Není krajinka jako krajinka. Na romantické fotografie divoké přírody od Tomáše Kajánka se člověk dívá úplně jinak, když ví, že v záběru je někde schovaný autor. A že na ukrytí měl pouhých deset vteřin, které si nastavil na samospoušti fotoaparátu.
Soubor fotografií Self-timer Photographs byl k vidění před dvěma lety na pražské výstavě Essel Art Award CEE, kde ho vlhké stěny poškodily. Když se do toho vložila pojišťovna, vznikl soubor trochu jiný, obsahově posunutý. Kajánek osm nových snímků pojmenoval Insurance Instructions a nyní je vystavuje v pražské Jiri Svestka Gallery, kde se na ně diváci mohou jít podívat do 14. dubna.
Spolu s Tomášem Kajánkem, jenž je letošním finalistou Ceny Jindřicha Chalupeckého, se "u Švestky" představuje také o dvě generace starší nizozemský malíř Jan van der Pol. Ten po svém navazuje na tradici holandské krajinomalby. Oba autory spojuje komplikovaný a osobitý, ale vcelku srozumitelný pohled na realitu.
Kajánkův soubor Insurance Instructions je vtipným remakem a zároveň záznamem další akce. Pojišťovna si totiž jako podmínku k proplacení škody na původním souboru stanovila, že originály fotografií musí být opravdu zničeny.
Autor tedy vzal vlhkem znehodnocené, ale v zásadě čitelné snímky a odjel s nimi na místa, kde je před dvěma lety pořídil. Před objektiv je nainstaloval tak, aby přesně pasovaly do výřezu, a zapálil je. Vznikl tak důkaz zničení a zároveň nový artefakt, ověšený dalšími významy.
Na velkoformátových fotografiích v galerii je vidět očišťující oheň, jenž spaluje staré a dává vzniknout novému. Ničí papír, který zacláněl výhledu na realitu, jenomže divák už zase sleduje jen její obraz na nové fotografii.
Absurdní požadavek na zničení uměleckých prací dává také prostor k zamyšlení nad hodnotou a cenou umění nebo nad tím, jak určit originál v dokonale reprodukovatelném žánru fotografie.
Tomáš Kajánek se na pražské výstavě představuje ještě dvojicí dalších fotek. Je na nich těžko identifikovatelné zařízení. Připomíná divadelní kukátko namontované na stativ nebo také hlavičku robota z populárního filmu o oživlém stroji Číslo 5 žije. Je to ale za pomoci 3D tiskárny vyrobená zbraň, ze které lze střílet. To dokumentuje také video, které má Kajánek "pověšené" na svém webu. I ke zbrani výtvarníka dovedly veřejně sdílené informace na internetu.
"Lidé tam o sobě dokážou říct a ukázat mnohem víc, než naživo," říká umělec, jenž prý na síti nachází příznaky společenské patologie. Tak natrefil i na jednu americkou organizaci, která přišla s návodem, jak si vytisknout 3D zbraň. Idealistické představy o demokratizaci výrobních prostředků tím podle autora ztrácejí svou nevinnost.
Ani druhý vystavující umělec nevidí svět příliš pozitivně. Jan van der Pol tříští své obrazy do několika polí, z nichž největší pokaždé zabírá expresivně zachycená krajina. U některých lze identifikovat původ - zpustošené město, kde z trosek vystupuje velká bílá budova s orientálními prvky, leží v Gaze. Nehostinná rozlehlá divočina protnutá nekonečnou tlustou rourou je Aljaška s ropovodem.
Už méně adresná je krajina s ohořelými palmami. I její reálnou předlohu si lze domyslet, to ale není podstatné. Zajímavější je, jakým způsobem autor obraz dotváří: k realistické části připojuje abstraktní, nejčastěji monochromní plochy. Je to jako záběr z řídicího centra, kde najednou bliká několik monitorů. Umělec se malířskými prostředky pokouší zachytit více úrovní vnímání naráz. Zobrazuje nejen povrchový vizuální vjem, ale i jeho psychologický a emocionální odraz.
