Jiráskův Hronov je svým způsobem ekumenický: své místo tu má tradiční činohra od venkovských ochotníků stejně jako nejexperimentálnější úlety. Tradiční větev letos zastupovala například povedená inscenace hry Oldřicha Daňka Kulhavý mezek aneb Výbuch na jičínském zámku, kterou přivezl soubor z jihomoravských Boleradic.
Historická hříčka o jedné podivuhodné tragédii ze 17. století, ale také o síle divadla a kočovných hercích zaujala především skvělým, mnohovrstevnatým, ironickým i živočišným výkonem Jany Jirgalové v dvojroli děvečky a šlechtičny, kterou autor napsal pro Janu Brejchovou.
Zároveň tu byla k vidění třeba jevištní báseň beze slov zvaná Zá rubni od mladých tvůrců souboru zvaného Nové divadlo! Yesss!!! ze Svitav: v ní se nestane o moc nic jiného, než že čtveřice herců s neokázalým napětím manipuluje s luxferami či tvárnicemi, různě na ně svítí a doplňuje to nervní, proměnlivou elektronickou hudbou plnou ruchů. Pouze čtvrthodinový zážitek se s divákem nemazlí, neposkytuje jednoduchý klíč, právě díky tomu je to ale mimořádně působivá podívaná s jaksi postapokalyptickou náladou.
Mezi těmito dvěma pomyslnými póly se na festivalu objevila spousta rozličných inscenací, aby si své našel opravdu každý - však se početné publikum zajímalo bez rozdílu o to tradiční i experimentální.
Činohra současného světa
Činoherní linie přinesla dvě obligátní bulvární komedie, jinak šlo ale o dramaturgicky nesmírně zajímavý výběr. Našel se tu třeba vydařený autorský kousek Stanislavy Kočvarové Dokud se tančí, napsaný přímo na tělo herečkám Ženského amatérského spolku ŽAS z jihočeské Homole.
V komedii o lehce tajemném abiturientském srazu dávných účastnic tanečního kurzu se s velkým vtipem a nadsázkou, ale docela upřímně hraje o životních radostech, přetvářce a stáří. Je to veselohra místy vysloveně bláznivá, ale s jakýmsi spodním tónem smutku.
LÁHOR/Soundsystem pod vedením známého hudebníka a filmaře Petra Marka je soubor proslulý improvizačními inscenacemi, ovšem jejich letošní příspěvek nazvaný Před sebou neutečeš aneb Nehodící se škrtněte! - jakkoliv se nevzdává improvizace - má vynikající, aktuální politické téma, díky němuž se blíží autorské činohře nikoliv nepodobné Společenstvu vlastníků od Jiřího Havelky.
Herci sice improvizují konkrétní provedení scén, právě proto ale dění přes dílčí vpády groteskní stylizace působí jako přirozená, vtipná činohra. Dané uzlové body zajišťují vyprávění příběhu talentované kandidátky do Senátu, jejíž strana se musí vypořádat s nově objeveným kostlivcem ve skříni.
Je to improvizační a nesmírně vtipné, zároveň ovšem zvedající vážné téma politické odpovědnosti a toho, nakolik jsou na ženy v jistých ohledech kladena podstatně přísnější měřítka než na muže.
K vidění byly i inscenace současné překladové dramatiky. Například kralupský soubor Scéna přivezl herecky silnou, jednoduchou, precizní inscenaci textu Charlotte Keatleyové Máma říkala, že bych neměla v režii Jiřiny Lhotské. Vypráví příběh čtyř generací žen z jedné anglické rodiny v průběhu 20. století.
Jak pojednat klasiku
Zajímavě vyzněly i pokusy chopit se svébytně dramatické klasiky. Slavnou hru S vyloučením veřejnosti od Jean-Paula Sartra o tom, jak se trojice hříšníků potkává v nezvyklé podobě pekla, inscenoval Štěpán Kňákal z českolipského Divadelního klubu Jirásek coby strohou, studenou moderní inscenaci. Škoda že výborní herci se neubránili poněkud monotónně traktovanému afektu, k němuž je patrně zavedl zastaralý překlad A. J. Liehma. I tak se ale jedná o úctyhodnou práci.
