reklama
 
 

Obří prádelna s černou dírou v Národním. A v ní se mistrně propírají lidské osudy

14. 3. 2017
Foto: Petr Neubert
Novinka Na moři, zírám nahoru je dalším zastavením na cestě za progresivní tváří činoherních inscenací Národního divadla uváděných na Nové scéně. Hra současného australského autora Finegana Kruckemeyera, dokončená v roce 2012, byla avizována jako magicky realistická a upoutávka protentokrát v nejmenším nelhala. "Inscenace Na moři, zírám nahoru představuje jeden z nejlepších výsledků alternativní dramaturgicko-inscenační linie naší první scény zaměřené na diváka nezatíženého konvencemi. Pokud chcete držet prst na tepu aktuálního kulturního dění, Nová scéna Národního divadla by neměla zůstat stranou vaší pozornosti," píše ve své recenzi Saša Hrbotický.
Doporučujeme

Osudy pěti postav z různých koutů světa ve hře Na moři, zírám nahoru se odvíjejí paralelně, a občas se také protnou. Jejich příběhům je společný realistický detail stejně jako prvky fantaskna či mýtu. Přitom tematicky se Kruckemeyer dotýká stejně věčných otázek, jaké se řešily v hrách klasiků. Jeho obyčejní hrdinové z Anglie, Austrálie, Německa a Islandu se i v dnešním globalizovaném světě trápí touhou po lásce, nevěrami, úzkostí ze smrti blízkých, klopotně hledají naplnění života, putují z místa na místo, aby objevili sami sebe.

Pro dvojlomný realisticko-snový charakter textu připravil inscenační tým pod vedením kmenového režiséra Národního divadla Štěpána Pácla nečekaný scénografický koncept: děj je situován do trochu přízračné veřejné prádelny s červenými plastovými sedačkami a dvěma řadami automatických praček, které občas poslouží jako úniková cesta z nepříjemné situace.

Prádelna může být současně vnímána jako groteskní metafora místa, kde se propírají lidské osudy. Uprostřed jeviště se pak otevírá kráter velké černé díry, kam průběžně mizí a odkud se zase vynořují předměty i lidé.

Nároky kladené na pětici herců jsou o poznání odlišnější, než tomu bývalo v činoherních produkcích minulých let. Stejně důležitou funkci jako slovo a doprovodné gesto má pro herce pohyb. Přesněji řečeno bohatá škála pohybů, nikoliv coby nutný doplněk nebo zpestřující ornament, ale jako svébytný způsob, jak vyjádřit, co lze slovy sdělovat jen kostrbatě: pocity, vášně, nálady, atmosféru. V tomto směru Pácl navazuje na poslední inscenace uměleckého šéfa činohry Daniela Špinara, avšak princip pohybu jako rovnocenného prostředku dovádí ještě o krok dál.

Intimní monology jednotlivých postav cílené vesměs přímo do diváků doprovázejí čtyři zbývající herci na scéně nečekanými nonverbálními reakcemi, útržky zpěvu, hrou na barevné minikytarky zvané aqualele. Nepřipravený divák může být zprvu zaskočen, ale jestliže odloží předsudky, brzy pocítí, že takový styl herectví, jaký si teď v Národním divadle pěstují, souzní s jeho pocity víc než kašírovaná hra na skutečnost a naftalínové vžívání se do rolí.

Z pětice postav hry se nejdříve zřetelně vyloupne Australanka Sylvie v přiměřeně expresivním pojetí Magdalény Borové. Její podivné brejličky na nose s jedním zaslepeným sklem skoro vyvolávají soucit, jenže vzápětí se ukáže, že bizarní detail skrývá vědoucí bytost s nadlidskými schopnostmi, která i přes svou výjimečnou empatii občas propadá zcela lidským poryvům emocí a vášní.

Právě ona se stane objektem zájmu potřeštěného, neklidného Australana Caleba. Toho představuje Jiří Suchý z Tábora jako sympatického, i když potrhlého mladíka, smolařského supermana, jenž překotně hledá, jaký směr dát svému životu.

Motiv putování a hlavně motiv moře, obsažený v titulu hry, se nejvýrazněji zpřítomňují v tragikomické postavě Islanďanky Emmy. Nešťastné děvče trpí představou, že svou existencí způsobuje smrt nejbližším lidem, a odsoudí se proto k věčné plavbě po mořích. Lucie Polišenská obdařila svou hrdinku vzdornou věcností i smutnou komikou a nečekaně pestrou pohybovou charakteristikou, jak se to naplno projeví v jejím tulením převtělení. Pouhým slovem zase dokáže vyvolávat v divákovi sugestivní vizuální vjemy, především když ústy Emmy vzpomíná na umírajícího bratra probodnutého námořnickým hákem nebo na těla utonulých pasažérů nořících se pod hladinu.

Tři stálé členy souboru doplňují hostující Petr Vaněk a Lucie Štěpánková v rolích mladého zahořklého vdovce Noaha a frustrované Němky, která se zmítá v poryvech protichůdných citů k manželovi, milenci i malému synovi. Oba herci prokázali, že jsou schopni dostát extrémním režijním nárokům na výrazově rozvinutou interpretaci, o poznání méně se jim daří vtisknout zároveň postavám uvěřitelný citový náboj.

Bráno měřítky tradičního divadla je nová inscenace Štěpána Pácla nekonvenční nejen hereckým uchopením, ale také originální výtvarnou složkou a propracovanou zvukovou stopou. Vzdor novátorství si však zachovává sdělnost, schopnost navázat kontakt s divákem a dát mu prostor, aby se nacházel v jednotlivých postavách i v jejich problémech. Na moři, zírám nahoru představuje jeden z nejlepších výsledků alternativní dramaturgicko-inscenační linie naší první scény zaměřené na diváka nezatíženého konvencemi. Pokud chcete držet prst na tepu aktuálního kulturního dění, Nová scéna Národního divadla by neměla zůstat stranou vaší pozornosti.

Finegan Kruckemeyer: Na moři, zírám nahoru, Nová scéna Národního divadla, 9. 3. 2017, režie: Štěpán Pácl, překlad: Jan Tošovský

Hodnocení: 80 %

Související

    reklama
    reklama
    reklama
    Komerční sdělení
    reklama
    reklama