Inscenace režiséra a principála Pavla Štourače končí obrazem, který připomene ty nejsilnější, snové momenty jeho starších prací. V zahradě vystupují ze tmy svítící body - tváře a nahá těla herců, vtěsnaná za sklem do malých objektů. Zazáří jako velké světlušky a pomalu zhasínají.
Už čtvrt století se na původně polorozpadlý statek, který se před několika lety díky evropským dotacím proměnil v moderní divadelní prostor a rezidenční centrum Divadla Continuo, v létě sjíždějí mladí herci ze všech koutů světa. Společně se členy souboru během několika týdnů vytvoří jedinečné představení a hrají ho jen několik dnů. Letos od tohoto úterý do neděle 1. srpna.
Ubíjející stereotypy
Venkovní atrium Švestkového dvora ze tří stran ohraničují budovy a ochoz jako alžbětinské scény v časech Shakespearových. Tentokrát ale volnou stranu uzavírá stěna s několikerými dveřmi. Když jimi vejdeme, ocitneme se v labyrintu pokojů, které sem vestavěli výtvarníci Pavel a Helena Štouračovi.
Zpočátku nevíme, kam dřív. Na všech místech se hraje simultánně, odněkud zaslechneme pár slov, útržek písně, odjinud jen údery, zvuk narážejících těl, dech. Ze všech stran obcházíme slepenec místností a pozorujeme, co se děje uvnitř. Je to, jako bychom přepínali mezi televizními programy a hledali, který sledovat. Čas od času se dění ponoří do tmy i ticha a pak znovu ožije.
Těla žen a mužů za průhlednými zdmi svědčí o vypjatých situacích. Hádky, spory, sexuální touha, boj o převahu, objetí, opuštěnost, samota. Chvíli trvá, než pochopíme, že obyvatelé pokojů jsou uvězněni v nekonečné smyčce, odsouzeni donekonečna opakovat totéž. A my s nimi.
Ze vzdálenosti několika desítek centimetrů pozorujeme vyčerpání a stále zpocenější kůži herců. Znovu a znovu vrhají těla spoluhráčů na zem nebo na nábytek, vzájemně přitahováni i odpuzováni. Je to expresivní, frustrující a dlouhé.
S minimalistickými repeticemi Pavel Štourač pracoval mnohokrát. Skeptický obraz lidské společnosti, stereotypy, pocit nemožné blízkosti a nepřekonatelného odcizení či úzkost z existence jsou v jeho práci trvale přítomné, byť často skryté za výtvarně působivými obrazy. Takto výslovně, natvrdo a zblízka jim publikum ale až dosud nevystavil. Zda jsou Pokoje reakcí na koronavirovou izolaci, se můžeme jen dohadovat.
S nadhledem
Stejně tak se nestává, že Štouračovi herci vystoupí z iluzivního světa a komentují svou práci či průběh představení, byť v rámci inscenace.
Když už se pohled do pokojů stává téměř nesnesitelným, jedna z hereček se vzbouří. Vztekle shrnuje závěsy ohraničující některé místnosti, vybíhá na ochoz a odtud metá kulometnou italštinu, kterou vtipně tlumočí její slovenský kolega. Prý už se to fakt nedá, furt dokola dělat jedno a totéž, už toho má dost. Máme se na to taky vykašlat a jít za ní nahoru.
Je to, jako když hodíme kámen do mraveniště. Mravenci donekonečna putující po vyšlapaných stezkách si najdou jinou cestu a pokračují v předešlé činnosti. Herci se mezi pokoji přeskupí, ale s jinými partnery vytvoří další stereotypy. Shora se nám však vše jeví jinak. Nejsme součástí toho neúprosného mechanismu, získali jsme odstup.
Při další proměně vzniká velký společný prostor. Klaustrofobické napětí slábne, jako by se na sebe všichni naladili a každý si našel své místo. Ale jen na chvíli, než zatouží po místě souseda.
V těchto momentech už představení působí velmi uvolněně. Jako by herci vedle obecnějšího obrazu lidské společnosti hráli s nadhledem i sami o sobě, o svém zkoušení a zkušenosti komunity, kterou vytvořili na Švestkovém dvoře. Zpěv a capella dovrší pocit uklidnění a nastalé harmonie.
Herci jeden po druhém odcházejí ze scény a diváci nakonec za nimi. Chodbou pod zelenou cedulkou Exit do oslnivého světla, na zahradu, kde je čeká poslední, vizuálně působivá scéna. S jejími významy - ostatně jako s celými Pokoji - může každý naložit po svém.
Žádná podívaná
Zklamán možná bude ten, kdo na Švestkový dvůr přijede za ohromujícím vizuálním zážitkem, jakých letní projekty Continua za 25 let existence přinesly nepočítaně. Nikdy to nebývaly dvakrát útěšné obrazy světa, spíš poetické obrazy znepokojivé síly. Kdo ale nechtěl dohlédnout na dno, mohl plout po jejich povrchu.
Také místa, kde se site-specific projekty hrály, byla většinou atraktivní sama o sobě, jako zahrada a vodní kanál nedalekého zámku Kratochvíle, hráz malovického rybníka, statek Rábín nebo stará vodňanská cihelna.
Před tím, co nám o nás říkají Pokoje, však není kam uhnout. A není to úplně příjemná podívaná.
Divadlo Continuo: Pokoje
Režie: Pavel Štourač
Divadlo Continuo, Švestkový dvůr, od 27. července do 1. srpna.