Totéž lze říct o Čechovově Rackovi, jak jej provedlo pražské Hrobeso v režii Luďka Horkého - byť od takto věhlasného souboru by člověk mohl čekat ještě osobitější pohled na klasiku.
Mostecký soubor Reservé přivezl mimořádně zajímavou inscenaci Aristofanovy politické komedie Jezdci. Režisér Pavel Skála s týmem staví nikoliv na aktualizaci, nýbrž na vědomé konfrontaci starého textu a archaického překladu s ostentativně současným ukotvením. Odehrává se v hospodě, nebo možná dokonce v pivním stanu, neboť se po antickém vzoru hraje pod širým nebem. Herci s půllitry v ruce ukazují, jak málo se toho stran demokracie změnilo.
Mladé inspirace
Most se díky Pavlu Skálovi a jeho týmu z tamní Základní umělecké školy F. L. Gassmanna poslední roky stal jedním z plodných center mladé divadelní tvorby. Potvrdila to i studentská inscenace souboru Nejmenší částice, jenž pracoval právě pod vedením Skály a Leony Houdkové. Jmenuje se Eva H. a zpracovává osud mostecké pamětnice narozené roku 1928, kterou mladé herečky samy vyzpovídaly pro Paměť národa.
Vedle osobního příběhu protagonistky zároveň sleduje dějiny města a zejména to, jak krásný historický Most ustoupil těžbě uhlí a kterak se při tom slavně stěhoval kostel. Dění přibližuje jednoduchou výtvarnou zkratkou, v níž rozmanité domy tvořené různě velkými dřevěnými špalky nahrazují uniformní betonové bloky. Zároveň je to působivá podívaná i díky zjevnému zájmu mladých aktérů o vlastní město i jeho dějiny.
Inscenace dětských a studentských souborů často patřívají k nejpozoruhodnějšímu, co Jiráskův Hronov nabízí - a Eva H. nebyla jediná, která představila nastupující generaci nejen jako divadelně nadanou, ale také poctivě přemýšlející o světě.
Dalším monogramem v názvu je Maria M., projekt studia PolaroID při brněnském divadle Polárka. Mladí herci vedení Marií Bravencovou a Ivetou Kocifajovou docela rafinovanými prostředky vyprávějí životní příběh slavné průkopnice pokrokové pedagogiky Marie Montessori, ale nejen to.
Doplňují jej výpovědí o sobě a současném školství, které má k dokonalosti daleko, ovšem jejich pohled na věc je dospělý a jaksi vyvážený. Kritizují sice necitlivé a iracionálně náročné učitele, zároveň ale třeba vnímají, jakým problémům pedagogové čelí kvůli byrokracii i dotěrným rodičům, kteří vždy všechno vědí nejlíp. Potěšujících výsledků tvorby mladých kolektivů bylo ještě mnohem víc, třeba v kategorii tanečního divadla.
Hronovská sóla
Z jiné výrazné základní umělecké školy v Jaroměři, kde "dramaťák" vede Jarka Holasová, vzešel soubor Convivium. Dnes už jej tvoří spíš absolventi než studenti. Úspěch slavil s inscenací Viktorka, která zpracovává příběh z románu Babička Boženy Němcové a zároveň vypráví autorčin osud.
Inscenace šťastně staví na prostorovém uspořádání hlediště do kruhu, v jehož středu se kolem malované truhly pohybuje představitelka Viktorky a posléze i Boženy Karolína Novotná, zatímco po obvodu mezi diváky sedí zbylá pětice herců představující dobovou společnost se všemi jejími předsudky vůči silným a nekonvenčním ženám. Takovými jsou i obě hrdinky v podání Novotné, jejíž výkon spojuje něžnost a křehkost s jakousi zvláštní, temnou razancí.
