Všichni si myslí, že svlékání na scéně je moje přání, říká herecká hvězda Igor Orozovič

Saša Hrbotický Saša Hrbotický
31. 10. 2017 7:00
Igor Orozovič je jeden z nejpopulárnějších mladých herců. Angažmá má v Národním divadle, hostuje ale na řadě dalších scén. Za roli Jiřího Traxlera v inscenaci V rytmu swingu buší srdce mé, kde hraje skvěle na piano, byl nominovaný na Cenu Thálie. A hudbu skládá také pro představení svého autorského projektu Cabaret Calembour. "Nejvíc ze všeho mě baví partneřina, ne sebeprezentace. Strašně nerad jsem na jevišti sám, a pokud se tak děje, chci z toho co nejrychleji pryč, protože mám pocit, že zdržuju," říká v rozhovoru pro Aktuálně.cz.
Igor Orozovič zkouší s Veronikou Lazorčákovou Noční sezónu. V Národním divadle bude mít premiéru v listopadu.
Igor Orozovič zkouší s Veronikou Lazorčákovou Noční sezónu. V Národním divadle bude mít premiéru v listopadu. | Foto: Archiv Igora Orozoviče

Jste v angažmá v Národním divadle, ale hostujete i v Divadle v Dlouhé, Činoherním klubu, Ungeltu, Kalichu, Studiu Dva. Není těch aktivit na jednoho herce příliš?

Komorního hraní v Národním divadle je málo, takže si to rád kompenzuju na jiných scénách. Beru to jako nové zkušenosti, navíc to vždycky byly nabídky, které mě zlákaly.

Hrát Bratry Karamazovy v Činoheráku, spolupracovat s režisérkou Hanou Burešovou v Dlouhé, zazpívat si s Martou Kubišovou a Anetou Langerovou, zahrát si jen ve dvou lidech s Ivou Janžurovou v Kalichu, kdo by to nechtěl?

Ve stálém angažmá dostáváte role a nevybíráte si, kdežto tady jde o nabídky, kde konkrétní lidé chtějí dělat právě s vámi. V tom je to pro mě zajímavé. Ale teď mě čas opravdu trochu dohání a budu si muset začít kontrolovat, čemu dám přednost.

V Národním divadle nebo předtím v angažmá v Ostravě se vám nestalo, že byste chtěl nějakou roli odmítnout?

Ne, tak to nefunguje. Jak by to dopadlo, kdyby si každý vybíral? Občas se stane, že někdo roli z hodně vážných důvodů odmítne. Někteří herci, spíš ze starší generace, taková privilegia mají, ale není to běžné a bývá kolem toho docela poprask. Já v pozici, že bych si něco dovolil odmítnout, rozhodně nejsem. 

Před pěti lety jste řešil dilema, zda zůstanete v Ostravě, kde jste šel z role do role, nebo jestli přijmete nabídku do Národního divadla. Zapochyboval jste během uplynulých sezon o svém rozhodnutí?

Jsem věčný pochybovač a na věci se často dívám z negativní stránky. Ještě ke všemu jsem velký nostalgik. Neumím být úplně šťastný v okamžiku, ve kterém jsem, a hodně se upínám k minulosti.

Ale že bych vysloveně litoval, že jsem odešel do Prahy, to ne. V Ostravě bych si asi zahrál víc velkých rolí než tady, ale s tím jsem počítal. Jinak v Národním hraju až až a zmínil jste ostatní divadla. Baví mě pražská pestrost.

O Národním divadle jste kdysi řekl: "Vím, že tam jsou skvělí lidé. Jen ta budova je malinko zakletá a opředená závojem neosobnosti." Platí to pořád?

Igor Orozovič (33)

  • Narodil se v Praze, kde vystudoval gymnázium, muzikálové herectví na Konzervatoři Jaroslava Ježka a činohru na DAMU.

  • Patří k nejvytíženějším hercům mladé generace, v současné době v hraje v Národním divadle, v Divadle v Dlouhé, v Činoherním klubu, Ungeltu, Kalichu či Studiu Dva.
  • V roce 2015 byl nominovaný na Cenu Thálie za roli Jiřího Traxlera v inscenaci V rytmu swingu buší srdce mé (Národní divadlo Praha)
  • S několika spolužáky z DAMU založil spolek Cabaret Calembour, pro který také skládá hudbu.

