských charakterů a postav. Z toho musí vytrysknout určitá společná emoce, ačkoliv diváci budou mít pro Šarlatána různá vysvětlení. Jde ho přijímat na několika rovinách a každá interpretace je oprávněná.

O scénáři Marka Epsteina říkáte, jak se vám líbí právě proto, že v něm žádná teze není. Čím vás tedy zaujal?

Nejsem příliš zatížená potřebou vypravovat pravdivé příběhy a mluvit o pravdivých postavách. A to přesto, že většina mých posledních filmů je právě taková. Vyplývá to i z doby. Ztratili jsme důvěru v představivost. Potřebujeme berličku věrohodnosti, že se to skutečně odehrálo a že ta postava je pravdivá.

Josef Trojan v Šarlatánovi.
Josef Trojan v Šarlatánovi. | Foto: Zuzana Panská, Alžběta Jungrová/Marlene Film Production

Když jsem četla Markův scénář, nebyla jsem si jistá, jestli Jan Mikolášek vůbec existoval. Jestli to není jen fantazie scenáristy a vypravěčská hravost. A to se mi zalíbilo. Na biografických filmech nemám ráda, že jsou šíleně těžké, svým způsobem schematické. Život se v nich vždy vyvíjí podle určitého klíče, ať už jde o hudebníka, nebo sportovce, v podstatě je to stejné. Nejprve se stane neštěstí, potom přijde úspěch, on zdolává překážku, bere drogy nebo se opíjí, padá, a nakonec se pozvedne a přijde katarze. Nebo se nepozvedne a zemře.

Tahle vypravěčská schémata jsou předvídatelná, určitým způsobem postavy zplošťují. Věřím v představivost, a i když točím o skutečné postavě, dopřávám si svobodu ve ztvárnění skutečnosti. Nevadí mi teorie "co by se stalo, kdyby". Doposud jsme o nikom nevěděli všechno, což se teď mění s internetem, umělou inteligencí, drony všude kolem nás, odposloucháváním 24 hodin denně. Už bude těžké zachovat soukromí. Ale vše, co jsme věděli o skutečných lidech, ať to byl Havel, nebo Jan Palach, dosud znamenalo pouze útržky toho, co se dalo zjistit oficiálně a objektivně. Nebo co oni sami zaznamenali v dopisech a v dokumentech, případně co o nich vyprávějí svědkové.

Každý má svůj subjektivní přístup. O většině jejich života, když jsou v posteli nebo když trpí, nevíme. Doposud bylo 90 procent člověka skrytých jako ledová kra pod hladinou. Dnes se snadněji prodává skutečný příběh než výplod fantazie.

Film Šarlatán vypráví příběh léčitele Jana Mikoláška, který žil v letech 1887 až 1973. | Video: CinemArt

Léčitele Jana Mikoláška, kterého hraje Ivan Trojan, jste si tedy musela představit. Štve vás ta postava, nebo přitahuje?

S Ivanem jsme bojovali, protože své postavy šíleně hájí. Nejen hájí, chce, aby byly ušlechtilé. A já jsem ctila, což bylo v Markově scénáři a uvědomili jsme si to hlubším způsobem, že v Mikoláškovi je určitá zkáza, tajemství a také nemožnost překonat nějaké nutkání zla. To mi přišlo zajímavé, protože mě vždy zajímali spisovatelé jako Fjodor Michajlovič Dostojevskij nebo Charles Dickens, kteří se zla v člověku nebojí a za nejdůležitější považují zápas mezi dobrem a zlem uvnitř člověka. Ivan byl dobro, já zlo. Tak jsme o tom diskutovali. Nepřetahovali jsme se o provaz. Myslím, že z toho vyšlo něco pravdivého.

Dá se Mikoláškův osud číst i jako příběh zodpovědnosti za vlastní talent?

Ano, dokonce jsem si říkala, že patří do řady geniálních umělců, o kterých jsem natáčela filmy, myslím tím Ve stínu Beethovena nebo Arthura Rimbauda v Úplném zatmění. Tam byla podobná výzva. Co dělat s talentem, jakou má za něj člověk zodpovědnost a jaká cena se za talent platí. Kolik to stojí. Máte talent a nikdo vám nerozumí. Talent vás tlačí k lidským extrémům. Čím větší dar, tím větší štěstí a zároveň tíha.

Máte dojem, že se to v životě léčitele Mikoláška měnilo i podle toho, jak se měnily politické režimy?

