reklama
 
 

Recenze: Sametový psychothriller v Řeznické se utopil v popisnosti. Variace na Macbetha nevyšla

3. 3. 2017 14:00
Slovenský autorský tandem Valeria Schulczová a Roman Olekšák u nás získal renomé díky dramatu Leni, donedávna uváděnému v pražském Divadle v Řeznické v režii Viktora Polesného. Nyní se tato autorská dvojice pokusila na svůj úspěch navázat na stejné scéně inscenací Sametová noc, aby opět nastolila téma účtování s palčivou minulostí. "Spoluautorka hry Valeria Schulczová se rozhodla chopit režie sama a pod její taktovkou jako bychom se přenesli o necelých třicet let zpátky. Nejen v ději, nýbrž také v přežilé, otrocky popisné divadelní estetice," píše ve své recenzi Saša Hrbotický.

Jestliže v Leni šlo o příběh reálné postavy, výjimečné německé filmařky Leni Riefenstahlové, která se  zkompromitovala prací pro hitlerovský režim, v Sametové noci se v dramatu čtveřice fiktivních osob přenášíme do tuzemských reálií listopadu 1989. Komorní psychothriller se odehrává během jediného večera v prvním týdnu sametového převratu, kdy ještě nebylo tak úplně jasné, jak celonárodní pokus o změnu režimu dopadne.

V Sametové noci se charakterově i společensky nesourodí hrdinové střetávají na nezdařené narozeninové oslavě v luxusní vile. Pořádá ji významný primář-kardiolog, a pochopitelně, jak si žádala doba, také zasloužilý komunista. Před pár dny ještě respektovaný a obletovaný lékař se kvůli valícím se politickým zvratům ocitá na své párty doslova jako kůl v plotě. Jedinou společnost  mu tvoří cynická manželka - televizní reportérka, dcera člena ústředního výboru strany. Až posléze na oslavu přichází primářova milenka, naivní sestřička Magda, a primářův mladší, profesně podprůměrný, leč ambiciózní kolega z nemocnice, z nějž se vyklube všehoschopný převlékač kabátů.

Na osudu čtyř postav a na jejich krutých střetech, balancujících na ostří nože, se autoři pokoušejí demonstrovat naděje i prokletí listopadu 1989. Výsledný obraz je dosti skeptický, nikoliv však lživý: Zatímco skvěle materiálně zajištění prorežimní prominenti reprezentovaní ve hře primářem a jeho ženou se během listopadu zoufale snaží uchránit vlastní kůži, na jejich místa se už derou profesně méně schopní kariéristé zaštiťování členstvím v Občanském fóru. A na ulicích zatím davy bezejmenných, personifikovaných v postavě sestřičky Magdy, zvoní klíči a věří, že získají svobodu a někteří snad i klamnou naději větší sociální spravedlnosti.

Ačkoliv se hra vyznačuje umně napsanými dialogy, často metanými rychlostí kulometné palby, a temným, dramaticky vygradovaným finále, nelze přehlédnout vykonstruovanost některých situací, v nichž se hrdinové ocitají a které jsou psychologicky méně věrohodné. Sotva si lze například vysvětlit, proč sestřička Magda zůstává přítomna na oslavě i poté, co se opakovaně dočká brutálních urážek ze strany hostitelky a evidentně manipulativního jednání svého milence.

Vzhledem k silnému dramatickému náboji hry by se přes podobná úskalí bylo možno přenést, kdyby se textu chopil kreativní režisér, schopný interpretovat jej z nadhledu a vtisknout mu zobecňující ráz. Jenže spoluautorka hry Valeria Schulczová se na rozdíl od zmíněné Leni rozhodla chopit režie sama a pod její taktovkou jako bychom se přenesli o necelých třicet let zpátky. Nejen v ději, nýbrž také v přežilé, otrocky popisné divadelní estetice.

Scéna představující interiér primářova luxusního obydlí přetéká nábytkem, lahvemi, sklenicemi, podnosy s obloženými chlebíčky a miskami s pochutinami, které herci během celé hry statečně konzumují. Nepůvabnou ilustrativností se vyznačují rovněž kostýmy. Extrémním dokladem režijního naturalismu jsou explicitní sexuální scény, jimž chybí provokativnost, takže ve své těžkopádnosti působí až vulgárně komicky.

Únavná popisnost se promítá i do výkonů hereckých představitelů, jejichž úkol navíc ztěžuje fakt, že charaktery jsou napsány vyhroceně antagonisticky. Zatímco sestra Magda reprezentuje čiré dobro, tři zbývající figury jsou jen různými tvářemi krystalického zla. Miroslav Etzler a Zuzana Slavíková hrají dvojici prominentních manželů jako moderní  macbethovskou variaci - ostatně v původní slovenské verzi byla hra uváděna pod napovídajícím názvem Doktor Macbeth. Souhra Zuzany Slavíkové s Miroslavem Etzlerem je nejsilnější v okamžicích, kdy se dorozumívají všeříkajícími pohledy, jenže oba často sklouzávají k silné expresi, jež by snad byla akceptovatelná na velkém jevišti, ale v komorním sále Divadla v Řeznické působí přepjatě. Jako by se herci nechávali až příliš unést závažným tématem a neudrželi si od svých ďábelských antihrdinů vůbec žádný distanc.

Veronice Khek Kubařové chybí k tomu, aby se její andělská sestřička Magda stala o stupínek snesitelnější a uvěřitelnější, aspoň záblesk humoru či sebeironie. Nejlépe tak vychází postava mladého kariéristy Andreje Bureše (polopatická narážka na současného ministra financí) v podání Jana Plouhara, neboť herec volí umírněnější, civilnější výraz.  

Není nejmenších pochyb o tom, že Sametová noc vnáší na scénu téma zlomového okamžiku v naší novodobé historii, aby v něm poctivě rozkrývala příčiny dnešních celospolečenských frustrací. Sebeušlechtilejší, sebepoctivější záměr však ještě nemusí znamenat výhru. Ačkoliv inscenace svým námětem a ideou zapadá do dlouhodobé dramaturgické linie Divadla v Řeznické, neinvenčním režijním uchopením zůstala za hranicí očekávání.

Valeria Schulczová, Roman Olekšák: Sametová noc, Divadlo v Řeznické, 18. 2. 2017, režie: Valeria Schulczová

 Hodnocení: 50 %

autor: Saša Hrbotický | 3. 3. 2017 14:00

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama