Rozhovor - Divadlo Ponec uvádí ve čtvrtek 19. února v české premiéře představení Bakkheia tanečníka a choreografa Petera Šavela. Inscenace se věnuje fenoménu fyzického odcizení a s tím spojené ztrátě empatie lidí vůči svému okolí.
„Dnes chceme být – a jsme k tomu také nabádáni – zejména 'sami sebou'. A sebepoznání je určitě důležité, ale myslím, že k němu potřebujeme lidi okolo nás. Když přestaneme vnímat a být empatickými, přestaneme poznávat a rozumět, přestaneme komunikovat,“ říká v rozhovoru pro Aktuálně.cz Šavel.
Peter Šavel
Tanečník, choreograf a pedagog Peter Šavel se narodil na Slovensku. Absolvoval VŠMU v Bratislavě (pedagogika moderního tance) a P.A.R.T.S. v Bruselu v roce 2010. Tančil v projektech významných slovenských i zahraničních tvůrců, mj. T. Hauerta, S. Sanchis, D. Zambrana, W. Vandekeybuse nebo A. T. de Keersmaeker. Po přijetí na P.A.R.T.S. se začal věnovat vlastní tvorbě. Duet „One for you, two for me“, který vytvořili společně se Stanislavem Dobákem, byl vybrán na prestižní festival Aerowaves. V současné době žije a tvoří v Bruselu, kde pracuje se skupinou Body Talker a choreografem Pierrem Droulersem.
Kromě otázek deformace lidské bytosti ve zlatém věku „komunikace“ jsme se však také - vzhledem k jeho dlouhodobému angažmá v Belgii – dostali k otázkám týkajícím se současné česko-slovenské taneční scény a jejího srovnání s tou belgickou.
Aktuálně.cz: Proč právě Bakkheia? Co tento výraz označuje?
Peter Šavel: Bakkheia označuje stav extatického nadšení, jakéhosi šílenství, které ve starověkém Římě přinášel bůh Bacchus, římský ekvivalent starořeckého boha Dionýsa. K názvu nás přivedla naše samotná práce s pohybem a to, jak jsme paralelně s tím pátrali po propojení naší praxe s historií a teorií. Bakkheia jako představení tedy pro nás představuje určitý tělesný rituál, cestu k sobě.
A.cz: Představení má být o „ztrátě schopnosti vnímat a být empatický, a proto o ztrátě podstaty komunikace“. Není to spíš naopak?
Myslím, že komunikace je obousměrným prouděním, průtokem informací a myšlenek; snadno tak mohu souhlasit i s tím, že je to naopak. Pro mě je však podstatnější to, že jakmile má dojít ke komunikaci, jsou dle mého určujícími faktory empatie a vnímání. Myslím, že komunikace bez snahy o poznání a porozumění není skutečnou komunikací. Jinými slovy – dogmatické názory vedou k válkám, zatímco vnímání a empatie k porozumění a poznávání. Fakt, že začínáme u sebe, podle mě souvisí s dnešní dobou; chceme být – a jsme k tomu také nabádáni – zejména „sami sebou“. A sebepoznání je určitě důležité, ale myslím, že k němu potřebujeme lidi okolo nás.
A.cz: V čem vidíte příčiny ať už ztráty empatie, či fyzické komunikace v „komunikačním věku“?
Jsem si jistý, že k úplné ztrátě empatie a tělesnosti nemůže dojít – všichni totiž máme těla. Ale nebýt s někým fyzicky ponechává rozhovor pouze na úrovni jazyka a ochuzuje nás o mnoho zručností. Jsme dnes lepší v psaní než ve fyzickém kontaktu.
Chytré telefony a laptopy nahrazují kavárny a bary, přímý kontakt. Píšeme si s několika kamarády a přitom s jedním sedíme na kávě. Je to příjemné a pohodlné. Můžeme se opravit, ztrácíme do určité míry pocit zodpovědnosti za to, co napíšeme. Můžeme se idealizovat a prezentovat, jak chceme, abychom byli vnímáni. Hlavní příčinou je tedy asi pohodlnost a snaha zjednodušit si život.
A.cz: Myslíte, že jde o lenost? Není důvodem spíše naše snaha věci kolem sebe více kontrolovat a právě vytváření onoho ideálního světa tam, kde ve skutečnosti není?
Nevím, zda je důvodem lenost, nebo strach. Každý z nás má jinou představu o pohodlí a o tom, jak ho dosáhnout. Každopádně si myslím, že je velmi přitažlivé a jednoduché nechat se strhnout světem, ve kterém máme pocit, že jsme nesmírně aktivní a super-sociální a neustále v centru dění... a přitom sedět doma, v pohodlí vlastního křesla. Lenivost může pomoct, ale to zdání je podle mne skutečným lákadlem. Každopádně, vždy jsme hledali únik z reality; možnost být někým, kým nejsme, prožít si to, co nám nenáleží. Ostatně divadlo je „chrámem“ s takovým účelem. Problém virtuality je v její extrémní dostupnosti a přesvědčivosti. A hlavně je těžké neztratit v ní tělo, protože to stojí mimo nás.
A.cz: Proč je pro mnoho lidí v současnosti dotyk a fyzický kontakt cizí, nebo v horším případě dokonce ohrožující?
Jakmile začneme skutečně vnímat a otevřeme tělo všem podnětům, které jsou kolem nás, může to být nesmírně „ohlušující“, zejména když žijeme ve městech, přesouváme se s masami lidí, obklopení náladami, rozhovory, zvuky, vůněmi, slovy, texty a vibracemi… Jako tanečník se věnuji tělu a vnímání. A někdy je mé tělo natolik otevřené podnětům, že taková návštěva supermarketu je šíleně vyčerpávajícím a stresujícím zážitkem. Když nejsme zvyklí na vnímání a tělesný kontakt, může nás vystrašit jeho intenzita a komplexnost, když jsme mu najednou vystaveni. Takže paradoxně máme strach z nadměrného vnímání, a tak se obklopujeme nesmírným množstvím podnětů - avšak takových, které nejsou tělesné.
Když se dnes věnujeme tělu, je to často proto, abychom ho mohli dále prodat – dieta, abychom dobře vypadali, cvičení, abychom byli ve formě, sauna pro krásu a relax – tělo je součástí produktu „já“, kterým se prezentujeme k úspěchu. Jsme tím přesycení – a stejně jako s jídlem platí, že čím extrémnější jsou naše chutě, tím jsou otupělejší.
A.cz: Nejsme spíše utopení v „tělesnosti“ ranních cest metrem či zmíněných nákupů v supermarketech? Že spíše než o strach jde o přesycení nutným fyzickým kontaktem?
Je to možné. Každopádně jsme na jedné straně izolovaní v kancelářích, autech, bytech a na druhé straně v nuceném kontaktu v hromadné dopravě, obchodních centrech, supermarketech. Je to stav, ve kterém jsou oba extrémy v nadbytku, a to naše vnímání otupuje – jako přirozený obranný mechanismus. Jednoznačně nám však v obou případech chybí kvalitní prostor pro naše vlastní tělo, kde se mu můžeme věnovat, poznávat ho a hýčkat. A zároveň v něm být s ostatními těly. Když se dnes věnujeme tělu, je to často proto, abychom ho mohli dále prodat – dieta, abychom dobře vypadali, cvičení, abychom byli ve formě, sauna pro krásu a relax – tělo je součástí produktu „já“, kterým se prezentujeme k úspěchu. Jsme tím přesycení – a stejně jako s jídlem platí, že čím extrémnější jsou naše chutě, tím jsou otupělejší.
A.cz: Je pro vás tanec – z pohledu fyzična – ohlušující? Pokud ne, proč?
Ano a ne. Může moji mysl zaměstnat a vyžadovat ji natolik, že mě úplně ohluší a vyčerpá. Ale většinou je to příjemná únava, s pocitem zadostiučinění. Tanec se v těle postupně rozevírá, a dává mi tak víc a víc podnětů, ale zároveň je jimi formovaný a směrovaný. Často hovořím o dialogu a polaritě tance - to je jeho síla a kvalita.
A.cz: Jako hudební doprovod se v představení objeví Bach či Purcell. Co má společného barokní hudba a otázka našeho fyzického odcizení, respektive neschopnosti spolu komunikovat?
Barokní hudba propojuje cit a rozum, vjem a koncept, strukturu a emoci. Zároveň je naplněná nesmírným množstvím detailů a nuancí. Lze se do ní zaposlouchat a prožít neuvěřitelnou zkušenost a zároveň si ani nemusíme všimnout, že zněla ve výtahu obchodního centra, kde jsme právě strávili několik hodin.
A.cz: Jsou noční kluby jediným místem, kde toho ještě v současnosti schopní jsme? Čím jsou tyto prostory oddělené od běžného života? Působí jako rezervace mizejícího prostředí, nebo jako de novo vytvořené únikové prostory?
Noční kluby patří k prostorům pro kompenzaci. Pracujeme a žijeme virtuálně a v oddělených boxech – v kancelářích, autech, bytech –, a proto v noci a na víkend unikáme. Myslím, že čím extrémněji jsme oddělení od vnímání, tím agresivněji se ho snažíme nabudit. Noční klub nás plně legitimuje k extatičnosti. Je v něm dostatečná tma na to, abychom mohli vypustit naše „vnitřní zvíře“. Tma doslovná, ale zároveň metaforická. Nikdo nepovažuje to, co se stane v klubu, za směrodatné. Prostě jsme se bavili, vypustili páru, trošku víc toho vypili…
Každá společnost podle mě v každé historické době hledala takovéto „uvolnění se“ - i samotné bakkhenály – rituály boha Bacchuse - byly určené pro ženy a cizince, tedy ty, kteří neměli plná práva a svobodu. Tělo si vždy bude hledat způsob, jak najít rovnováhu mezi dvěma póly. Kde a jak, je už jen na nás.
A.cz: Dlouhodobě působíte v zahraničí. V čem je tam přístup k tanci jiný - a nemyslím tím teď financování - než v Česku nebo na Slovensku?
V Belgii se to liší v závislosti na tom, zda mluvíme o valonské či vlámské komunitě. Ta vlámská je více formální, valonská více poetická. Jde však o zjednodušení a zevšeobecnění, protože se to mění od divadla k divadlu. Kromě toho jsou součástí obou scén také choreografové a tvůrci jiných národností. Nicméně – oproti české a slovenské scéně je tu silnější zázemí pro tanec. Lidé jsou tu dost zvyklí chodit se dívat na tanec a bývají také velmi kritičtí, jelikož mají z čeho vybírat a často mají dost nakoukáno.
Noční kluby patří k prostorům pro kompenzaci. Pracujeme a žijeme virtuálně a v oddělených boxech – v kancelářích, autech, bytech – a proto v noci a na víkend unikáme. Myslím, že čím extrémněji jsme oddělení od vnímání, tím agresivněji se ho snažíme nabudit. Noční klub nás plně legitimuje k extatičnosti.
Myslím ale, že hlavní rozdíl mezi místní a česko-slovenskou scénou je, že tanec je tu profesí. Choreografové i tanečníci mají velkou škálu zkušeností a zdatností související s tvorbou a často také profesionální přístup – v tom smyslu, že tanec berou jako práci. V důsledku jsou potom některá představení spíše „pěkná“ a „opravdu dobře provedená“, než že by se mě bytostně dotkla. Na česko-slovenské scéně máme podle mě větší potřebu o něčem vypovídat, spojenou určitě – někdy až příliš ke škodě tance – se silnou divadelní historií.
Rozdíly jsou také v „tréninku“ tanečníků a tvůrců - na česko-slovenské scéně je to konzervativnější, bojíme se vzdát zastaralých technik. Trénujeme umělce tak, aby něco dobře znali. Zde v Belgii je školy vedou k tomu, aby se naučili vidět, ptát se, objevovat, zkoumat, porozumět; a poznat a vědět o svých kvalitách a nedostatcích.
A.cz: Jak se liší tuzemský divák například od belgického, co se orientace v tanci a očekávání od něj týče?
V Belgii je divák trochu více zhýčkaný – hodně toho viděl a jen tak něco ho nepřekvapí, nestrhne a nešokuje. Česko-slovenský divák je zvědavější a má větší chuť objevovat. Na druhou stranu je belgický divák flexibilnější, zatímco tuzemský se snadněji lekne neznámého.
A.cz: Přijde vám tuzemská scéna otevřená novým myšlenkám? Jak si podle vás vede v porovnání se zahraničními?
Česká scéna mi přijde otevřenější než slovenská. V zásadě ale jen chybí tradice, na které tu v Belgii od osmdesátých let staví. U nás byl divák zvyklý na folklórní soubory a balety. Pojem „současný tanec“ ho zatím trochu děsí a nerozumí mu. Navzdory tomu si myslím, že se v Čechách a na Slovensku víc a víc rozšiřuje divácká obec, diváci jsou odvážnější a zkušenější. Skoro mám pocit, že v Belgii mladší diváci chybí, zatímco právě u nás se tento stává novou komunitou.