Režimy ho tlačily k tomu, aby dělal kompromisy, aby svůj dar upotřebil, aby ho mohl dávat lidem. Jeho kompromisy nebyly zločiny, ale šílené ústupky. To je jedna z otázek - kolik můžete obětovat pro svůj dar? Jaké právo vám dává jednat nemravným způsobem? Může vám společnost odpustit, protože jí dáváte něco výjimečného?

Každý stojíme před otázkou, kolik můžeme obětovat ze svých výhod, abychom sloužili něčemu většímu. V případě Mikoláška to bylo ještě znásobené.

Řešíte tohle morální dilema i vy?

Nemám pocit, že bych byla geniální. Že bych měla dar jednoho člověka z milionu. Mám určitou schopnost odvyprávět audiovizuálním způsobem zajímavé, někdy i složité příběhy a zasáhnout publikum. Mám představu o životě a pohled na svět, analyzuji ho a cítím se za něj zodpovědná. Ale pochopitelně, kompromisy dělám každý den.

Říkáte, že jste se s Ivanem Trojanem přela o Mikoláškovu povahu. Jak ty spory vypadaly?

Velmi civilizovaně. Byla to otázka důvěry, Ivan je velmi hluboký a čestný, ušlechtilý člověk. Nešlo o osobní spory, ale o to, abychom spolu našli pravdu o Mikoláškově postavě. Aby se Ivan mohl ztotožnit s tou pravdou, kterou vidím a která podle mě byla ve scénáři. Vyšli jsme si vstříc, nechtěla jsem z Mikoláška udělat grázla. Chtěla jsem, aby byl krásným způsobem neuvěřitelně složitý.

Konformita s mocí je teď naše středoevropské téma. U nás se s obavou mluví o "polské cestě", jak to vnímáte?

Žijeme v době, ve které se lidstvu nějaké rady obecně dávají špatně. Politici určitým způsobem selhali. Máme šíleně složité problémy a ti, kteří teď v mnoha zemích vládnou, nebo na to aspirují, se je snaží zjednodušit a vyloučit všechno a všechny, kteří do zjednodušeného obrazu bezpečí nepatří.

Vaše přítelkyně Olga Tokarczuková, podle jejíž předlohy jste před třemi roky natočila film Přes kosti mrtvých, loni dostala Nobelovu cenu za literaturu. Obrovský úspěch pro polskou kulturu doma vyvolal rozporuplné reakce. Proč?

Žijeme ve velice polarizovaném státě. Všechno, co ve vnímání světa představuje Olga, se liší od oficiální, katolicko-nacionalistické verze světa, kterou prosazuje dnešní vláda a většina katolické církve. Ta dnes v Polsku určitým způsobem vládne. Pro ně jsou práva člověka, práva zvířat, ekologie, práva žen, solidarita se všemi žijícími nebezpečné, a dokonce hnusné.

Ivan Trojan a Agnieszka Hollandová při natáčení Šarlatána.
Ivan Trojan a Agnieszka Hollandová při natáčení Šarlatána. | Foto: CinemArt

Váš film Šarlatán ukazuje lidi jako plné protikladů, paradoxů. Může rozdělené společnosti přispět k vzájemnému pochopení?

Doufám, že přesvědčivé ukázání světa alespoň některým lidem otevře oči. Snaha o zjednodušení, rozdělování lidí na dobré a zlé, je podle mě nebezpečná. To nás činí slepými a hluchými. I k dějinám, k tomu, co se odehrálo. Nemůžeme dějinám porozumět, pokud se je snažíme zjednodušit do naší ideologické vize světa. Pokud nerozumíme, děláme z dějin "fake" a ty strašné věci budeme opakovat, možná ještě horším způsobem. Protože globalizace, technologie a vynálezy umožňují šíření lži a zla mnohem účinněji než ve 30. letech.

Máte dojem, že filmem se dá bojovat?

Víte, jsem dost pesimistická. Natočila jsem tři filmy o holokaustu, můj předposlední snímek Pan Jones byl o hladomoru na Ukrajině. Vím, čeho je lidstvo schopné a jak snadno se nechá zmanipulovat těmi, kterým o žádné obecné dobro nejde. Nutkání zla je věčné, neustále se opakuje. Neznamená to, že s ním nemáme bojovat, i když je ten boj třeba marný. Vždy mi byl blízký filozofický přístup Alberta Camuse v Mýtu o Sysifovi. Tlačí kámen do kopce, i když ví, že než dojde na vrchol, kámen se zase zřítí. Myslím, že ti, kdo cítí zodpovědnost nejen za sebe a svoji rodinu, ten pocit mají. Ale musíme dělat, co dělat můžeme. Nemáme jiné východisko.

 

Právě se děje

Další zprávy