Jak moc náš život ovlivňuje to, jak vypadáme? A co když se vzdáme své tváře? Budeme ještě sami sebou, nebo už někým jiným? Komedie nazvaná Ošklivec domýšlí váhu, již přikládáme zevnějšku, ad absurdum - od snahy přizpůsobit se konvenční představě o kráse až k totální ztrátě identity.
Vývojář Lette se od šéfa firmy dozví šokující věc: jeho vynález silnoproudého konektoru je sice převratný, na kongresu ho ale bude prezentovat kolega, protože Lette se svým obličejem přece nikdy nemůže nic prodat. „Jako člověk jsi strašně krásný,“ chlácholí zdrceného Letteho manželka. Sice si prý nikdy nemyslela, že bude mít tak ošklivého muže, ale teď už jí to ani nepřijde.
Za těchto okolností „ošklivci“ Lettemu připadá návštěva plastického chirurga jako spásné řešení. A jeho nová tvář má nečekaný úspěch. Co víc, stane se vzorem pro ostatní.
Soukolí absurdity
Struktura Mayenburgovy hry je sama o sobě metaforou. Autor napsal text pro čtyři herce. Pouze Vojtěch Kotek jako Lette má jednu roli, ostatní hrají dvě nebo tři postavy, vždy ale se stejným jménem. Marta Dancingerová vystupuje jako Fanny, což je zaprvé Letteho manželka, zadruhé jeho plastickými operacemi vyztužená mocná milenka a zatřetí sestra na chirurgii. Václav Šanda hraje Karlmanna, kolegu vývojáře i syna Letteho milenky, Martin Finger pak šéfa a plastického chirurga, oba jménem Scheffler.
Kotkova tvář zůstává stejná před i po operaci, její ošklivost či krása je dána pouze tím, jak o ní ostatní mluví a jak k Lettemu přistupují. Podle stejného principu rozeznáváme dvojí či trojí identitu ostatních.
Je to zvláštní paradox. Ačkoliv se všechno točí kolem vzhledu, každou replikou se přesvědčujeme, že to, jak kdo vypadá, ve skutečnosti není tak důležité jako to, co říká a jak se k němu ostatní chovají.
Od herců to vyžaduje soustředění i přesnost. Plynule přecházejí z jedné identity do jiné, aniž by své postavy navenek mohli charakterizovat výrazným kostýmem či gestem.
Mayenburgův promyšlený komediální mechanismus skvěle funguje, když figury vnímáme především skrze přesně interpretovaná slova, jež trefně a nemilosrdně ilustrují jejich myšlení. A to se všem čtyřem představitelům s komediální lehkostí výborně daří.
Součástí herectví pěstovaného v Činoherním klubu byly vždy momenty, jež obnažují „nevinnou“ zvrhlost člověka, ukazují neodstranitelný rozpor mezi vnímáním sebe samého a druhých a stojí u kořenů všech lidských i společenských konfliktů. V tomto smyslu Ošklivec přesvědčivě navazuje na zdejší poetiku. Je nadějné, že se tak děje v inscenaci šestatřicetiletého režiséra a herce Braňa Holička, živým a osvěžujícím způsobem, jenž reaguje na současné cítění.
Komediální mechanismus, který téma Ošklivce vyšroubuje až k pocitu všeovládající absurdity, nakonec připomene i některé hry Václava Havla, jehož hrdinové ztrácejí identitu poté, co jejich vědomí ovládne všudypřítomná ideologická fráze. Postavy Mayenburgovy hry o ni přicházejí odevzdáním se konvenční představě o kráse a úspěchu na trhu. Nejde ovšem o nějakou „kritiku“ kapitalismu, ale mnohem víc o samotný princip myšlení a přístupu ke světu.
Firemní kultura
Jeviště Činoherního klubu zařídil scénograf Nikola Tempír neosobním „designovým“ nábytkem. Stoly, stolky, police, prosklené příčky a spousta lepenkových krabic. Vyvolává to dojem uniformity, ale zároveň dynamického firemního prostředí, ve kterém se stále něco děje, jakkoliv se přenášení, přestavování nebo přelepování krabic jeví jako nesmyslné perpetuum mobile.
Jednoduchými prostředky scéna evokuje i neustálý pohyb produktů, v nichž se bezejmenným zbožím nepozorovaně stává i člověk - jak se hezky říká, „lidské zdroje“ či „lidský kapitál“ - a otisk identity spočívá už jen v barvě pásky, jíž zalepí svoji krabici.
Mezi mnoha texty ani ne padesátiletého Němce Maria von Mayenburga patří Ošklivec z roku 2007 k nejhranějším. V české premiéře ho před 13 lety uvedlo Divadlo Letí, od té doby se hrál na Vinohradech, v Plzni, ústeckém Činoherním studiu nebo v damáckém DISKu.
Autor už mnoho let spolupracuje s jedním z nejúspěšnějších německých režisérů Thomasem Ostermeierem v berlínském divadle Schaubühne am Lehniner Platz jako dramatik, dramaturg, překladatel i režisér. Jejich první společnou práci, inscenaci Tvář v ohni, jsme měli možnost vidět na Pražském divadelním festivalu německého jazyka.
V Činoherním klubu před několika lety začal váhavý pokus o generační proměnu, když se uměleckého vedení ujal mnoha dalšími závazky vytížený herec a režisér Ondřej Sokol. Před rokem ho vystřídal kolega a kamarád Martin Finger, zjevně odhodlaný věnovat se scéně Ve Smečkách na plný úvazek.
Vzhledem ke covidové pauze je Ošklivec první, poměrně slibnou premiérou pod Fingerovým vedením. V říjnu bude následovat inscenace hry Petera Shaffera Equus, kterou režíroval Martin Čičvák, a v listopadu titul Linda vista od Tracyho Lettse v režii Ondřeje Sokola.
Změna se chystá i na postu ředitele. Na konci příštího roku by měl dlouholetého šéfa Činoherního klubu Vladimíra Procházku vystřídat nový manažer. Výběrové řízení už vyhlásila správní rada divadla, uzavřeno má být ke konci letošního roku.
Marius von Mayenburg: Ošklivec
Režie: Braňo Holiček
Činoherní klub, Praha, premiéra 21. září, nejbližší reprízy 5., 6. a 28. října a dále 3. a 9. listopadu.