Zakletí a neosobnost plyne z toho, že herci se v Národním divadle nepotkávají tak často. Během zkoušení nové inscenace se s kolegy sžijete, jenže po premiéře už se setkáváte jen na představení, odehrajete si svoje a jdete pryč. Třeba rok se na dalším zkoušení nevidíte, takže je těžké udržovat vztahy a společnou tvůrčí atmosféru.

Uvědomuju si, jak sociálně důležitá věc byla v Ostravě stará divadelní jídelna, jídlo za pětatřicet korun nic moc, ale scházeli se tam pravidelně všichni, od ředitele a režisérů přes lidi z kanceláří až po baleťáky a operáky. Prostě jedna rodina.

Spolupracoval jste s mnoha renomovanými režiséry. Měl jste někdy problém potkat se s jejich koncepcí?

Jsem trochu prudič, někdy hledám dost dlouho cestu k roli i k představení. Nejsem schopen střílet na jevišti od boku a všechny otravuju tím, že se vyptávám. Ale pokaždé znovu se učím respektu, protože vím, že režisér vidí věci z jiné perspektivy a má jiné cíle než já jako herec.

Když jsme končili studia na DAMU, Michal Pavlata nám dal do vínku ponaučení: "Vždycky nejdřív vyzkoušejte, co po vás chce režisér, a pak teprve se pusťte do diskuse, jestli je to špatně."

Kdo mě zná, tak si myslí, že to takhle nedělám, že začnu vždycky hned mrmlat. Já ale přesto na slova pana Pavlaty myslívám.

Hrál jste a hrajete velmi různorodé charaktery pod vedením šéfa činohry Národního divadla Daniela Špinara. Odezva na jeho inscenace bývá rozporuplná. Jaký k nim máte vztah jako herec?

Danovo vnímání divadla je odlišné od toho mého. Neholduje psychologickému herectví, má rád expresivnější polohy až grotesku. Ale má skvělý smysl pro vizuál, velké jeviště, přesnost, temporytmus a timing.

Nutí mě to překračovat mou komfortní zónu, učí mě, jak se dají věci dělat jinak a jak pracovat rychleji. Můj postup bývá pomalejší, opatrnější. Baví mě, že jsem obsazován do odlišných typů. Hodně jsem se naučil na inscenaci Spolu/Sami. Nic takového jsem předtím nedělal. Nemyslím homosexuála, myslím typ textu.

Z Danových inscenací mám nejradši Tři sestry od A. P. Čechova, kde hraju Soleného. Představení vznikalo trochu na rychlo a v rychlosti se někdy zrodí ty nejlepší věci.

S Danielem Špinarem právě zkoušíte novinku Noční sezóna britské autorky Rebeccy Lenkiewiczové, která bude mít premiéru už v listopadu. Jakou postavu ztvárníte tam?

Je to moc hezky napsané komediální drama o irské rodině, které kdysi utekla máma. Pospolu tu žijí tři sestry, jejich otec-alkoholik a babička. Do toho přijede herec z Londýna, kterého hraju já.

Je to takový dramatický spouštěč, protože babička i jedna z dcer se na něj upnou. Hlavní roli hraje Jana Preissová a jde o výrazně herecké zkoušení, což mám rád.

Partnerská souhra na scéně je tedy pro vás asi hodně důležitá.

Mě vlastně nejvíc baví partneřina, ne sebeprezentace. Strašně nerad jsem na jevišti sám, a pokud se tak děje, chci z toho co nejrychleji pryč, protože mám pocit, že zdržuju. Ona taky nejlepší záchrana, když člověk zrovna nemá den, je upnout se na jevišti na partnera a jen z něj vycházet.

Ovšem peklo je, když vám někdo nesedne nebo prostě "nepartneří". Naštěstí jsou to jen tak tři čtyři případy. Jejich jména si ale samozřejmě nechám pro sebe.

Šéf činohry nedávno v jednom rozhovoru v nadsázce lákal divačky na vaše odhalené tělo. I jiní režiséři vás rádi na jevišti svlékají. Jaké pro vás je vystupovat před diváky tak často polonahý?

Pokud se na mě bude někdy vzpomínat, budu "ten, co se svlékal". Kolegové si ze mě dělají srandu, vždycky se mě ptají: Budeš tam zase svlečenej?

Všichni si myslí, že svlékání na scéně je moje přání, ale takhle si to vymýšlí režiséři, kteří mě obsazují jako určitý typ. Někdy mě to trochu štve, ale určitě nedostávám role na základě toho, jak vypadám, ale proto, že jsem charismatický a geniální herec. Navíc jsem docela vychrtlík. Já ty svaly jen hraju.