Zatímco ve Viktorce vidíme herečku s chórem, sám je na jevišti plzeňský pedagog František Kaska. V jímavém, ale nesmírně vtipném sólu, do nějž jen tu a tam hlasem vstoupí režisérka inscenace Renata Vordová, interpretuje prostoduchého hlavního hrdinu Ortenovou cenou ověnčené prózy Svatá hlava od Hany D. Lehečkové. Díky citlivému, živelnému herectví a zřetelnému humanismu to byl jeden z vrcholů letošního festivalu.
Loutkové špičky
Úplně, úplně sám nejen jako činoherec, ale také loutkovodič a technik je Tomáš Hájek, jinak starosta krkonošské obce Poniklá, který dlouhodobě zkoumá možnosti meotarového stínového divadla kombinovaného s osobitou činohrou. V inscenaci Andrée ztělesňuje švédského vzduchoplavce Salomona Augusta Andréeho z 19. století. Pod rukama jako by mu ožil expediční deník neblahého pokusu zdolat severní pól vodíkovým balonem.
Inscenace je plná drobných výtvarných nápadů, které rozpohybovávají historické fotografie či mapy. Klíčový však zůstává především Hájkův výkon v roli snílka, jenž v idealistickém nadšení velkoryse pomíjí četné signály, že jeho pokus skončí tragédií. Se Svatou hlavou spojuje Andréeho princip nespolehlivého vypravěče: v obou případech je divák "chytřejší" než postava, v druhém případě si potom může vysloveně vychutnávat dramatickou ironii, která z tohoto rozporu plyne.
Inscenace do Hronova doputovala z Loutkářské Chrudimi, stejně jako další dvě: jednak Krvák, výtvarně nesmírně poutavý pokus hořovického Divadla Na Holou vyrovnat se s odkazem Krvavého románu od Josefa Váchala, a jednak pozoruhodná variace na Malou mořskou vílu nazvaná Myslíš dědo… ? od plzeňského souboru Rámus.
Jak velí poetika souboru, v režii Zdeňky Vašíčkové se tu zdánlivě neotesanými, syrovými, domáckými prostředky hraje nesmírně rafinované vyprávění, v němž postupně a nenápadně houstne atmosféra, až nakonec teče krev a naplno se vyjevuje téma urputného, zbytečného lpění na tradicích, které přináší zkázu těm, kdo si troufli nějak se odlišit.
Nezazní to jakkoliv explicitně, vše plyne z archetypálního příběhu, ale je to výsostně politická inscenace třeba o urputném boji proti rovnému manželství, o ombudsmanovi Stanislavu Křečkovi nebo jiným strážcům starých pořádků a takzvaného selského rozumu.
Divadlo a společnost
Stejně jako mnohé další i tato inscenace ukazuje, proč se vyplatí brát amatérské divadlo vážně: v dnešní neveselé době opět dokazuje, že má schopnost vstřebávat a reflektovat aktuální témata s velkou autenticitou a pohotovostí.
Jiráskův Hronov je mimořádně vhodná příležitost, jak se s ním potkat - a naopak amatérští divadelníci zde mohou poznat profesionály. Hrají se tu inspirativní představení a zkušení lektoři nabízejí věhlasné týdenní semináře. Letos byla nabídka zvlášť bohatá, vystoupili mimo jiné špičkový světelný designér Martin Špetlík, šéf katedry alternativního a loutkového divadla na pražské DAMU Braňo Mazúch nebo režisér a umělecký šéf pražského NoDu Janek Lesák. Je dost dobrých důvodů se těšit, jakou inspiraci přinesli nejen tito tvůrci amatérům, ale také naopak.
V Hronově byli k vidění i dva slovenští hosté, v jednom případě z dílny slavné slovenské avantgardy Blaha Uhlára, a spousta dalšího od koncertu Jany Uriel Kratochvílové po velkolepou vodní bitvu na zdejším náměstí. Každý rok se město mění v prostor zasvěcený nejen divadlu, nejen kultuře, ale v nejširším slova smyslu zážitku. Je víc než smysluplné být u toho.
