Divadelníci Handa Gote zachraňují svět černou magií a značkovým zbožím

Kolektiv Handa Gote od roku 2019 povede pražskou scénu Alfred ve dvoře.
Buď připraven. Lukostřelba je součástí představení Rain Dance.
Handa Gote se jako "post-narativní divadlo" dotýká performancí i galerijních instalací.
Maska. Atavismus se v dnešním člověku probouzí, aby mu pomohl vybojovat máslo.
Počítač (fotografie k představení Rain Dance).
Foto: Handa Gote
Pavel Klusák Pavel Klusák
18. 1. 2018 2:30
Pražské divadlo Venuše ve Švehlovce od čtvrtka do neděle znovu uvádí představení alternativního kolektivu Handa Gote zvané Rain Dance. "Po těch devíti letech ze společnosti cítím rozhodně větší agresivitu a bylo by jistě potřeba obřadně zničit víc věcí. Druhá verze bude prostě další pokus o záchranu světa," říká herec a hudebník Tomáš Procházka.

Pražské divadlo Handa Gote Research & Development obnovuje představení Rain Dance, které mělo premiéru před devíti lety. Je to pochopitelné: scénický "pokus o záchranu světa magickou cestou" je dnes možná ještě srozumitelnější než tehdy.

Zároveň Handa Gote, jeden z pilířů českého alternativního divadla, za poslední dekádu získali hodně pozornosti díky adaptaci alchymistických návodů Mutus Liber, post-internetové opeře Eleusius a dokumentární historii jedné české rodiny ve 20. století zvané Mraky.

O obnovené premiéře inscenace Rain Dance, jež se uskuteční tento čtvrtek 18. ledna v pražské Venuši ve Švehlovce, hovoříme s kmenovým autorem, hercem a hudebníkem Tomášem Procházkou.

Proč jste se vrátili k Rain Dance? A jak vlastně toto představení sami charakterizujete?

Možná pokus o záchranu světa magickou cestou - s přidanou hodnotou pěkných písniček. V divadle jsme se dlouho bavili o obnovení hned dvou představení, která na sebe navazují: Rain Dance a Metal Music. Zatímco první se zabývá záchranou světa, druhá hra se odehrává už po jeho konci. Plánovali jsme je uvést jako "double feature", v jednom večeru. To se nakonec neuskutečnilo. Ale také díky tomu jsme s Rain Dance neztratili kontakt a rozhodli jsme se ho, třeba alespoň na chvíli, znovu probudit. Zachraňovat svět je potřeba i v nové dekádě.

V Rain Dance - snad to není spoiler - se hodně prolíná svět magických obřadů se světem značkového zboží a brandů, spojujete něco hodně starého s něčím současným: třeba lov s lukem a šípy s věcmi ze současných řetězců. Má dnešní nabídka a poptávka něco společného s amulety, škapulíři, ochrannými kouzly?

Magické myšlení je rozšířenější, než by si člověk chtěl připustit. Lidé třeba nosí oblečení, kde jedinou ozdobu tvoří jméno výrobce. Slovo je ozdobou, štítem, znakem příslušnosti. Čistá magie, no ne? V představení se ta skrytá síla komerční značky hledá, provádíme třeba kabalistické permutace názvů značek, ale trochu jako když Rumburak hledal ve filmu počítačem to správné zaklínadlo.

Někdy se špatně mluví o tom, že náš svět je přehlcený konzumací: přes všechnu pravdivost je skoro banální to říct, vidíme to už dlouho, zní to jako laciná kritika. Jak zacházíte s "kritikou konzumu", abyste nepadli do pasti klišé?

Především o tom nepřemýšlíme primárně jako o kritice, ale spíš o výzkumu určitých absurdních projevů naší kulturní skupiny. Nikoho se nesnažíme poučovat, to je asi nejblbější, co se na jevišti dá dělat. V představení se ritualizují některé banální úkony, jako třeba nakupování, a metamorfují ve vyprázdněné aktivity, jejichž pravý účel je třeba si domýšlet. Ale není třeba se obávat, díky správnému návodu představení určitě každý pochopí.

Nejen v Rain Dance působí scéna vašeho divadla jako dílna, malé skladiště, úkryt, kde si člověk smontuje a opraví, co je potřeba, třeba i v postapokalyptickém světě, kde už nefungují žádné pokročilé technologie. Připravujete se na drsnější časy? Nebo je to taková "úvaha fyzickou prací"?

Nejsme žádní preppeři. Tenhle druh předpovídání budoucnosti je nám spíš k smíchu. Ani se nějak nezabýváme postapokalyptickou tematikou, spíš nás zajímá univerzální rukodělnost, vůle a chuť opravovat věci, nebo je rovnou vyrábět, i když se dají koupit již hotové. Kutilská tradice, která u nás byla hluboko zakotvena, se pomalu ztrácí, věci vyrobené podomácku už jsou spíš všem k smíchu. Místo nich máme teď design s příběhem. Ale ruční práce je nejvíc. Udržuje zdravý vztah ke světu.

