reklama
 
 

Osvícení temnotou. Přijíždí tanečník Polunin, talent s Putinem na hrudi

17. 4. 2019 9:07
Pět večerů po sobě, od této středy do neděle, v pražském Foru Karlín vystoupí Sergej Polunin. Charismatický tanečník přiváží velkolepý program, který nazval Satori.

Zen-buddhistický termín označující náhlé dosažení poznání, osvícení, se nepochybně vztahuje k Poluninově osobnímu příběhu. A ten je evidentně natolik poutavý, že také v Česku vzbudil pozornost několika tisíc diváků, kteří byli ochotni zaplatit za taneční večer neobvykle vysokou sumu - cena vstupenky se pohybuje okolo 5000 korun.

Devětadvacetiletý Polunin je mimořádný tanečník, srovnávaný s Rudolfem Nurejevem či Michailem Baryšnikovem, nicméně zájem o vystoupení zdaleka netkví jen v interpretových uměleckých schopnostech.

Sergej Polunin už několik let poutá pozornost kontroverzním chováním a výroky, především na sociálních sítích. Poprvé na sebe výrazně upozornil, když ze dne na den opustil prestižní post hlavního sólisty londýnského Královského baletu. Později toto gesto komentoval slovy: "Umělec ve mně zemřel."

Faktem ale je, že tomu předcházelo značně bouřlivé období, které s profesionální disciplínou baletu nemělo nic společného. Večírky, drogy, alkohol a tetování - tím si Polunin vybudoval pověst rebela, "baletního Jamese Deana", jak často uvádějí propagační materiály. Tehdy bylo Poluninovi kolem dvaceti let.

Celý svět pak mohl s pochopením a dojetím sledovat dobře zpracovaný filmový dokument Dancer režiséra Stevena Cantora, který tanečníkovu dramatickou eskapádu vysvětlil a dal jí uvěřitelné motivace. Připomeňme si hlavní dějové milníky příběhu a jeho postavy.

Sergej Polunin se narodil na Ukrajině v městě Cherson. Jeho mimořádné pohybové nadání rozpoznala matka. Rodina se přestěhovala do Kyjeva, aby se hochovi dostalo kvalitního vzdělání.

Když mu bylo třináct, přijali ho na prestižní Královskou baletní školu v Londýně. Aby rodina utáhla školné, otec odešel pracovat jako dělník do Portugalska, babička si našla práci ošetřovatelky v Řecku a matka zůstala v Kyjevě.

Polunin byl pilný a houževnatý student, který nechtěl zůstat nic dlužen úsilí rodiny. Když se však dozvěděl, že otec s matkou se dohodli na rozvodu, svět se mu zhroutil. Jeho kariéra se sice úspěšně rozvíjela, zároveň ale prožíval hlubokou osobní krizi. Odchod z postu prvního sólisty zdůvodnil vyhořením a potřebou svobody.

To vše celkem dává smysl a Cantorův dokument skrze Polunina poukázal na opravdu výjimečnou zátěž nejen dospělých profesionálů, ale hlavně dětí, které se na školách připravují na baletní dráhu. Diváci netuší, jak náročné je to prostředí, jaká v baletních školách a souborech panuje konkurence, jak přísně zde funguje hierarchie, kolik je tam verbálního násilí, ponižování, manipulace, ale také nekritické adorace a podkuřování.

Při troše empatie bylo možné Polunina pochopit - dal baletu celé dětství a rané mládí. Ale co dál?

Další část příběhu už tolik smyslu nedává. Tanečník odešel do Ruska, kde se probil talentovými soutěžemi, až získal angažmá v místním baletu, kde zase otročil, ničil si zdraví a přidával tetování. Bizarní se z dnešního pohledu zdá zápletka s videem amerického fotografa a výtvarníka Davida LaChapella k písni Take Me To Church, které z Polunina udělalo globální hvězdu.

