Soumrak století i invence. Když jít na inscenaci Petrolejové lampy, tak kvůli hercům

Havlíčkův psychologický román, který je dnes součástí domácího literárního kánonu, vyšel nejprve v roce 1935 pod názvem Vyprahlé touhy, v přepracované verzi už jako Petrolejové lampy se dostal ke čtenářům až po autorově smrti v roce 1944. Na osudu ústřední hrdinky, dcery stavitele Štěpánky Kiliánové, kterou sleduje velice podrobně od jejího dětství a mládí, zobrazuje život na maloměstě se svými zákonitostmi postupně ustupujícími moderním změnám. Na konci 19. století se začalo v mnoha městech zavádět veřejné plynové nebo elektrické osvětlení, které vytlačilo dřívější petrolejky. Autorovo rodiště, podkrkonošská Jilemnice, nebylo výjimkou. 

Právě zde se odvíjí osud poněkud výstřední, ne moc hezké a bystré Štěpky, která se jako každá tehdejší průměrná žena chce vdát a stát matkou. Nakonec na ni skoro ve třiceti zbude její bratranec, hejtman Pavel Malina, který žije na nedalekém statku Vejrychovsko. Štěpka k Pavlovi v dětství vzhlížela, avšak ten mezitím v armádě zpustl a nakazil se syfilidou, tehdy označovanou jako tichý zabiják, později „strašák“ konce století. Namísto šviháckého důstojníka si tak žena bere psychicky a fyzicky zdevastovaného muže, který jí navíc nemůže dát děti. 

Tato rodinná anamnéza zapříčiní její vnitřní přerod (z trochu zhýčkané maloměstské dcerky z lepších kruhů se stává tvrdě pracující, houževnatou, suverénní statkářkou pečující o statek i nemocí paralyzovaného manžela). Jeho rozkládající se tělo zhmotňuje rozpad stávající společnosti zobrazené v četných, pro tu dobu typických sociálních statusech. 

Zobrazit
13 fotografií

V Klicperově divadle i v Komedii 

Petrolejové lampy jsou známé především díky filmu natočenému Jurajem Herzem v roce 1971 na motivy stejnojmenného Havlíčkova románu. V hlavních rolích Štěpy a Pavla Maliny excelovali herci Iva Janžurová a Petr Čepek. Na jevišti se látka objevuje až v roce 2006, kdy ji pro svoji inscenaci v Klicperově divadle v Hradci Králové adaptovali režisér Ivan Rajmont s dramaturgem Martinem Velíškem (roli Štěpy ztvárnila Pavla Tomicová). Tato dramatizace patří mezi nejčastěji uváděné, nyní ji použili i ve Vinohradském divadle. 

Naopak s vlastní, velice koncentrovanou a na několik čelných postav zúženou adaptací pracoval režisér David Jařab v roce 2008 v Divadle Komedie. Pověstnou promenádu městem, v níž Štěpka potupně vláčí za rámě svého kulhajícího, nemocí zdegenerovaného muže na očích celému městu, situoval na plošinu nainstalovanou doprostřed hlediště. Postavy, kterým sami diváci vytvářeli sociální milieu, se už nemusely výrazně dobově stylizovat, neboť přenos mezi minulostí a přítomností umožnil sám scénografický princip. 

Uprostřed fiktivního bezčasí 

Zvědomění tématu, které nemusí být jen odrazem někdejších událostí, ale dotýká se i bezprostřední skutečnosti, však vinohradským zcela schází. Skoro to vypadá, že se tvůrci vědomě uzavřeli do fiktivního bezčasí, které ospravedlňují historií, a odmítli si připustit reálné dění okolo sebe. A to nejen ve společensko-politickém kontextu, ale i tom divadelním. 

