Aby se bílí necítili provinile. Poslední film s Bosemanem vypráví o segregaci

Martin Šrajer Martin Šrajer
21. 12. 2020 11:30
Viola Davisová jako "matka blues" a Chadwick Boseman ve své poslední filmové roli předvádějí strhující výkony. Hrají umělce usilující o to, aby byli v meziválečné Americe slyšet.

V jiném roce by film Ma Rainey - matka blues, který je nově k vidění na Netflixu, zřejmě zapadl jako další řemeslně zdařilá adaptace oceňované divadelní hry, jež cílí na Oscary v hereckých kategoriích. Letos ale máloco probíhá jako dřív. Když koncem srpna finišovala postprodukce, filmový svět šokovala zpráva o smrti teprve třiačtyřicetiletého Chadwicka Bosemana.

Americký herec známý ze snímků Get On Up - Příběh Jamese Browna, Black Panther nebo Bratrstvo pěti podlehl rakovině tlustého střeva. O nemoci veřejně nemluvil, v natáčení pokračoval i během operací a chemoterapie. Ma Rainey - matka blues je posledním filmem, který vzdor silným bolestem dokončil. Spíše než žalozpěv připomíná oslavu jeho neobyčejného talentu a odhodlání.

Kontext bezesporu ovlivní, jak bude dobové drama vnímáno. Vědomí, že sledujeme poslední výkon herce, kterého mohla čekat zářivá kariéra, násobí tragičnost zápletky. Současně by byla škoda redukovat Ma Rainey na "poslední film Chadwicka Bosemana".

Adaptace divadelní hry Augusta Wilsona, který žil v letech 1945 až 2005, se dotýká složitých otázek rasy, moci a kulturní apropriace, to znamená přivlastňování prvků kultury menšin členy kultury dominantní. To vše zasluhuje stejnou pozornost jako představitel hlavní mužské role.

Za horkého letního dne

Wilsonovo drama bylo poprvé uvedeno počátkem 80. let minulého století coby součást takzvaného Pittsburského cyklu. V něm dvojnásobný držitel Pulitzerovy ceny zachytil život Afroameričanů v průběhu 20. století a všímal si úskalí, kterým museli čelit při cestě za americkým snem. Jen tvrdá práce jim na rozdíl od bílých spoluobčanů zpravidla nestačila.

Podle jedné z Wilsonových her natočil Denzel Washington před čtyřmi lety drama Ploty, za které Oscara obdržela Viola Davisová. V novém filmu hraje Gertrudu Raineyovou přezdívanou Ma. Jednu z prvních profesionálních bluesových zpěvaček proslavila mimo jiné píseň Black Bottom, jejíž název označuje oblíbený tanec afroamerických muzikantů.

Film Ma Rainey – matka blues je na Netflixu s českými titulky. | Video: Netflix

Zaznamenáním slavného songu na gramofonovou desku ve filmu kulminuje několikahodinové nahrávání, během nějž se celý příběh odehrává. Je horký letní den roku 1927 a Ma Raineyová se svou přítelkyní, synovcem a velkým zpožděním přichází do chicagského studia, kde již netrpělivě čeká čtyřčlenná kapela.

Hudebníci by, stejně jako zpěvaččin agent, rádi co nejrychleji nahráli desku a vypadli z vydýchaného studia na vzduch. Na povrch se ale dostávají nedořešené spory i nezpracovaná traumata. Ega na sebe narážejí, nervozita roste a vidina klidného odpoledne se rozplývá.

Viola Davisová coby Ma Rainey.
Viola Davisová coby Ma Rainey. | Foto: Netflix

Figurou, se kterou Wilson ve hře prozkoumává nelehkou cestu za úspěchem, navzdory názvu není samotná Ma, nýbrž ambiciózní trumpetista Levee, kterého hraje Boseman. Je odhodlaný založit si vlastní skupinu. I kdyby si kvůli tomu měl přisvojit cizí píseň a přistoupit na nevýhodné podmínky nahrávací společnosti.

Tím, kdo v místnosti plné mužů vše řídí a čí hlas rozhoduje, je nicméně Ma. Když odmítá zpívat, dokud nebudou splněny všechny její požadavky, zahrnující třeba tři lahve vychlazené koly, nejde o hvězdné manýry. Nesmlouvavým jednáním získává kontrolu nad vlastním životem.

O něm mimo zdi studia rozhoduje bílá většina společnosti. Muži, pro které Ma pracuje a kteří na její hudbě bohatnou, ji oproti tomu musí respektovat a vycházet jí vstříc. Jak ale v jednu chvíli s hořkostí konstatuje, záleží jim jen na jejím hlase. Jako člověk je nezajímá.

Nároky kladenými na druhé Ma zároveň pomáhá udržet vysokou kvalitu toho nejcennějšího, čím disponuje - zpěvu. Hudbu na rozdíl od Leveeho nebere jako byznys. Jde pro ni o způsob života a smysl existence. Díky hereckému nasazení Davisové, celým tělem prožívající každé gesto a slovo, tomu není těžké uvěřit.

Viola Davisová coby Ma Rainey, vzadu jsou Chadwick Boseman jako Levee a Colman Domingo v roli Cutlera.
Viola Davisová coby Ma Rainey, vzadu jsou Chadwick Boseman jako Levee a Colman Domingo v roli Cutlera. | Foto: Netflix

V segregované společnosti

Ma jako zavedená hvězda zastupuje v Leveeho očích starou školu. Příběh se odehrává v době velké migrace černochů z jihu Spojených států do průmyslových měst na severu. Trumpetista věří, že jeho živější verze písně bude víc vyhovovat vkusu migrantů.

Také jeho temperament je odlišný. Nezůstává nad věcí, ale jedná impulzivně. Když do místnosti vstoupí Ma, točí se kolem ní vše včetně kamery. On přirozenou autoritu nemá, a proto k sobě snaživě strhává pozornost drzostí a drobnými provokacemi.

S odkrýváním dalších vrstev jeho osobnosti zjišťujeme, že přehnanou sebejistotou a předstíranou nenuceností Levee maskuje šrámy z minulosti, existenční nejistotu a potlačovaný vztek. Také ostatní hudebníci vzájemně sdílejí příběhy o lynčování, rasově motivovaných útocích a ponížení.

Film tak nevypráví jen o střetu dvou velkých osobností. Jejich útočnost a neochota přistoupit na kompromis nebo se sladit s ostatními jsou obrannými mechanismy vůči agresi, které coby Afroameričané v segregované společnosti dennodenně čelí. Obětí podrážděnosti se v závěru příznačně nestává diskriminovaný, ale diskriminující. Zloba míří do vlastních řad.

Chadwick Boseman jako Levee, vzadu jsou Glynn Turman, Michael Potts a Colman Domingo.
Chadwick Boseman jako Levee, vzadu jsou Glynn Turman, Michael Potts a Colman Domingo. | Foto: Netflix

Počátky profesionálních bluesových nahrávek jsou ve filmu spjaty s dlouholetým zneužíváním afroamerické kultury. Pro její příslušníky umělecká tvorba neznamená jen radost, ale také ponižující kompromisy. Manažeři a producenti mění černošský hlas ve zboží, kvůli snazší prodejnosti zbavované historické zátěže. Nehrozí, že by se bílí posluchači cítili provinile.

Uspěchané tempo

Přestože se velká část filmu točí kolem hudby, písně slyšíme málokdy. Stejně jako v předloze, vystavěné okolo několika dlouhých monologů, je klíčové mluvené slovo. S protagonisty jsme po většinu času uzavřeni do klaustrofobního prostoru. Odráží frustraci hudebníků čelících systémovým problémům, které sami nedokážou vyřešit.

Zatímco na divadle mohly zásluhou omezení děje na jediné místo vyniknout herecké výkony, zde jako by postavy žily v umělém světě plném velkých proslovů a vyhrocených emocí.

Několik kašírovaných scén z chicagských ulic spíše oslabuje napětí, než aby drama probíhající uvnitř studia zasadilo do širších souvislostí a přiblížilo společenskou atmosféru.

Přestože je divadelní původ látky zřetelný, režisér filmu George C. Wolfe od něj odvádí pozornost až frenetickým stříháním z herce na herce a neustálým měněním úhlů kamery. Detaily hudebních nástrojů a potících se těl sice zviditelňují vnitřní neklid postav a kamera těkající od herce k herci nabíjí úvodní scény energií, zároveň jsou ale střihy tak četné a neopodstatněné, že odvádějí pozornost od sdělení.

Vměstnání hry do hutných 90 minut vede k uspěchanosti. S hrdiny nemůžeme strávit dost času a poznat je v dostatečně rozmanité škále situací, abychom je lépe poznali. S blížícím se koncem se vyprávění nicméně pomalu usazuje a koncentrované výkony herců, schopných podmanit si během pár vteřin prostor, konečně naplno vyniknou.

Nejemotivnější momenty si tvůrci ušetřili pro Leveeho. Zvlášť dlouho doznívá scéna, ve které zblízka sledujeme Bosemanův obličej při poslechu monologu z vedlejší místnosti. Drásavost vyprávěného příběhu se slovo od slova odráží ve tváři herce plně pohlceného rolí.

Přestože tedy Ma Rainey - matka blues nestojí jen na Bosemanově výkonu, to on a Davisová v nejlepších momentech dávají zapomenout na divadelní aranžmá a nechávají vyniknout nadčasové kvality příběhu. Smutnou skutečností, kterou si divák při sledování filmu uvědomuje, není jen smrt nadaného herce, ale také nepoměr mezi přínosem Afroameričanů pro americkou kulturu a jejich soustavnou, trvající marginalizací.

Ma Rainey – matka blues

Režie: George C. Wolfe
Film je k vidění na Netflixu.

 

Právě se děje

před 14 minutami

Česko příští týden navštíví nový slovenský premiér Eduard Heger

Českou republiku příští týden navštíví nový slovenský premiér Eduard Heger. Setká se mimo jiné s prezidentem Milošem Zemanem. Schůzka je podle mluvčího Jiřího Ovčáčka plánována na čtvrtek v lánském zámku.

Heger se stal předsedou slovenské vlády na začátku dubna. Ve funkci nahradil premiéra Igora Matoviče, který podal po téměř měsíc trvající vládní krizi demisi. Do funkce ho, stejně jako další členy vlády, jmenovala prezidentka Zuzana Čaputová 1. dubna.

V nové slovenské vládě pokračují téměř všichni dřívější ministři. U moci zůstala koalice čtyř stran, která vznikla po loňských parlamentních volbách.

Matovič rezignoval na funkci ministerského předsedy po roce a necelých dvou týdnech v úřadu, a to v zájmu řešení krize v koalici, během které jeho odchod z čela kabinetu požadovaly dvě menší vládní strany. V nové vládě bude Matovič ministrem financí.

Čtyřiačtyřicetiletý Heger je členem předsednictva Matovičova protikorupčního hnutí Obyčejní lidé a nezávislé osobnosti (OLaNO), které loni v únoru 2020 přesvědčivě vyhrálo parlamentní volby. OLaNO i v Hegerově vládě obsadilo polovinu ze 16 křesel.

Zdroj: ČTK
před 22 minutami

Předsedové ODS, KDU-ČSL a TOP 09 podepsali koaliční smlouvu uskupení Spolu. Chtějí silnou, vzdělanou a na Západ patřící republiku

Zdroj: ČTK
Další zprávy