Mezi inspiracemi k "představení, které se snaží vrátit svět do těch správných kolejí i za cenu černé magie", je i takzvaný kult cargo. Oč jde?

Je to souhrnný název pro náboženská hnutí, která vznikla na melanéských ostrovech po setkání tamních domorodců s vyspělou technickou civilizací. Středobodem kultu je uctívání zboží - carga -, které podle místních není vyráběno, ale přichází na svět jako dar dobrých duchů a lze je získat po sérii kultických úkonů, napodobujících některé aktivity bílých návštěvníků. Název funguje i metaforicky, když méně rozvinutá společnost napodobuje některé aspekty společnosti rozvinutější, ovšem bez hlubšího porozumění. To se někdy hodí i na nás, my ovšem zvládneme zastat oba póly toho konfliktu. Uctíváme některé věci, ale nevíme proč. Používáme spoustu věcí a nevíme, jak fungují. A většinou se ani o porozumění nesnažíme.

Na Rain Dance nás samozřejmě může přitahovat i hudební složka: vtahujete sem song od Sex Pistols, ale také dávný hit pop-hippie hvězdičky Melanie nazvaný Look What They’ve Done To My Song, Ma u nás známý jako Kam zmizel ten starý song…

… a k tomu ještě východoněmeckou skupinu Karat nebo pseudoekologický hit popového projektu Beloved… Je to samozřejmě hra s klišé, s naivním patosem, s vírou, že pěkná písnička může změnit svět. Zároveň je zábavný i samotný fenomén "chvíle pro písničku". Dnes pořád někde hraje nějaká hudba, to je také konzumace svého druhu.

Uvádíte, že při vzniku představení nebyl použit počítač "ani žádné jiné přístroje založené na softwaru a obsahující integrované obvody". Bylo to těžké dodržet? Je možné dnes nahradit scénickou techniku vesměs něčím nepočítačovým? A proč jste to pokládali za potřebné?

V době premiéry jsme byli považováni za "technologické" divadlo. Sami jsme cítili, že potřebujeme vyzkoušet nějaký digitální detox. Bylo to opravdu těžké, ovšem velmi nás to obohatilo. Dnes jsme už úplně jinde a za mnohé vděčíme právě tomuto experimentu. Zrovna jsem četl v knize o historii psacího stroje, že lidé uvažují jako o technologii pouze o tom, co vzniklo až za jejich života. Ostatní věci jsou prostě jen "věci". Ale je dobré si uvědomit, že technologie je třeba také plnící pero nebo kvašení, zkrátka záležitosti mnohem obyčejnější a také trvalejší. Experiment s "digitální askezí" změnil mnohá naše "Jak?" v "Proč?". Myslím, že nás to naučilo držet si od pozlátka elektroniky odstup.

Handa Gote R&D: Rain Dance
Autor fotografie: Handa Gote

Handa Gote R&D: Rain Dance

Připravili: Jan Dörner, Tomáš Procházka, Robert Smolík, Jan Kalivoda a Jonáš Svatoš
Venuše ve Švehlovce, Praha
Obnovená premiéra 18. ledna, reprízy 19., 20. a 21. ledna

Za devět let od první verze představení se ledacos stalo - jak ve zkušenosti divadla Handa Gote, tak ve společnosti. V čem bude druhá verze jiná?

Rain Dance je také v určitém smyslu obřad ničení. Po těch devíti letech ze společnosti cítím rozhodně větší agresivitu a bylo by jistě potřeba obřadně zničit víc věcí. Druhá verze bude prostě další pokus o záchranu světa, zřejmě stejně neúspěšný jako ten první.

A ještě otázka po budoucnosti divadla. Handa Gote společně se souborem Wariot Ideal zvítězili ve výběrovém řízení na vedení pražské scény Alfred ve dvoře. Povedete ji od roku 2019. Bude to tím pádem "kolektivní vedení", něco jiného než správa jedné ředitelské osoby? Co čekat?

Členové divadel Handa Gote a Wariot Ideal tvoří poradní sbor, nebo dramaturgickou radu, spíš než o vedení se asi jedná o "kolektivní vědomí". Zodpovědné osoby jsme producentka Maria Cavina a já. Čekat se dá zřejmě nějaký posun v estetice, dramaturgii, chceme spojit všechny naše aktivity pod jednou střechou, divadlo, scénu volné improvizace, expanded cinema. Co naopak nečekat, je činohra. Ta má prostor všude jinde.

 

Právě se děje

Další zprávy