V Národním divadle ztělesňujete už čtyři roky Švandu ve Strakonickém dudákovi. O čem se dnes dá tylovská klasika hrát?

Igor Orozovič.
Igor Orozovič. | Foto: Archiv Igora Orozoviče

Baví mě obhajovat tu hru pro moderního diváka, ukázat, jak skvěle ji Tyl napsal, že je pořád aktuální, zábavná, žádná zaprášená literatura.

Švandu chápu jako antihrdinu, chvílemi až hovado. Ale nemůže za to. Jde do světa, protože si myslí, že je to tam stokrát lepší než u nás, a taky má trochu oprávněný pocit, že mu doma hází klacky pod nohy. Jenže je zaslepený a ve světě ho to sežere.

Otázka spokojenosti, peněz a jestli stačí, co máme tady, nebo jestli je důležitá inspirace tím, co je venku, je dnes znovu aktuální. Stejně jako téma rodné země. Švanda má bohužel 6. února derniéru. Ale zároveň to bude první pokus Národního divadla uvést představení v kinech v přímém přenosu!

S češstvím, vztahem k vlasti a k mateřštině se na jevišti Národního divadla potkáváte i v inscenaci V rytmu swingu buší srdce mé nebo v Divadle v Dlouhé, kde od minulé sezony hrajete mlynáře v Lucerně. Zdá se, jako by to i pro vás osobně byly důležité otázky.

I když přes dědu mám vazbu i k Balkánu a byl jsem vychovávaný v multikulturní otevřenosti ke všem náboženstvím a skupinám obyvatel, cítím se být zároveň patriotem.

V pozitivním slova smyslu - ne nacionalisticky - rád na pódiu obhajuju češství. U nás nemáme příliš vztah k náboženství, a tak by nám národní uvědomění pomohlo k pocitu sounáležitosti, kořenům, jistoty, že někam patříme. Pak bychom se i méně báli neznámého a cizího a nebujely by agresivní nacionalistické nálady.

Na práci s mateřštinou a se slovními hříčkami je postavený i autorsko-herecký projekt Cabaret Calembour, jemuž se ve spolupráci s Milanem Šotkem a kolegou Jiřím Suchým z Tábora věnujete už několik let. Za tu dobu se kabarety staly fenoménem se stálým diváckým zázemím. Jak vlastně vznikají a proč myslíte, že jsou tak populární?

Od divadelní režie si dává pauzu. Připravuje představení s La Putikou, seriál pro Českou televizi a dokončuje svůj další film. Více na kávě s Jolanou. | Video: Jolana Voldánová

Nejspíš proto, že nejsme laciní, snažíme se nabídnout uměleckou kvalitu a inspiraci. Rádi pracujeme se slovním humorem, přijde nám zábavnější jen jemně brknout na strunu než se topit v naturalismech a kopání se do zadku.

Hlavní síla je podle mě v tom, že každý z nás tří tam vnáší něco jiného. Milan Šotek je ztělesněná slovní hříčka, ke všemu je hodně chytrý a vzdělaný. Já jsem rozevlátý, mám větší vztah k příběhům, emocím, šansonům. Jirka Suchý z Tábora je dramatický gagman, baví ho psát skeče, hry, dialogy, filmovat, vymýšlet fóry laděné až do groteskna a jeho existence na jevišti rve bránici.

Když nepočítám improvizované "Kalavečery", stvořili jsme zatím pět kabaretních inscenací. Vznikaly vždycky tak, že jsme přinesli rozpracované nápady a postupně je spojovali. Až při posledním jsme si řekli, že každý uděláme samostatně věc a seřadíme je do jednoho večera. Ale i tak jsme si je navzájem konzultovali a já jsem ke všem třem částem udělal hudbu.

Jak došlo k tomu, že jste začal do kabaretů komponovat hudbu?

První skladbu jsem napsal pro paní učitelku ve školce, bylo to jen bouchání do basových kláves a jmenovalo se to Pohřeb Pavla V.

Pak jsem se léta učil hrát na klavír, ale skladbu jsem nikdy nestudoval. Občas jsem dal do kupy nějakou písničku. Jenže mě nebavilo vymýšlet do šuplíku. Je lepší psát pro něco nebo s někým, takže to vypuklo s kabarety.

A bují to ve mně dál. Poštěstilo se mi dělat hudbu i k pár inscenacím, s naším čtyřčlenným Orchestrem Calembour jsme natočili písničky pro dětské rádio Pigy na texty režisérky Evy Spoustové.

Igor Orozovič v představení, za které byl nominovaný na Cenu Thálie: V rytmu swingu buší srdce mé (2015)
Igor Orozovič v představení, za které byl nominovaný na Cenu Thálie: V rytmu swingu buší srdce mé (2015) | Foto: Národní divadlo, Národní divadlo

Myslím že kvalita mojí laické hudby se pomalinku posouvá a v novém kabaretu jsme si troufli i na rockovou operu a kvazi-operní formu. Ale vymýšlím jenom melodii a harmonii, s dotvořením mi pomáhá náš zázračný klavírista Zdeněk Dočekal i ostatní muzikanti.

V rozporu s dobou se v kabaretech vyhýbáte politice. Nemáte potřebu se k ní vyslovit?

Ne, že by nás politické věci na divadle nebavily, ale od začátku se shodujeme, že nechceme dělat politický kabaret. Popravdě ani nevím, zda máme s klukama na všechno stejný názor. 

V Kalavečerech si občas zatepeme do nešvarů, a když se něco děje ve společnosti, rádi se otřeme. Ale lacinou politickou satiru nesnáším, parodovat Zemana je to nejjednodušší. A osobně se necítím na takové politické intelektuální výši, abych si mohl dovolit komentovat dění.

I když po výsledku voleb to se mnou dost zacloumalo a okamžitě jsem psal přátelům, že musíme znova hrát hru Svatá země. Skvělý kus o arabsko-izraelském konfliktu, ukazující absurdnost války a složitost pochopení ostatních kultur a chování.

Vlastně se teď velmi rád budu v něčem angažovat, protože česká země se kamsi žene a trochu mě to děsí. Ale to je můj názor, ne názor Cabaretu Calembour.

Věnujete se převážně divadlu, jen občas vás diváci mohou vidět na plátně nebo na obrazovce, aktuálně na Primě v krimiseriálu Polda. Divadlo je pro vás tedy alfa a omega?

Samozřejmě, že toužím točit skvělé, nesmrtelné filmy a i filmové herectví je výzva. Ale když pominu neuvěřitelnou sílu kolektivního zážitku mezi herci a diváky, u divadla se člověk dostane ke kvalitnějším textům a zajímavějším myšlenkám než ve filmu nebo v televizi.

Devadesát procent filmové tvorby jsou civilně pojaté dialogy z reálných prostředí. Divadlo dává člověku možnost intenzivnější práce s širokou škálou témat a tisíci způsoby vyjádření. Pestrá je i práce s jazykem a stylizovaným textem. To je pro mě ten nejsilnější argument, proč mít divadlo na prvním místě.

 

Právě se děje

před 1 hodinou

Princ Harry a Meghan se vzdají královských povinností od dubna

Britský princ Harry a jeho manželka Meghan se vzdají svých královských povinností k 31. březnu. S odvoláním na mluvčí manželského páru o tom ve středu informoval zpravodajský web BBC. Vnuk královny Alžběty II. na počátku roku oznámil, že se s ženou vzdají role v královské rodině a začnou pracovat, aby se stali finančně nezávislými. Podle britských médií ale nebudou zřejmě moci používat značku Sussex Royal, o jejíž registraci před časem požádali.

Zdroj: ČTK
před 1 hodinou

Alternativa pro Německo se po ostré kritice omluvila za rasistické omalovánky

Ostrou kritiku si vysloužila pravicově populistická strana Alternativa pro Německo (AfD) za dětské omalovánky, které její členové rozdávali na akci v porýnském Krefeldu. Sešit totiž neobsahoval obrázky pohádkových postaviček, ale kresby, které jsou podle kritiků rasistické, xenofobní a plné stereotypů. Případem se zabývá i policie, informoval list Westdeutsche Zeitung. AfD kritiku nejdříve odmítla, ve středu se ale za vytištění omalovánek omluvila a jejich rozdávání označila za "organizační chybu".

V sešitu s názvem "Nordrhein-Westfalen zum Ausmalen" (Severní Porýní-Vestfálsko k vymalování) je například obrázek lidí v autech s tureckými vlajkami a zbraněmi v rukou. Na další straně jsou nakreslení lidé s kostí v kudrnatých vlasech, kteří se koupou v bazénu, od něhož prchají mladé dívky. Na obrázku je ve vodě také zcela zahalená žena či ruka s nožem. Omalovánky rozdávala minulý týden na své akci v Krefeldu frakce AfD ze zemského parlamentu nejlidnatější německé země, Severního Porýní-Vestfálska.

Zdroj: ČTK
Další zprávy