Divadlo jako hypertextový odkaz. Herci spouští příval slov, který nejde zastavit

Marcela Magdová Marcela Magdová
16. 11. 2022 16:28
I když se člověk zaposlouchá do přívalu slov, která mají na první pohled jen zdánlivou souvislost, nezbaví se pocitu, že si z něj tvůrci tak trochu střílejí. Novinka pražského Divadla v Dlouhé vybízí diváka, aby opustil svou komfortní zónu.

Inscenaci režiséra Jana Friče a dramaturgyně Kateřiny Součkové s výmluvným názvem Už není třeba dělat vůbec nic lze číst coby solitérní úlet jinak respektovaného tvůrce, stejně jako záměrně podvratnou intervenci do repertoáru stabilní, konzervativní pražské scény. Autorský projekt vychází z potřeby umělecké, a především osobní sebereflexe na pozadí mentální i materiální vyčerpanosti světa.

Frič je spojený s takzvanou "velkou" činohrou, kanonickými tituly, které dekonstruuje a různě provokativně aktualizuje, jako oceněnou loňskou Vassou Železnovovou ve Stavovském divadle. Jiným typem projektů, v nichž cituje z literatury, filmů i hudby, však autor podává zprávu o stavu světa, potažmo sobě samém.

Jeho intenzivní a dosud nejkrystaličtější zpovědí bylo předpandemické Burnout aneb Vyhoř! v malostranském A Studiu Rubín. Skrze osobní postoje i pocity čtveřice umělců včetně samotného Friče demonstrovalo pocity současných pětatřicátníků odsouzených k věčné práci a spatřujících jen vzdálenou naději na úlevu.

Na Nové scéně Národního divadla posléze Frič s autorem scénáře Janem Tošovským uvedli filozofickou a vizuální esej o smrti nazvanou Koncové světlo. Kvanta prostudovaného textu však vedla jen k notně rozpačitému výsledku, poznamenanému velikášskými ambicemi. Kontrastní světelné běsnění přebilo jakékoli sdělení.

Novinka Už není třeba dělat vůbec nic čerpá v dobrém slova smyslu z obou těchto prací. Precizní montáží textu a osobním angažmá naznačeným některými citacemi připomíná Burnout, sympatickou, avšak v tomto případě čitelnou subverzí či odkazy na avantgardu a technologie zase Koncové světlo. S textem nakládá metodou hypertextového odkazu, nelineárně, bez předem stanovené hierarchie. Setkávají se tu spisovatel Franz Kafka s knězem a básníkem svatým Janem od Kříže z 16. století, literátem Albertem Camusem nebo country zpěvákem Ladislavem Vodičkou.

Na scéně téměř nepřetržitě hovoří pětice herců, kteří připomínají námořníky či jakési "životní trosečníky", ale mohou být klidně jen mluvčími sužovanými vlastní existenci. Z jejich replik prosvítá řada motivů, od klíčových jako environmentální katastrofy, hledání vyššího principu či bezesmyslnosti existence po dílčí, avšak neméně závažné - sebelásku, identitu, vyčerpanost i vyhoření. Přičemž nelze stanovit, co zarezonuje u kterého diváka.

Herci (na snímku zleva Miroslav Zavičár, Martin Matejka, Pavel Neškudla, Marie Poulová, Samuel Toman a Anna Tomanová) hovoří téměř nepřetržitě.
Herci (na snímku zleva Miroslav Zavičár, Martin Matejka, Pavel Neškudla, Marie Poulová, Samuel Toman a Anna Tomanová) hovoří téměř nepřetržitě. | Foto: Martin Špelda

Právě v tom spočívá vtip hypertextového principu: celou masu toho, co je na jevišti řečeno, není možné usledovat. Lze se ale pídit po jednotlivostech, nebo na sebe nechat spočinout plochu textu jako jistý druh scénické básně - a nebát se u toho snít.

K tomu dopomáhá plátno, na nějž je živě promítán portrét herečky Marie Poulové. Coby záhadná dívka, mořská panna či ženský démon, v inscenaci zmíněná mytická Lilith, sedí opodál před kamerou, zády k divákům. Čtveřice mluvčích se k ní různě vztahuje, ona zase drobnými posunky ve tváři komentuje jejich počínání. Slova jsou buď v momentální harmonii, nebo disharmonii s obrazem. Princip připomíná Laternu magiku či ještě starší pokusy o sloučení divadla s filmem, jako byl scénický postup theatergraph avantgardního režiséra Emila Františka Buriana.

K počátkům kinematografie se hlásí také herectví, místy připomínající grotesku či montážní postupy sovětského režiséra Sergeje Ejzenštejna - především jeho snímek Křižník Potěmkin s běsnícími námořníky na přídi lodi. Filmové mezititulky i hledání vztahu mezi plátnem a hercem pomyslně propojuje inscenaci s nedávným Měsíčním kamenem, dílem jiného pražského divadla, Studia Hrdinů. A vazba k avantgardě zase vede zpět k názvu projektu. Tezi, že není třeba dělat vůbec nic, a pokud práce nemá smysl, můžeme na ni rezignovat, tvůrci posouvají ke konstatování, že vše podstatné, a to i v umělecké výpovědi, již bylo řečeno.

Intelektuální náboj ředí písňové vstupy odkazující k pokleslým žánrům a další rádoby humorně vyhrocené zkazky. Někdo si u nich vydechne, jiného budou iritovat - nelze vyloučit, že to je jejich cílem.

Ať už člověk inscenaci přijme, nebo zavrhne, nemůže jí upřít profesionální parametry, scénářem počínaje a precizním hereckým provedením konče. Už není třeba dělat vůbec nic je dobrým popíchnutím kamenných divadel k tomu, aby konečně našla odvahu experimentovat, a vzkazem většině diváků, aby se odvážili vystoupit z komfortní zóny. Stojí to za to.

Divadlo

Kateřina Součková, Jan Frič a kolektiv: Už není třeba dělat vůbec nic
Režie: Jan Frič
Divadlo v Dlouhé, Praha, premiéra 5. listopadu, nejbližší reprízy 25. listopadu a znovu 8. a 14. prosince.

 

Právě se děje

Další zprávy