Mistrně natočená patetická choreografie, nepochybně postavená na reálných emocích, je symbolickým dialogem člověka s Bohem. Z hlediska Polunina šlo o rituální rozloučení se světem tance, z hlediska jeho mediální existence však o zrození celebrity.

Choreografii k písni Take Me To Church od písničkáře Hoziera natočil David LaChapelle. | Video: David LaChapelle Studio

Teď je ale třeba se ještě posunout v čase. Polunin se k tanci vrátil a profesní portfolio rozšířil o práci v reklamě, modelingu a němé role v hollywoodských filmech. Sice měl v plánu zasadit se o lepší podmínky tanečníků a jejich společenské uznání, ale zprávy o tom, že by od slov přešel k činům, nejsou.

"Přemohl jsem démony a vstoupil do světla," komentuje dnes etapu, o níž vypráví Cantorův film. A tady začíná zatím poslední kapitola jeho zvláštního příběhu. Je o poznání problematičtější, stále mediálně vděčná a pro mnoho lidí přitažlivá. Klíčová slova této etapy jsou démoni, světlo, láska a energie. Tyto pojmy se nejčastěji objevují v nedávných rozhovorech, kde Polunin vysvětluje hluboký obdiv a lásku k Vladimíru Putinovi, jehož považuje za "nositele světla a pravdy".

Důvod, proč si nechal vytetovat Putinův portrét doprostřed hrudníku, je prý jeho osobní snaha Putina ochránit a postavit se démonům, kteří na ruského prezidenta útočí. Za démony tanečník v rozhovoru s německou novinářkou Tanit Kochovou označil "západní organizace". Chránit Putina jako "dobro" a "světlo" vnímá Polunin jako svoji současnou misi.

Další téma, kterým přispěl k připoutání pozornosti na svou osobu, byl Poluninův twitterový útok na mužské kolegy v baletu, na jejich zženštilost a "absenci mužské energie". Myšlenku rozvinul o konstatování, že muž má být mužem, lvem či vlkem, aby ženy mohly zůstat ženami. Podle Polunina jsou ženy předurčeny péči o děti a domácnost.

Na nonkonformního mladého umělce jsou to celkem zvláštní postoje. Aby toho nebylo málo, pustil se ještě do lidí s nadváhou a doporučil je fackovat, prý aby se vzpamatovali a něco se sebou dělali.

Kdyby Sergej Polunin zůstal jen hulvátem a provokatérem, bylo by to jednoduché. Ani jeho nepochopitelný politický fanatismus by mu nešlo úplně vyčítat. Je to jeho soukromá věc. Evidentně mu nejvíc chybí to, proti čemu se bouřil - autoritativní prostředí baletu.

Spoustu lidí vytočil, jiné zklamal, přišel o přátele a pracovní příležitosti. Například Aurélie Dupontová, ředitelka baletu Pařížské opery, nezaváhala ani na okamžik a po jeho instagramových extempore Polunina vykopla.

Poluninovu loňskou choreografii Tempo k tracku skupiny Husky Loops natočil fotograf Rankin. | Video: Husky Loops

Tanečník promazal Instagram a Twitter a našel rétoriku, jak vysvětlovat svá společensky nepřijatelná prohlášení - nejčastěji samozřejmě tvrdí, že média vše překroutí a že to myslel jinak. "Vždycky je tu Čína, Indie, kde se dá pracovat," reagoval s úsměvem na otázku, zda se neobává ztráty pracovních příležitostí.

Polunin je tím, čím umělci bývají - zrcadlem společnosti. V našem století totální relativity a atmosféře hyperkorektnosti zrcadlí potlačené frustrace a neventilovanou nenávist. A úspěšně, dokonce sexy, v hávu taneční krásy a s razítkem zen-buddhismu.

Právě za tento zážitek, za tuto úspěšně fungující krizi integrity si diváci v Praze tak rádi připlatí.

autor: Jana Návratová | 17. 4. 2019 9:07

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama