Exotická tanečnice Mata Hari skončila jako špionka před popravčí četou

Jméno tanečnice Maty Hari, od jejíhož narození uplyne 7. srpna 150 let, se v průběhu let stalo synonymem svůdné špionky s dramatickým osudem. Exotická tanečnice, kurtizána a agentka se stala legendou. O to slavnější, že povaha a rozsah její údajné špionáže zůstávají dodnes zahaleny tajemstvím.

Slavná femme fatale počátku 20. století byla vysoká a přitažlivá, muže kolem sebe fascinovala zvláštním kouzlem, vyzývavými pohyby i sporým oblečením. Na pódiích v Paříži i dalších velkých městech sklízela oslnivý úspěch. Její nezvyklý tanec ve skromném odění, kdy její tělo zakrývaly jen šperky a několik maličkých kousků látky, upoutal pozornost a zamotal mnohým mužům hlavu. Stala se hvězdou salonů pařížské smetánky, kde tančila nahá. Navštěvovala i ministry a její kariéru lemovaly tucty milenců většinou z řad významných důstojníků, což se jí nakonec stalo osudným.

Tajemné jméno po slunci

Původně se jmenovala Margaretha Geertruida Zellová a byla dcerou prosperujícího kloboučníka. Narodila se v holandském Leeuwardenu. Jako čerstvá absolventka učitelského institutu v Leidenu se v roce 1895 provdala za důstojníka v nizozemské koloniální armádě, kapitána Campbella MacLeoda. V letech 1897 až 1902 s ním žila na Jávě a Sumatře, kde vystupovala jako "javanská tanečnice". Měli dceru a syna, který zemřel v ranném dětství.

V roce 1902 nebo 1903 se vrátila do Evropy. Se svým násilnickým manželem, který nadmíru holdoval alkoholu, se záhy rozvedla. Od roku 1905 již mladá umělkyně tančila v Paříži pod jménem Lady MacLeodová a brzy začala používat svoji slavnou přezdívku. Mata Hari je malajský výraz pro slunce (doslova "oko dne"). "Mužům říkala, že se narodila na Jávě a že jezdila na slonech. Vymyslela si svůj příběh a vytvořila vlastní mýtus," řekl v roce 2017 u příležitosti dosud největší výstavy o exotické tanečnici odborník Fríského muzea v Leeuwardenu Hans Groeneweg.

Její slunce začalo zapadat někdy v polovině první světové války, kdy upadla kvůli svému způsobu života do dluhů. Jako milenka řady vysokých důstojníků se zapletla s tajnými službami na obou stranách. Na počátku roku 1916 údajně souhlasila s tím, že jeden německý diplomat zaplatí její dluhy výměnou za to, že se stane německou agentkou. Snad spolupracovala s německou i francouzskou rozvědkou, ale té první žádný užitek zřejmě nepřinesla a druhá jí nedůvěřovala. Francouzi brzy pojali podezření, že je slavná tanečnice dvojitou agentkou, a 13. února 1917 ji zatkli v Paříži. Mata Hari pouze přiznala, že předala jednu neaktuální informaci důstojníkovi německé výzvědné služby.

Odsouzena k trestu smrti

Ačkoliv se skutečné obvinění nikdy neprokázalo, ve vypjaté atmosféře zdlouhavé a stále více obětí si žádající války stačilo k tomu, aby nad ní vojenský tribunál v Paříži 25. července vynesl trest smrti. Zastřelili ji francouzští vojáci 15. října 1917 ve vincenneském lesíku u Paříže.

"Když jsme nastoupili, vyvedli ji z pevnosti. Byla to elegantní mladá žena, působila klidně, usmívala se a byla statečná: odmítla černou pásku přes oči," vzpomínal na ni v roce 1995 jeden z účastníků popravy Maurice Halbin.

Osobnost slavné špionky odjakživa fascinovala romanopisce a filmaře. Ve filmu ji mistrně ztvárnila Greta Garbo, k literárním zpracováním se v roce 2014 připojil životopisný román Anne Braganceové.

V říjnu 2001 obdrželo francouzské ministerstvo spravedlnosti žádost o revizi procesu s Matou Hari, zakládající se na "nových faktech," která odhalil bývalý odbojář a nadšenec pro dějiny Leon Schirmann. "Zneužili ji k protiněmecké propagandě," tvrdí Schirmann, který o ní napsal knihu.

Záhady ji provázely i po smrti. Její tělo bylo věnováno na studijní účely a její hlavu si dlouhá desetiletí prohlíželi budoucí lékaři v Muzeu anatomie v Paříži. Ale potom zmizela. Zřejmě ji ukradl nějaký její obdivovatel v roce 1954, kdy se muzeum stěhovalo do jiných prostor.