Petrolejové lampy inscenuje na Vinohradech režisér Petr Svojtka. K titulu se vrací s téměř identickým týmem (ten nově doplňuje jen režisérův tandemový dramaturg Jiří Janků) tvořeným scénografem Michalem Syrovým, kostýmní výtvarnicí Agnieszkou Pátou-Oldak a hudebním skladatelem Vladimírem Nejedlým, už podruhé. První inscenaci téhož textu udělali v Městském divadle Kladno v roce 2018. Těžko říct, co je motivuje k návratu, když titul navíc ani v jednom případě nekonfrontují s dneškem nebo aspoň s aktuální oborovou praxí. 

Po jevišti korzují herci v historických kostýmech v rolích měšťanů. Cožpak současné divadlo nezná důmyslnější zkratku, než zaplnit scénu davem němých statistů vytvářející další, avšak významově hluché plány? Všudypřítomnou práci na statku demonstruje dřevěný žebřiňák, kolem kterého se v situacích z vejrychovského statku motá Pavlův bratr Tomáše Dastlíka markýrující jeho opravu. Pracovním náčiním se pokaždé zaobírá otec Malina Igora Bareše. Pohřeb evokují černé deštníky, jimiž jsou vybaveni všichni smuteční hosté. Naopak si nelze představit tehdejší svobodnou dívku jdoucí na schůzku bez paraplíčka a muže bez deky, na níž oba později po vzoru Manetova obrazu Snídaně v trávě spočinou. 

Scénografická klišé a popisnost 

Podobných klišé je v inscenaci velké množství. Autoři bez ustání dekorují jeviště zbytnými rekvizitami, přičemž naprosto bezúčelné jsou například pouťové balónky různých barev, které hercům povětšinou překážejí v akci a nesmyslně zcizují jinak úzkostlivě budovanou dobovost. Scénografie párkrát vykouzlí působivý prosvětlený zadní horizont, v jehož popředí se rýsují siluety postav, povětšinou ale zůstává u popisnosti. Oslavu milénia doprovází letopočet 1900 zářící na zadní stěně. 

Řada petrolejek visící na tahu má upomínat nejen na název díla, ale i symboliku křehké, pomalu vyhasínající naděje postav, které se neumí přizpůsobit novému světu. Technicky vzato se lampy dokola vznáší a snáší z provaziště. 

Zavádějící jsou i některá dramaturgická rozhodnutí: Úvodní „snový“ dialog nedospělé Štěpky alternované třemi dětskými herečkami s již zemřelým Malinou u jeho hrobu (součást původní dramatizace) či vsunutý faustovský motiv zkraje inscenace. Během výkladu karet, k němuž se vdavek chtivá Štěpka uchyluje, kolem ní krouží postava Čerta či s nabíleným obličejem konvenčně pojatý Mefistofeles Jiřího Maryšky. Oba do příběhu zasáhnou stejně nepochopitelně ještě podruhé. 

Související

I pohřeb může být plný života. La Fabrika uvádí inscenaci Vandy Hybnerové Funerál

Velmi dobrý výkon Děrgela i dalších herců

Ze všech hereckých výkonů vyčnívá představitel Pavla Maliny, hostující Patrik Děrgel. Jeho přesvědčivá velice sugestivní studie paralyzovaného syfilitika, který postupně ztrácí sám sebe, má až naturalistické záchvěvy. Zejména v dialogu s ním, nejintenzivněji v situaci těsně po svatbě, v níž se Štěpka tragikomicky dožaduje splnění manželské povinnosti, se daří i Tereze Císařové. Silným dojmem působí také Štěpčino uzemnění, kdy se rozhodne vlastníma rukama odrodit tele.

Skutečné drama se totiž rozvine až po přestávce, první část vyplňuje klišé a balast. Přesto jsou to právě herecké výkony, minimálně v několika ústředních figurách (kromě Císařové a Děrgela i Dastlík a Bareš), kvůli kterým by se dalo (za předpokladu minimálních nároků na režijně dramaturgickou a výtvarnou invenci) o návštěvě Petrolejových lamp v Divadle na Vinohradech uvažovat.