Úvod patřil znepokojivě temnému sólu tanečnice Rebeccy Hyttingové. Prostorem se pohybovala v obrovských záklonech, chodidla kladla daleko od sebe, části těla rozpojeny - jejich vektory mířily do různých stran.
Tak tak držela rovnováhu, přesto byla stále v pohybu. Zvláštní pouť zmítaného těla připomínala exorcismus a předznamenávala cosi neblahého.
Podstatná u toho byla zvuková stopa: neuroticky rychlý techno pulz, odkazující ke zběsilosti času a znějící jako broušení nůžek, a nad ním klenoucí se dunivá plocha, fatální a veliká. Sound celého představení, který živě na místě vytvářel DJ Ori Lichtik, navozoval pocit emocionální dystopie.
Představení se jmenovalo OCD Love, což je nutné vysvětlit: zkratka OCD odkazuje k obsedantně-kompulzivní poruše. V senzitivním expresivním slovníku choreografky Sharon Eyalové, která inscenaci vytvořila, se tím pádem exponují gesta vznikající prudce a bez kontroly, v mučivých repetitivních poryvech: gesta dráždivá, bolestná, destruktivní.
Eyalová přiznává, že pro její tanečníky je práce na choreografiích extrémně náročná.
Vedle techniky a fyzické zátěže - evidentní jsou obrovské rozsahy v hybnosti kloubů, výdrže, anatomicky absurdní flexibilita v práci s hrudníkem, přesnost v každém detailu, ale také prudké střídání rychlosti a zpomalení, prudkosti a zjemnění - chce Eyalová po svých tanečnících, aby pohyb objevovali v rovině podvědomí, ve sféře svého psychického stínu.
"Věřím, že všechny příběhy přicházejí z hloubi těla. Moji tanečníci vždycky říkají, že tenhle styl práce je skutečně velmi těžký, jak fyzicky, tak emocionálně. Někdy nemohou dýchat, někdy nemohou několik dní spát, tak moc je to náročné," líčí Eyalová.
Ta chtěla původně být baletkou, což je vidět jak v jejím vypjatém tělesném estetismu, tak například ve sborových kompozicích, kde klade důraz na dokonalou souhru, bez ohledu na časté a záměrné poruchy synchronního matrixu.
Rukopis Eyalové ale významně ovlivnil choreograf Ohad Naharin, v jehož souboru Batsheva Dance Company působila 18 let jako tanečnice a později i jako choreografka. Zásadní pro ni bylo studium techniky gaga, kterou Naharin vyvinul a jež pracuje s vnitřními tělesnými impulzy i individuálním nastavením konkrétního těla, jeho vnitřního prostoru a vnímání. Gaga je tedy určitým vodítkem choreografické metody Sharon Eyalové.
V inscenaci OCD Love včera vystoupilo šest tanečníků, tři ženy a tři muži. Oblečeni byli v černých body šatech na tenkých ramínkách a v ponožkách. U mužů trikot koketně visel jen na jednom ramínku, čímž mužská těla dostávala femininní nádech.
Eyalová choreografii neustále aktualizuje - s každým uvedením se mění počet i skladba tanečníků, stejně jako kostýmy.
Ačkoli pražské vystoupení nijak explicitně neřešilo genderové téma, tento aspekt byl v mnoha situacích automaticky přítomen. Nicméně nad ženským a mužským prvkem převážilo téma základní mezilidské nekompatibility, míjení, diskontinuity, na individuální úrovni téma nezvladatelného neklidu, který vede k agresi a autoagresi.
Taneční pohyb byl dokonalý a jeho intenzita fascinující. Přes vysokou míru abstrakce muselo být divákům jasné, že představení pojednává o nemoci a hlubokém stupni individuálního i kolektivního utrpení.
Porucha OCD je o vnitřním zacyklení. Cyklický režim v abstraktních choreografických vzorcích a ambientním zvuku navozuje intenzivní pocit bezvýchodnosti a prohlubuje se s každou scénou.
Před zraky diváků se tak hnětla katastrofická vize konce bez jakéhokoli milosrdenství a nebylo ani jasné, o konec čeho se jedná. Možná konec lidské schopnosti milovat.
"Nechtěla jsem vytvořit něco smutného, ale potřebovala jsem ze sebe něco dostat ven, jako když potřebujete sundat těžký temný balvan z hrudi," komentuje Sharon Eyalová své autorské východisko. Je-li tomu tak, nadšené pražské publikum jí pomohlo tuto tíhu nést.
Program festivalu Tanec Praha tak v apokalyptické OCD Love dostál příslibu události sezony. Diváci v Česku bohužel nemají příležitost častěji vidět excelentní díla světového tanečního repertoáru, v tom je role Tance Praha stále nezastupitelná, stejně jako jeho dramaturgická a kurátorská zodpovědnost. V tomto případě se jednoznačně jedná o úspěšnou misi.
